České orgány již dávno nemohou suverénně rozhodovat o otázkách ve své pravomoci
Květoslav Krejčí, partner z advokátní kanceláře White & Case, napsal článek Jak důležité je mít Lucemburk (EURO 45/2009). Na případu společnosti ČEZ v něm popisuje, jak Evropský soudní dvůr (ESD) intervenoval proti postupu rakouských soudů, které by jinak nemusely respektovat rozhodnutí českých správních úřadů. Krejčí v možnosti „přístupu k ESD v Lucemburku“ spatřuje jednu z výhod členství České republiky v Evropské unii. A uvedené rozhodnutí ESD považuje za „potvrzení a upevnění“ suverenity ČR a rozhodACAnutí jejích správních orgánů.
Suverenita
V obecné rovině je možné souhlasit s názorem, že pokud jde čistě o volný pohyb zboží a osob, lze považovat členství ČR v EU v jistých ohledech za výhodné. V žádném případě však nelze souhlasit s názorem, že členství ČR v EU posiluje její suverenitu. A je třeba i odmítnout názor, že by uvedené rozhodnutí ESD „potvrzovalo a upevňovalo“ suverenitu ČR a rozhodnutí jejích správních orgánů. Ve skutečnosti je tomu totiž právě naopak.
Suverenita v konzervativním pojetí, tedy národního státu, může být definovaná jako „“. Pojmovým znakem suverenity ve smyslu uvedené definice tedy je neomezený výkon státní moci na určitém území. Uvědomuji si, že „“ budou mít v zásobě aspoň tři jiné, patřičně „vylepšené“ definice suverenity odpovídající sledovaným účelům. Mým cílem však není polemizovat a rozsuzovat spory o obsah pojmu suverenita. A proto budu nadále vycházet z uvedené konzervativní definice suverenity.
Při hodnocení významu uvedeného rozhodnutí ESD je pak především třeba si položit otázku, zda suverenita, kterou musí být někdo „potvrzovat a upevňovat“ – v tomto případě ESD – je vůbec nějakou suverenitou. Nebo jde-li o pouhé klamné zdání vyvolané umně sestavenými formulacemi. Citované rozhodnutí ESD sice shodou okolností vyznělo pro společnost ČEZ příznivě, ale nelze přehlížet fakt, že jde stále a pouze o rozhodnutí o jedné konkrétní předběžné otázce. A rakouská strana ji může položit s většími či menšími obměnami v jiných řízeních kdykoli znova.
Riziko spočívající v nejistotě, že ESD může v jiné věci obdobného charakteru o jinak formulované, ale věcně totožné nebo obdobné předběžné otázce rozhodnout odlišně, proto zásadně nabourává koncept „potvrzení a upevnění“ suverenity českých orgánů a jejich rozhodnutí hájený Květoslavem Krejčím.
Katastrofální dopady
Je sice pravda, že kdyby ČR nebyla členem EU a nebýt rozhodnutí ESD o předběžné otázce týkající se závaznosti českých správních rozhodnutí v řízeních před rakouskými soudy, bylo by jejich rozhodnutí v této otázce pravděpodobně již nezvratné. Současně je však třeba si uvědomit, že rozhodnutí ESD o předběžné otázce není ve věci samé a že řízení před rakouskými soudy tím ani zdaleka nekončí. Rakouské soudy tedy nyní budou mít dostatek prostoru, aby opět projevily svůj pohled na věc v jiných oblastech, jež uvedené rozhodnutí ESD o předběžné otázce nepokrylo.
Zdánlivě logický se jeví argument uvedený v závěru článku Květoslava Krejčího: „Rakouské i jiné zahraniční soudy v členských státech EU by mohly dle vlastního vnitrostátního práva případně dovozovat svou příslušnost rozhodovat o věcech, které patří do suverénního rozhodování českých orgánů. Přestože by jejich rozsudkům patrně mohl být odepřen výkon rozhodnutí v ČR, mohly by být vykonávány proti majetkovým zájmům dotyčných českých subjektů v zahraničí.“
Ve skutečnosti však jde o potvrzení názoru o popření, respektive o omezení suverenity českých orgánů a jejich rozhodnutí z již uvedených důvodů. Pokud by totiž ESD rozhodl o položené předběžné otázce opačně – rakouské soudy jsou oprávněné posuzovat otázku závaznosti správních rozhodnutí vydaných českými orgány – patrně by to mělo katastrofální dopady na majetkové zájmy českých subjektů v obdobných případech rozhodovaných následně – a to v kterémkoli z členských států EU.
Zpochybňování rozhodnutí
Kdyby ČR nebyla členem EU, nebylo by nejmenšího sporu, že o záležitostech na svém území rozhodují pouze a výlučně české orgány. A lze předpokládat, že i rozhodování rakouských soudů by v takovém případě pravděpodobně vypadalo jinak. Protože nic neexistuje ve vakuu, bylo by třeba očekávat odvetnou reakci ze strany České republiky. Například ve formě celních opatření na rakouské výrobky. Této možnosti je však nyní ČR v důsledku členství v EU zbavena.
Určitě by se našlo i mnoho rakouských subjektů, které mají majetek na území ČR a jejichž činností by mohly být dotčeny oprávněné zájmy českých subjektů. A ty by se mohly dovolávat ochrany před českými soudy.
Členství ČR v EU, a už vůbec ne uvedené rozhodnutí ESD, proto v žádném případě nepotvrzují a neupevňují suverenitu českých orgánů a jejich rozhodnutí, jak se snaží dovozovat Květoslav Krejčí. Je tomu přesně naopak. České orgány již dávno (od vstupu ČR do EU) nemohou suverénně rozhodovat o otázkách ve pravomoci, aniž by k tomu potřebovaly „posvěcení“ shora. Respektive aniž by existovalo riziko, že taková rozhodnutí bude někdo zvenku zpochybňovat. A následně o nich někdo jiný, rovněž zvenku, rozhodovat a potvrzovat, že české orgány skutečně mohou rozhodovat o našich záležitostech.
Balíček výhod a nevýhod
Nelze rovněž přehlížet, že členství ČR v EU nám nepřináší pouze „výhodu“ – byť značně spornou, jak jsem již uvedl – přístupu k ESD. Členství v EU je v jistém smyslu „balíček“ výhod a nevýhod, který každý členský stát musí přijmout takový, jaký je. Anebo nechat členství být. Společně s ESD v Lucemburku proto ČR musela přijmout i Evropskou komisi v Bruselu. A o tom, „jak je důležité, respektive výhodné mít Brusel“, se společnost ČEZ, která byla hlavním aktérem článku Květoslava Krejčího a citovaného rozhodnutí ESD, přesvědčuje právě ve dnech, kdy píšu tento článek.
A lze tvrdit, že bude ještě hůř. Přijetím Lisabonské smlouvy byly přeneseny další pravomoci, a tedy ještě více omezena suverenita České republiky, na nevolené úředníky Evropské komise a jiné orgány EU. Toto téma by však vydalo na samostatný článek. O tom možná příště.
Reakce
Na článek Jak důležité je mít Lucemburk (EURO 45/2009) Květoslava Krejčího, partnera z advokátní kanceláře White & Case, zareagoval Karel Muzikář, managing partner z advokátní kanceláře Weil, Gotshal & Manges.