Nejen v případě arbitráže o tunelu Blanka, ale ani obecně se o jurisdikci rozhodčího soudu a rozhodců obávat nemusíme
Ve čtvrtém vydání týdeníku Euro (z 27. 1. 2014) mne na první pohled zaujal článek s nepochybně dramatickým titulkem Paradoxní doložka – vede arbitráž o tunelu Blanka do začarovaného kruhu, nebo do vězení Alcatraz? Přestože nejen titulku, ale ani článku se nedá upřít značná dramatičnost a nepochybně i čtenářská zajímavost, nelze s jeho autorem v mnohém souhlasit.
Ten otvírá snad pouze na první pohled paradoxní otázku, zda může o smlouvě, o níž jedna strana tvrdí, že je neplatná, rozhodovat rozhodce či rozhodčí soud, když jeho pravomoc je odvozena právě od takovéto neplatné smlouvy (ovšem ke dni podání žaloby, resp. návrhu na vydání rozhodčího nálezu o platnosti logicky nemůže být rozhodnuto). Na tuto otázku si pak autor odpovídá tak, že situace je nejednoznačná a je potřeba doufat, že české soudy budou takovéto si tuace rozhodovat jako soudy zahraniční a pomocí jakési „fikce“ o oddělitelnosti rozhodčí doložky od smlouvy samotné ponechají rozhodovací pravomoc v rukou arbitrů.
Tento svůj závěr pak autor ještě doplňuje o povzdech nad tím, že český zákonodárce při rekodifikaci soukromého práva opomněl do nové právní úpravy z obchodního zákoníku přenést úpravu o oddělitelnosti rozhodčí doložky od zbytku smlouvy.
USTÁLENÁ PRAXE S takovýmito závěry autora však nelze souhlasit. V ustavení § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (který je ve vztahu k rekodifikaci soukromého práva lex specialis) se výslovně uvádí, že „neníli v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související“.
Výše uvedený princip nikoli fikcí či toliko v praxi vyvinutým nástrojem, ale výslovně a na základě platného zákona podporuje i mezinárodně všeobecně uznávaný princip nezávislosti rozhodčí smlouvy (kterou je i tzv. rozhodčí doložka) na smlouvě hlavní. Princip nezávislosti rozhodčí doložky na smlouvě hlavní pak byl opakovaně judikován i českými soudy včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a tuto rozhodovací praxi je možno nazvat ustálenou.
NOVÝ KODEX Nelze též bez výhrad přisvědčit názoru, že český zákonodárce v rekodifikaci soukromého práva princip oddělenosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní popřel či oslabil. Je sice pravda, že do nového občanského zákoníku nebylo plně přeneseno ustanovení obchodního zákoníku, dle kterého výslovně zůstává u jinak neplatné smlouvy v platnosti dohoda o řešení sporu (nevztahujeli se na ně důvod neplatnosti).
Ale i nový občanský zákoník obsahuje ustanovení, podle něhož „každá z několika uzavřených smluv na témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně“. S tím, že tímto ustanovením samozřejmě není dotčena již výše zmiňovaná speciální úprava zákona o rozhodčím řízení.
Proto mám za to – navzdory dramatičnosti článku Paradoxní doložka –, že se jak v případě sledované arbitráže o tunelu Blanka, tak ani obecně nemusíme o jurisdikci rozhodčího soudu a rozhodců nejen ve sporech o platnosti či neplatnosti smluv za stávajícího legislativního stavu obávat.
Princip nezávislosti rozhodčí doložky na smlouvě hlavní byl opakovaně judikován i českými soudy, včetně Nejvyššího a Ústavního soudu.
O autorovi| MGR. LUKÁŠ EICHINGER, advokát a rozhodce u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR