Německo už nechce Evropu dobývat, ono ji nechce ani koupit Evropská centrální banka se snaží rozdýchat ekonomiku eurozóny, co jí rotačky stačí. Minulý týden nabídla evropským komerčním bankám možnost čerpat financování prostřednictvím programu TLTRO, který má podpořit poskytování úvěrů Z nabídky 400 miliard eur si banky došly pro 86 miliard. Byla to tedy skoro polovina než i tak pesimistické očekávání analytiků předpovídajících umístění 150 miliard eur.
Prostě evropské ? rmy neinvestují, a tudíž zájem o úvěry je nízký. Je to dáno obecně mizernou poptávkou, protože nereformované evropské ekonomiky s vysokou nezaměstnaností se těžko dočkají nějaké nákupní horečky. Vysoká zadluženost domácností a ? rem je pak druhou bariérou, na niž naráží nabídka bankovních úvěrů. Je to do značné míry důsledek marných a škodlivých roků vládního boje s recesí různými podpůrnými programy, které vytvářely na trhu dojem, že se na chvilku jen přikrčíme, vláda a Evropská centrální banka nám půjčí deštník a pojede se dál. Strukturální reformy ve velké části Evropy neproběhly, a nyní dokonce vyšly z módy.
Kromě toho banky, nemající čisté svědomí před podzimními zátěžovými testy, které prý mají už konečně poněkolikáté opravdu prověřit jejich kapitálovou vybavenost, jsou raději, když jim v bilancích přibývají státní dluhy na úkor těch rizikovějších podnikových.
Je to jen další doklad, kterak ani nestandardní měnové nástroje nezabírají v podmínkách společné měny užívané velmi odlišnými ekonomikami a předluženými vládami. ECB již takto natištěné peníze nesterilizuje, a snaží se tak zvedat měnovou zásobu v naději, že zabrání tím, že vyvolá citelnou ve zdravých severních ekonomikách. Němci se s tím zkrátka budou muset smířit a Jihu to pomůže. Tahle mantra je ta poslední, kterou euro má. Že se tak podaří kompenzovat změnu ve výkonnosti a konkurenceschopnosti třeba mezi Německem a Itálií od roku 1998, kdy byly napevno a s konečnou platností stanoveny přepočítací poměry marky a liry na euro, do dnešní doby, je ale silně nepravděpodobné.
A zase se bude muset mluvit nikoli o měnové, ale skální unii a o transferu německého bohatství na chudý Jih.
Jenže Německo už nemá dávno velmocenské ambice a po dvou prohraných válkách už nechce nejen Evropu dobývat, ale ani si ji nechce koupit. Chce mít své peníze hezky v Berlíně ve štrozoku. Je to prostě marné, marné, marné.
O autorovi| PAVEL PORAL paralp@mf.cz