Většina lidí nenávidí svět financí, protože ho pokládá za ztělesnění nezodpovědnosti a hamižnosti. Finance se však i poté, co způsobily velkou recesi a připravily o práci miliony lidí, jeví jako nepostradatelný nástroj k odvrácení ještě horší katastrofy: klimatických změn.
K tomu, aby se omezilo globální oteplování a lidstvo odvrátilo katastrofu, je naléhavě zapotřebí jednat, avšak globální společenství trpí zoufalým nedostatkem nástrojů. Nejpotřebnější řešení prosazovaná ekonomy, jako jsou stanovení globálního stropu pro emise skleníkových plynů v kombinaci se systémem obchodování nebo zavedení celosvětové ceny uhlíku prostřednictvím globální daně na emise CO?, nemají příliš velkou podporu.
Místo toho se přípravná jednání před prosincovou pařížskou konferencí OSN o změnách klimatu vedou na základě dobrovolných jednostranných záruk. Stanovení dobrovolných cílů sice má svou hodnotu, avšak pravděpodobně nevyústí ve sliby, jež by byly závazné a odpovídaly velikosti problému.
Hnědé cenné papíry
Proto se bojovníci proti změnám klimatu stále více poohlížejí po jiných nástrojích, jak rozproudit akci. Finance figurují v jejich seznamu na prvním místě.
Finance představují přesné měřítko ke zjištění, zda činy odpovídají slibům. V roce 2011 ukázala průlomová zpráva nazvaná Uhlík, který nelze spálit, že ověřené zásoby fosilních paliv vlastněné vládami a soukromými firmami pětinásobně převyšují maximální množství uhlíku, které lze v příštích 50 letech spálit, máli se globální oteplení udržet pod dvěma stupni Celsia.
Zásoby, jimiž disponuje pouhých 200 největších veřejně obchodovatelných těžařských společností – tedy nikoli státem vlastnění producenti typu saúdskoarabské firmy Aramco –, převyšují tento uhlíkový rozpočet o jednu třetinu. To znamená, že tržní hodnota zmíněných firem neodpovídá omezování globálního oteplování.
Tento poznatek vyprovokoval kampaň, která má investory přesvědčit, aby stáhli své investice do aktiv bohatých na uhlík. Dosud se k tomuto divestičnímu hnutí připojili jednotlivci a instituce disponující portfoliem v hodnotě 2,6 bilionu dolarů. Na hrozbu potenciálního znehodnocení uhlíkových aktiv navíc upozornil guvernér Bank of England Mark Carney. Investorům se dostává varování, že z hlediska finanční stability mají „hnědé“ cenné papíry specifická rizika.
Je třeba realizovat masivní investice do rozvoje čistých technologií a energetické účinnosti
Dosavadní objem divestic se může zdát vysoký – a také vysoký je vzhledem k tomu, že kampaň začala teprve nedávno. Částka 2,6 bilionu dolarů však nepředstavuje ani pět procent globálních soukromých nefinančních cenných papírů. Trend je reálný, ale stále příliš slabý na to, aby vyvolal podstatné změny v ohodnocování firem těžících fosilní paliva a v jejich chování.
Druhým důvodem, proč mají finance takový význam, je skutečnost, že přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku vyžaduje obrovské investice. Podle Mezinárodní energetické agentury dosahují globální investice do nabídky energií v současnosti 1,6 bilionu dolarů ročně, přičemž 70 procent tohoto objemu je stále založeno na ropě, uhlí nebo plynu. Zelené investice činí pouhých 15 procent a investice do energetické účinnosti – do budov, dopravy a průmyslu – mají celkovou hodnotu skrovných 130 miliard dolarů. Udržení vzestupu průměrné povrchové teploty na dvou stupních Celsia bude vyžadovat rozvoj čistých technologií a především čtyřnásobné zvýšení investic do energetické účinnosti v příštích deseti letech.
Klimatičtí specialisté doufají v to, že inovativní finance pomohou zajistit jasné plánování, které zatím chybí. Pro přilákání investic nezbytných ke zmírnění klimatických změn a ozelenění ekonomiky je životně důležité eliminovat dotace fosilních paliv a nalézt důvěryhodnou a rychlou cestu ke stanovení ceny uhlíku. Protože jsou však vysoké ceny paliv u zákazníků nepopulární a zvyšují obavy firem o vlastní konkurenceschopnost, zdráhají se dnes vlády podniknout jakékoli kroky.
Vykalkulovaná sázka
Bojovníci proti klimatickým změnám například doporučili, aby vlády vydávaly dluhopisy podmíněné bilancí CO?, jejichž výnos by se snížil v případě, že firmy překročí stanovený uhlíkový cíl. Dalším nápadem je zmapovat cestu k indikativní ceně uhlíku odrážející jeho „společenskou hodnotu“ a poskytnout developerům zelených projektů vládou garantovaný uhlíkový certifikát vyjadřující hodnotu příslušného snížení emisí. Centrální banky by těmto developerům refinancovaly úvěry až do hodnoty uhlíkového certifikátu.
Byla by to dobře vykalkulovaná sázka. Budeli cena uhlíku řekněme za deset let skutečně odpovídat avizované společenské hodnotě, pak bude projekt ziskový a developer splatí úvěr. Pokud však vláda nesplní svůj závazek, developer nebude schopen splatit úvěr a centrální bance zůstane pohledávka vůči vládě. Neschopnost zvýšit cenu uhlíku by tak měla za následek buď vyšší veřejný dluh, nebo v případě monetizace inflaci.
Hlavní myšlenkou je donutit vlády, aby měly na této hře také svůj zájem – aby musely poměřovat riziko nečinnosti v otázce uhlíkové daně s rizikem insolvence nebo in fiace. Žádné průtahy by se pak nekonaly. Kroky proti globálnímu oteplování by se podnikaly bezodkladně. Zhruba o deset let později by se však vlády – a obecněji celé společnosti – musely rozhodnout mezi zdaněním, dluhem a inflací. Realizovat masivní investice dnes a teprve později rozhodovat o jejich financování se může zdát nezodpovědné – a také to nezodpovědné je. Nejednat vůbec by však bylo ještě nezodpovědnější.
Jean Pisani-Ferry je profesor na berlínské Škole státní správy Hertie, v současné době působí jako generální komisař francouzské vlády pro politické plánování
Čtěte také:
