NKÚ bude mít prezidenta díky Paroubkově nadšení pro náměstka ministra Urbana
Lubomír Voleník blahé paměti se na nebesích musí obracet. Nejenže jeho prezidentské křeslo v Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ) je už pětadvacet měsíců prázdné, což není projevem žádné piety, ale trestuhodné neschopnosti koalice domluvit se na kvalitním nástupci. Ono se nyní - právě proto - dokonce stane předmětem výměnného koaličního kšeftu. Sociální demokraté za to, že do čela brněnského Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ve středu protlačili svou většinou ve vládě přes odpor ministrů za KDU-ČSL a US-DEU „svého“ Martina Pecinu, dovolí teď lidovcům obsadit nejvyšší post v NKÚ. Voleníkovým nástupcem by se měl stát bývalý hejtman Kraje Vysočina František Dohnal.
Což o to, Dohnal není špatný kandidát. Od loňských krajských voleb je sice v Jihlavě jen náměstkem hejtmana Miloše Vystrčila, ale jako člen předchozího hejtmanského kolegia si vydobyl pozici dvojky (po ostravském Evženu Tošenovském) a uznávaného odborníka na finance, rozpočtové záležitosti a informační technologie. Má za sebou dlouholeté předsednictví ve Svazu měst a obcí, v roce 1997 měl šanci se stát za lidovce ministrem pro místní rozvoj. Navzdory tomu jakžtakž splňuje i požadavek nezávislosti, protože ač za KDU-ČSL kandidoval do jihlavského zastupitelstva, členem strany je teprve chvíli. A nechybí mu ani nejdůležitější předpoklad pro usednutí do Voleníkova křesla: podpora většiny poslanců, a to i z řad opozice. Právě díky přátelským hejtmanským vazbám na ODS. Miroslav Kalousek tak jednou ranou získá pro svou stranu významný post i další pojivo s potenciálním vládním partnerem po příštích volbách. Hořkou pilulku bude muset naopak spolknout občanskodemokratický poslanec Miroslav Beneš, jehož dva roky trvající pokusy o zvolení do čela NKÚ pomocí menšinové podpory ODS končí na rozdíl od podobně „tvrdohlavých“ prezidentských voleb Václava Klause neúspěšně.
Jenže pomoc ODS, KDU-ČSL a US-DEU stačit nebude. Bez hlasů alespoň části sociálních demokratů by se lidovecký kandidát Dohnal stát šéfem NKÚ prostě nemohl, tichá dohoda mezi Paroubkem a Kalouskem musí existovat. Kalouskovo rozhořčení nad „typicky stranickou nominací“ Martina Peciny, tehdy ještě člena ČSSD, a nad „nešťastným silovým řešením“ ve vládě je sice efektní, ale zavádějící. Kalousek si jen myje ruce, nechce se cítit Paroubkovým komplicem. Přijmout bez jakéhokoli odporu obchodní nabídku ČSSD, respektive nechat potřísnit Dohnalův-Voleníkův stolec Pecinovou tlačenkou, by bylo pro lidovce nevýhodné. Ono totiž vůbec nejde o to, že Pecina byl formálně členem ČSSD. Aby vyhověl zákonu, jednoduše minulý pátek své členství zrušil, stejně jako se s tímto problémem vypořádal někdejší lidovec a dosavadní šéf ÚOHS Josef Bednář. Za důležitější lze považovat to, že Pecina je - i jako nynější náměstek ministra průmyslu a obchodu - spjat s konkrétní ekonomickou zájmovou skupinou. Jinou, než bylo zázemí kolem Bednáře. A s tím Kalousek nechce mít nic společného. Ne náhodou lidovci ostentativně žádali setrvání právě „jejich“ Bednáře ve funkci.
Dohnal může za svou chystanou nominaci v NKÚ vděčit především Bednářovu odvolání z ÚOHS a souvisejícímu Paroubkovu okouzlení z Peciny. Ačkoliv premiér náměstka ministra Urbana před měsícem v rozhovoru pro týdeník EURO (EURO 26/2005) označil za talentovaný „materiál pro ministra“, našel pro něj okamžitě uplatnění mimo vládu. Nebyl to ale blesk z čistého nebe, tušilo se to měsíc. Těžko věřit zděšení prezidenta Klause z toho, že prý jej vláda staví před hotové rozhodnutí. Snadno však chápat jeho snahu udržovat vztahy s levicovým premiérem v permanentním napětí, zvlášť když opoziční ODS přešla koaliční rošádu naprostým mlčením. Je to právě Klaus, kdo má v rukou Pecinovo i Dohnalovo jmenování do funkcí, bez jeho souhlasu může celý záměr ztroskotat, respektive být zablokován. Stejným způsobem zablokoval volbu na jaře 2002 bývalý prezident Václav Havel, když odmítl jmenovat viceprezidentem NKÚ sociálního demokrata Františka Brožíka. Pokud by k blokování mělo dojít i tentokrát, je pravděpodobné, že definitivní obsazování předsednických křesel v obou úřadech by se stalo záležitostí až nové politické garnitury, vzešlé z voleb 2006. Protože jsou ovšem Paroubek i Pecina mimořádní pragmatici a Klaus zase nemá rád Topolánkovu taktiku nulové tolerance, možná prezident s premiérem urovnají spor už dřív. S jakým výsledkem, to záleží hlavně na Klausově výjimečné fantazii. Jisté je, že díky ní usedal před dvěma lety do prezidentského křesla ještě příjemně zahřátého, ačkoli politická logika věštila vychladlé bezprezidentské provizorium.
Zvýrazněme ještě dvě věci. Zaprvé totálně bezpáteřní postoj unionistů, kteří ve vládě nejdřív hlasovali s lidovci pro Bednáře, vzápětí s ČSSD pro Pecinu. To ale nepřekvapuje. Zadruhé, že současný koaliční handl pohřbívá - alespoň prozatím - léta čistý politický štít NKÚ. Dívá-li se na to z nebes Lubomír Voleník, měl by mu svatý Petr milosrdně zakrýt oči obláčkem.
