Jeden německý život

3. 4. 2017

Do kin míří pozoruhodný dokument o životě sekretářky Josepha Goebbelse, kterou prý politika vůbec nezajímala

První nacistický projev, který slyšela, Brunhildu Pomselovou zklamal. Její přítel koupil lístky do Sportovního paláce v Berlíně, kam se chodilo na box či krasobruslení, ovšem na ni tam čekala jen „spousta páchnoucích chlapů“. Dlouho se nedělo nic, pak začala hrát hlasitá hudba: „Přišel takový tlusťoch. Byl to Göring.“ Chvíli řečnil, ale ji politika nudila: „Jsem žena. Nemusí mě zajímat.“

Do českých kin právě vstoupil mimořádný dokument Jeden německý život. Pomselová, někdejší sekretářka nacistického šéfa propagandy Josepha Goebbelse, v něm líčí svůj život za třetí říše. Dokument je to naprosto minimalistický. Až na pár minut archivních záběrů snímá černobílá kamera jen – jako krajinu zvrásněný – obličej stopětileté ženy. Úplně všechno Pomselové věřit prostě nemůžeme a její „zpověď“ stojí mimo morální kategorie. Přesto je fascinující a uhrančivá.

Možná nejvíc ve chvílích, kdy vypráví vypointované a lehce absurdní historky z běžného života třetí říše. Třeba jak jednou židovské kamarádce Evě Löwenthalové odřekla kávu s tím, že „musí ještě vstoupit do strany“. Eva ji na sekretariát NSDAP doprovodila a obě se pak shodly, jak je „blbá“, protože deset marek příspěvku je prostě moc.

Propast času

Pomselová si – také jí samotné to znělo jaksi nepatřičně – pamatovala už vypuknutí první světové války. Její otec narukoval, a když se vrátil, děti se divily, „co dělá ten cizí pán v našem bytě“. Ze všeho nejdřív jim zpod postelí sebral nočníky a musely se pak plížit tmavým bytem, „který byl v noci plný čarodějnic a zlých duchů“. Mimochodem, dětské noční strachy líčí Pomselová stejně dramaticky jako vraždu své kamarádky Evy či smrt Goebbelse.

V dětství podle svých slov zažila tvrdou výchovu a „úplně jiný, úzkoprsý život“, který ji naučil poslušnosti.

Právě v ní Pomselová, jak tvrdí, vždy vynikala: „Nemohla bych klást odpor. Neodvážila bych se toho. Patřím ke zbabělcům.“ Nejdřív pracovala v rozhlase a v roce 1942 přešla na Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Moc se jí tam líbilo: „Všechen ten krásný nábytek a milí lidé (…) bože, já byla tak povrchní a tak hloupá.“

Tenkrát se ale neptala. Jednou prý po ní ministrův pobočník chtěl, aby do trezoru uložila soudní spis sourozenců Schollových z odbojové skupiny Bílá růže: „Hergot, tak ráda bych do toho nahlédla, ale neudělala jsem to (…) byla jsem na sebe velice hrdá.“ Jejich poprava kvůli roznášení letáků byla „odporná“, oni sami ale nerozumní: „Bylo to od nich hloupé, že udělali takové věci. Kdyby drželi pusu, byli by dnes ještě naživu.“

Občas mě trápí špatné svědomí

Goebbelse zažila (byla jen jednou z mnoha jeho sekretářek) jako vynikajícího herce, který měl v kanceláři téměř „šlechtickou vznešenost“, ale najednou se proměnil v „zuřivého skřeta“, který dovedl po prohře u Stalingradu uhranout dav ve Sportovním paláci tak, až „křičel a křičel a křičel: ano, chceme totální válku“.

Jenže Stalingrad byl začátkem konce. Ten definitivní pro Pomselovou přišel v protileteckém krytu pod ministerstvem propagandy. Potom už přišli Rusové a věznění v bývalých koncentračních táborech Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Pravdu o holocaustu se prý, a tomu se zrovna moc věřit nedá, dozvěděla až pak: „Nikdo mi to nevěří, ale já jsem se o tom všem dozvěděla, až když jsem se po pětiletém zajetí u Rusů vrátila domů. Věděla jsem, že existují koncentrační tábory. To jsem věděla už celou věčnost. Ale to, že pálili lidi…“

Bůh neexistuje, ďábel ano

K uznání viny se pomalu prokousávala celý zbytek svého sáhodlouhého života. Třeba když v roce 2005 zjistila, že Eva Löwenthalové zemřela v Osvětimi, ovšem skončila v polovině cesty: „Občas mě trápí špatné svědomí. Říkám si, že člověk si za to může sám.

A často zase cítím vděk a říkám si, že jsem z toho všeho nakonec vyvázla celkem dobře.“

Letos v lednu Pomselová zemřela. Jak lehce se jí s jejím vyznáním – „Bůh neexistuje, ale ďábel ano.

Spravedlnost neexistuje.“ – umíralo, ví asi jen Bůh.