U současného prezidenta to nijak nepřekvapí, ale pokud byste čekali, že všeho znalý Václav Klaus si ve funkci potrpěl na vybrané pochoutky francouzské gastronomie, nemohli byste se víc mýlit. Naši prezidenti jedli povětšinou podobně jako jejich lid, ačkoli nepochybujme o tom, že v dobách nedostatku si dopřáli to, co se běžně koupit nedalo. A abychom sobě i vám ten výlet po jejich jídelníčcích trochu ozvláštnili, zkusili jsme najít podniky, kde by své chutě na poctivá, ale jednoduchá jídla mohli uspokojit dnes.
Tomáš Garrigue Masaryk
Muž velkých myšlenek i činů, ale také velmi střídmých stravovacích návyků a prostých chutí. Miloval kávu, pil ji spařovanou, většinou černou, někdy s kapkou smetany, občas si ji i přisladil. Před spaním si dával naopak mléko, jen trochu dobarvené kávou. Dnes by si nepochybně užíval voňavé ovocné výběrové kávy připravené nejrůznějšími alternativními metodami a lásku k ní by se snažil vštípit i hradním hostům, které se svého času snažil přesvědčit o škodlivosti alkoholu pro lidské zdraví.
„Tatíček“ Masaryk to měl v hlavě srovnané nejen, pokud šlo o mezinárodní situaci ve světě. Jeho stravovací návyky by v dnešním světě zdravé stravy uspěly téměř stoprocentně. Zvlášť pokud bychom mu odpustili aktuálně nemoderní lásku k lepku, která se projevovala především jeho příchylností k moučníkům a oddaností chlebu. Nebyly to ale žádné módní výstřelky. Měl rád koláče, buchty a hlavně švestkové knedlíky s mákem. Není těžké s ním souznít v jeho stravovacích návycích i myšlenkách: „Vzdělaný člověk se má pozorovat, má přemýšlet o své dietě, to není materialismem - materialism je nemyslet a jíst a pít, co hrdlo ráčí přes míru a proti rozumu.“
Dnes by to se svými jednoduchými chutěmi neměl vůbec lehké. Pokud by chtěl posnídat toasty s poctivou marmeládou nebo ovesnou kaši, jak ho to naučila jeho americká žena, dát si voňavý křupavý kváskový chléb právě vytažený z pece a po obědě dobře připravenou kávu nebo při vzpomínce na dětství strávené na rodné Moravě třeba k jídlu skleničku vína nevylepšeného chemií, nejlépe by pořídil v pražském Karlíně. V restauraci Eska (Pernerova 49, Praha 8) by určitě ocenil maximální důraz na lokální původ surovin. Byl by nadšený z místního chleba, rád by se zakousl do nadýchaných buchet, ke kterým by mu baristé připravili kávu dle jeho přání. Vsadím se, že by si pochutnal na bramborách v popelu i dalších jídlech založených na zelenině, byť ne úplně v tradičním provedení. A ani by mu nevadilo sedět na tvrdých židlích připomínajících ty ze školních tříd.
Edvard Beneš
Od svého předchůdce se v gastronomických preferencích příliš nelišil. Ani on si nepotrpěl na komplikovaná módní jídla a nic na tom nezměnil ani jeho dlouhodobý pobyt v zahraničí. Stejně jako Masaryk byl odpůrce alkoholu, ani víno mu nedělalo radost, přestože několik let svého života strávil studiem ve Francii. Když musel, dal si střik, ale to byla jediná forma alkoholu, jakou byl ochoten pozřít. Trpěl migrénami, a tak si alespoň ušetřil zbytečné bolesti hlavy navíc. Asketa byl ve většině ohledů svého života už od mládí. Pocházel z velmi chudých poměrů, kde tradiční večeří byl chleba nalámaný do bílé kávy. Brambory s máslem stlučeným ze smetany, když jí náhodou bylo dost, byly u Benešů slavnostním jídlem. Ani v dospělosti, jako významný politik, své chutě nijak výrazně nezměnil. Měl rád bramboračku, halušky, nudle s tvarohem i saláty.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Kdyby žil dnes, určitě by měl radost, že v jeho milovaném Sezimově Ústí je konečně restaurace, ve které by se mohl najíst i on. Kde vaří mimo jiné i obyčejná domácká jídla, ale z kvalitních surovin často z blízkého okolí. Možná by si dal punkevního pstruha s mladým bramborem a bylinkovou omáčkou, nebo by se rozšoupnul a dal si vývar s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky. Do alkoholu by ho v restauraci Vila (Šafaříkova 1073, Sezimovo Ústí) určitě nikdo nenutil.
Emil Hácha
Inteligentní vzdělaný právník, který miloval svou rodinu i vlast. Tak moc, že se pro svou zemi rozhodl obětovat, a poslední roky jeho života proto byly mimořádně těžké a smutné. Než se stal prezidentem, žil po všech stránkách spokojeným životem. Na rozdíl od svých předchůdců byl opravdovým gurmánem. Rád chodil Na Příkopy do slavného Lippertova lahůdkářství a ochutnával zdejší sortiment, který jinde nebyl k mání. K jídlu si dal rád skleničku dobrého vína a po něm i doutník. V roce 1938 se chystal do důchodu a měl v plánu začít si užívat života. Přišel ale o svou milovanou ženu, svobodu rozhodování i zdraví.
V dnešní době by to měl snadné, protože dobrého jídla je dostatek, mnohdy i mimo velká města. Myslím, že by se mu líbilo v táborském vinném baru Thir (Provaznická 152/1, Tábor), protože spojení lepšího jídla, vína a atmosféry by hledal stěží. Určitě by ho bavilo to, co v místní kuchyni dokážou vykouzlit z lokálních surovin, ocenil by naturální vína párovaná pečlivě ke každému jednotlivému chodu, a až by se zešeřilo, dali by si se zdejším panem soudcem a gymnaziálním profesorem na zahrádce doutník a klábosili by o životě. Před spaním by si dali sušenou šunku z místního sklepa, poslední skleničku a život by byl zase krásný.
Klement Gottwald
Před nástupem do prezidentského úřadu se choval jako muž z lidu, měl rád bramborové placky, které zapíjel mlékem. I v jeho stravování se odrážely skromné poměry, ze kterých pocházel. Ale s jídlem i mocí rostla chuť. Zatímco jeho ne zrovna atraktivní žena zůstala věrná prostým tučným chutím a jejím nejoblíbenějším jídlem bylo vepřo-knedlo-zelo, ke kterému si neváhala dát pivo, Kléma si oblíbil hovězí svíčkovou pečenou v těstíčku na způsob beef Wellington. Nad všechna jídla světa mu byl ale alkohol, který mu „milostivá paní Marta“ údajně ředila vodou.
Rozhodování, kam se vypravit na hovězí Wellington, by měl Gottwald docela jednoduché. Dříve populární jídlo už z jídelních lístků drtivé většiny restaurací dávno vymizelo. Jediný podnik, ve kterém jsem ho v poslední době zahlédla, je Paloma Průhonice (Květnové náměstí 53, Průhonice). Palomu si oblíbili mimo jiné i hosté z Ruska, takže by se Gottwaldovi při romantické večeři cítili mezi svými.
Pouť začala. Historický Prezidentský vlak křižuje Česko i Slovensko
Marta by asi zdejší noblesu snášela těžko, i když ve svém oblíbeném kožichu by jistě zapadla, a navíc by ji nejspíš oslnil blýskavý interiér podniku. Gottwald by si na zdejším Wellingtonu určitě pochutnal; dělají ho skvěle. Představa jeho setkání se skutečnými majiteli podniku, manžely Babišovými, je docela komická, ale třeba by si měli o čem popovídat.
Antonín Zápotocký
Alias Tonda Zápotonda se nebál postavit se ke sporáku. Věděl, jak důležité je dělat si zásoby, když je zrovna z čeho, a tak s oblibou zavařoval ovoce i zeleninu. Nejlepší prý byly jeho nakládané houby. Rád byl alespoň na oko blízko svému lidu, a v jídle to ani nemusel předstírat. Občerstvením na jeho svatbě s Marií Skleničkovou byl chleba se salámem a okurkou. Jeho nejoblíbenějším jídlem byly buřty s cibulí a tlačenka.
Zápotondovi by se jistě líbila „večeře od řezníka“, která se podává od pondělí do středy v řeznictví Naše Maso (Dlouhá 39, Praha 1). Seděl by u společného kulatého stolu s dalšími hosty, a tak by mohl nenápadně vyzvídat, co si myslí o současné politické situaci v zemi. Ochutnal by to nejlepší, co Naše Maso aktuálně nabízí, a ještě by si mohl vyměnit recepty s obsluhujícím mistrem řezníkem. A kdyby hodil do placu lahev svých proslulých houbiček, jistě by sklidil úspěch. Na oplátku by si mohl domů odnést ty nejlepší špekáčky, které se dají v Praze koupit, a udělat si vlastní utopence.
Antonín Novotný
Ke všemu ochotný, známý také jako „krásný Tony“, jídlo nijak zvlášť neprožíval. Jeho dělnický původ byl znát na každém slově i gestu, totéž platilo i pro jeho ženu, milovanou „duši“ Boženku. Na noblesu si nepotrpěli, alkohol skoro nepili, leda na dožínkách a podobných akcích, na které byli jako prezidentský pár zváni předsedy JZD po celé zemi. Tonyho mnohem víc zajímaly karty. O jeho mariášové vášni, které se rád oddával zejména ve Vystrkově na Orlíku, v rekreačním sídle strany, se vyprávějí legendy. Schovaný ve speciálně zřízeném sudu se stolem a lavičkami mastil karty každou dovolenou.
Ve vystrkovských vilách vystřídaly komunisty podobně humánní a podnikavé „osobnosti“ jako Radovan Krejčíř, Tomáš Pitr nebo František Mrázek. Na ty by Novotný asi neměl a neuspěl by ani se svými obálkami, kterými se snažil zajistit si klid i popularitu. Na partičku karet by nejspíš zašel někam do hospody, kterých je na Orlíku sice dost, ale jejich úroveň je kulantně řečeno dosti turistická. Parťáky do mariáše by určitě našel v populárním Občerstvení U Rybiček (Orlík nad Vltavou 125), kde by si mohl dát i obyčejné bramborové šišky s mákem, které řadě našich prezidentů tak chutnaly.
Ludvík Svoboda
Voják, muž pevných zásad a vášnivý turista. Roky strávil na frontě v bojích a nedostatku. O jeho stravovacích návycích se toho mnoho neví. Zato je známo, že miloval hory, jedno jestli Krkonoše, nebo Tatry. Na horské túry se vydával každé léto. V šedesátých letech ale projevil svou lásku Jizerkám, kde si Svobodovi koupili chalupu kousek od Bedřichova a ještě menší kousek od slavné Prezidentské chaty, která byla ve správě prezidentské kanceláře. Svůj název nese údajně právě proto, že v ní často trávil čas Ludvík Svoboda.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Kam jinam by tedy rád dnes zašel, než na citlivě zrekonstruovanou Prezidentskou chatu (Janov nad Nisou 524). Možná by před zdejší proslavenou česnečkou dal přednost boršči a pochutnal by si na ovocných knedlících se skořicí. V duchu tradice československých prezidentů, kteří až na výjimky ctili jednoduché chutě svého mládí, by nepohrdl bramborami pečenými ve slupce s tvarohem a mlékem. Na túru by si nechal zabalit kousek meruňkového koláče a na chvíli by zapomněl na rozjitřenou politickou situaci.
Gustav Husák
Jediný Slovák mezi československými prezidenty měl zdraví zničené téměř desetiletým vězením, desítky hodin trvajícími výslechy i mučením. Na rozdíl od svých předchůdců by si býval dopřával rád, jeho zdravotní stav mu to ale neumožňoval. V době, kdy o balené vodě u nás nikdo neměl ani tušení, si nechával dovážet vodu z islandských ledovců a imunitu sobě i svým spolupracovníkům zvyšoval olejem z tresčích jater. Věděl, že má dobrý vliv na cholesterol a blahodárně působí na činnost mozku a nervového systému.
Snad by si dokázal vybrat v Levitate Restaurantu (Štěpánská 611/14, Praha 1), kde dnes servírují islandskou ledovcovou vodu zcela běžně a panu prezidentovi by jistě dopřáli i tu s plátkovým zlatem. Pokud by chtěl ušetřit, mohl by si objednat jen vodu do karafy čištěnou japonským uhlíkem. Zdejší jídla, která kombinují severskou a asijskou gastronomii, by ho pravděpodobně překvapila svou rozmanitostí a z degustační nabídky malých porcí by si nejspíše dokázal vybrat něco vyhovujícího jeho dietě.
Václav Havel
Gastronomicky nejkreativnější z hradních pánů. Rád jedl, rád vařil a ještě raději se díval, jak hostům jeho jídlo chutná. Neomezoval se jen na českou kuchyni, dokázal udělat guláš, svíčkovou i kung-pao a za jeho působení se na Hradě podával i ten kaviár. Možná by mu ani nevadilo, že na místě jeho oblíbené Rybárny v Gorazdově ulici se dnes podává vietnamské pho. V myšlenkách o jídle úplně nenavazoval na masarykovskou tradici, když říkal: „Jídlo je jakýsi obřad. Je to cosi víc než jenom do sebe dávat jisté množství kalorií, aby člověk přežil.“ Jako jeden z mála našich prezidentů měl pozitivní vztah k alkoholu a jeho osobní číšník mu ve zvláštní části prezidentské kanceláře poctivě schraňoval tekuté dary od oficiálních i neoficiálních návštěv.
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
Dnes by jistě rád zašel do Vinohradského pivovaru (Korunní 2506/106, Praha 10), kde se scházejí děti jeho kamarádů, které mezitím trochu povyrostly. Nelákalo by ho jen místní skvělé pivo a jídlo, které se k němu hodí, ale i koncerty a představení, které se tu nepravidelně pořádají. Něco mi říká, že by tu Václava Havla rádi pustili i do kuchyně nahlédnout pod pokličky a našlo by se také místo, kde by si mohl zakouřit. Aspoň na parapetu.
Václav Klaus
Sice světoběžník, ale v jídle spíše vlastenec. Jako sportovec dbá na to, co jí, a na velké hodování ho moc neužije. Jídla svérázným způsobem rozděluje na pravicová a levicová. Vepřový řízek je pravicový, kuřecí jedí levičáci. „Čokoládový krém je pravicový, salát levicová úchylka a antijídlo,“ nechal se rovněž slyšet. No budiž, důležité je, že preferuje českou kuchyni před tou zahraniční a tu také nechal servírovat svým oficiálním hostům. Žádné mořské ryby, mušle nebo francouzské paštičky. Paní Livia je vyhlášená kuchařka, a s výběrem menu mu tak často poskytovala odbornou pomoc.
Časově stále vytíženého bývalého prezidenta by mohla potěšit nově otevřená Kuchyň (Hradčanské náměstí 1, Praha 1). Její vchod stráží socha T. G. Masaryka a přímo za ním se otevírá zahrada s velkými stoly a fascinujícím výhledem na celou Prahu. Václav Klaus by jistě ocenil, že tu vaří jednoduchá na české kuchyni založená jídla, která jsou připravena k podávání na plotně v hlavní místnosti. Stačí si jen vybrat něco lehčího jako letní lečo nebo voňavý gulášek s nadýchaným houskovým knedlíkem. K tomu dobře ošetřené pivo a zpátky do práce. Nabídka spolu s výhledem by neurazila ani zahraniční státní návštěvy.
Miloš Zeman
Svými chutěmi se nijak netají. Zatímco Kléma zapíjel mlékem bramborové placky, současný prezident si mléko dopřává k bramborám na loupačku, které poctivě mastí máslem a v létě přidává pažitku. Rád se nechá uctít gulášovou polévkou, jitrničky a jelítka mu také přijdou k chuti. Stejně jako Gottwald nezapíjí všechna jídla pouze zmiňovaným mlékem. Uctívá známý digestivní likér z Karlových Varů, ale neomezuje se jen na něj. Není těžké odhadnout, co by si o jeho stravování myslel první z řady našich prezidentů.
Na nedělní oběd by mohl Miloš Zeman vyrazit do restaurace Na Pekárně (Kojetická 36, Čakovičky). Šéfkuchař Václav Frič, který dnes tráví většinu času na place mezi hosty, by si s ním klidně dal panáčka a nedotkl by se ho ani vytříbený slovník pana prezidenta. Českou kuchyni umí Na Pekárně skvěle, včetně dokonalé zabijačky. Lokálem o víkendu voní buchty a koláče, v nabídce nesmějí chybět poctivé omáčky a polévky. Tady by se mu zkrátka líbilo.
Přečtěte si také: