říká poslankyně za Unii svobody-Demokratickou unii Hana Marvanová Vládní krize je zatím zažehnána. Podle poslankyně Hany Marvanové (US-DEU) však dlouhodobé řešení stability politického systému spočívá v přechodu na většinový volební systém ve volbách do Poslanecké sněmovny. Jak hodnotíte proběhlou vládní krizi?
říká poslankyně za Unii svobody-Demokratickou unii Hana Marvanová
Vládní krize je zatím zažehnána. Podle poslankyně Hany Marvanové (US-DEU) však dlouhodobé řešení stability politického systému spočívá v přechodu na většinový volební systém ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Jak hodnotíte proběhlou vládní krizi?
Myslím si, že pokud kvůli jednomu hlasu při schvalování jednoho zákona vznikne vládní krize, ukazuje to na hlubší problémy. Důvodem tedy nemohlo být jenom mé hlasování, ale ukázala se především křehkost celé vládní koalice, která je postavena na převaze jednoho hlasu. A to koalice, která je zároveň co do svého politického složení značně nesourodá. Nyní se dohodly alespoň některé mechanizmy, aby se takovýmto kritickým situacím do budoucna zabránilo. Dohoda u nás na klubu je dobrá a spočívá v tom, že se budou zásadní věci projednávat, aby se na nich všichni poslanci nakonec skutečně shodli. Pak se očekává, že v této shodě budeme také všichni hlasovat na plénu. A pokud shoda nalezena nebude, tak se bude jednat dál. Bez toho nelze očekávat, že nedojde k dalšímu konfliktu. Takže to je nutný předpoklad k tomu, aby se mu předešlo.
Můžete blíže popsat celý přijatý mechanizmus?
V případě, že se bude jednat o zásadní zákon, musí proběhnout řádné třístranné jednání v rámci koalice, ale Unie svobody se zároveň dohodla uvnitř klubu, že o těch zásadních věcech musí být v klubu konsenzus. Pokud by byl takovýto mechanizmus dodržen již při předkládání daňového balíčku, tak by k takovému hlasování vůbec nemuselo dojít, protože bylo zřejmé, že na našem klubu takový konsenzus neexistuje. Muselo by se zkrátka jednat dál, až by byl konsenzus nalezen. Pak nemuselo dojít k takovému překvapení, že balíček nakonec neprošel.
Myslíte si, že vytvoření těchto mechanizmů veškeré třecí plochy ohladilo?
To si rozhodně nemyslím. Koaliční mechanizmy jsou pouze jevovou stránkou hlubších problémů. Krize ukázala, že celá koalice je programově značně nesourodá. Má-li do budoucna fungovat bez otřesů, má se soustředit na ty zákony, u nichž je celokoaliční shoda mezi jednotlivými stranickými programy, a nemá se snažit prosazovat ty myšlenky, u nichž naopak mezi partnery existuje hluboký rozpor. Vláda by měla předkládat především zákony týkající se našeho vstupu do Evropské unie, boje proti korupci a další takové, kde vládne shoda. Sociální demokracie by se ale neměla snažit prosazovat své socialistické návrhy, jako je zvyšování daní a podobně, protože tam by měla Unie svobody prosazovat svůj pravicový názor, a tak vždycky dojde ke střetu. Samostatnou kapitolou je pak snaha prosazovat tyto návrhy ve zkráceném řízení, ve stavu legislativní nouze. Jsou-li určité oblasti, na nichž se s ČSSD shodneme, tak oblast daní do nich rozhodně nepatří. Tam prostě shoda mezi pravicovou a levicovou stranou není ani možná. Sociální demokracie k mému překvapení nepochopila, že když sestaví vládu s pravicovou stranou, tak to zřejmě znamená ponechání daní na té úrovni, na níž jsou. Každý náš volič pochopí, že nemá pravice ve sněmovně tolik hlasů, aby prosadila snížení daní. To minimum, které naše mise pravicové strany v levicové vládě může uskutečnit, je alespoň zabránění tomu, aby se daně zvyšovaly.
Není ale výraz „proevropská“ určitým fetišem, za který se právě schovávají ony socialistické návrhy? Stejně tak boj proti korupci by měl zahrnovat především zmenšování role státu?
Já to možná řekla trochu zjednodušeně, ale Evropské unie se týkají třeba takové zákony, jako je zákon o referendu, zákon o referendu o vstupu do EU, tedy konkrétní zákony, které je třeba přijmout, abychom mohli do EU vstoupit. Pokud jde o boj proti korupci, na některých opatřeních se shodneme se sociální demokracíí rovněž. Jedná se především o lepší práci policie ve stíhání korupce, ve vytvoření expertních specializovaných týmů pro boj s korupcí a dalších opatřeních technicko-administrativního rázu. Pak se jedná o věci, kde už ten názor nebude natolik jednotný. To je především ve vámi zmiňovaném omezení role státu ve společnosti. Přitom to je zásadní prvek v protikorupčním boji.
Nicméně už v programovém prohlášení bylo ono čertovo kopýtko, že nesmí dojít k poklesu složené daňové kvóty, že nesmí být pokles deficitu na úkor sociálních výdajů. To jste při schvalování programového prohlášení netušila, že jsou to skryté podmínky pro zvyšování daní?
To pochopitelně vím. Právě proto, že ony věci koaliční smlouva obsahuje, jsem také odstoupila z postu předsedkyně strany. Rozhodla jsem se nevstoupit do té vlády, a totéž jsem navrhla celé Unii svobody. Měla jsem za to, že Unie svobody nebude moci před svými voliči důstojně obhájit, že plní svůj předvolební program. Předpokládala jsem ale, že tato vláda je realistická, a že pochopí mé důvody, které mne vedly k nesouhlasu, a že při oné minimální převaze ve sněmovně bude brát ohled i na mé názory. Věřila jsem, že si vláda uvědomí, že nemůže nebrat ohled na výhrady bývalé předsedkyně jedné z koaličních stran, a že zřejmě ne všechno ze svého prohlášení také uskuteční.
Není ale jistá schizofrenie v tom, že jste vládu vůbec podpořila?
Tak co jsem jako člen politické strany měla udělat? Jako demokrat prostě ctím většinové rozhodnutí strany. Ta rozhodla, že jde do vlády. Já jsem složila funkci, protože jsem považovala za politickou sebevraždu jít do vlády za takovýchto kompromisů. Vládu jsem podpořila především proto, že strana se na tom usnesla, a za druhé na základě výsledku voleb tady ani žádné jiné varianty nebyly. Byla pouze varianta vlády s podporou komunistů, ale protože by to i naši voliči vnímali jako velký problém, tak jsem nakonec tuto vládu podpořila. Neznamená to ale, že bych vyslovila důvěru všem vládním krokům. To jsem také jasně řekla před věma měsíci, a nerozumím tomu, když se teď někdo diví, že v duchu tohoto svého prohlášení také hlasuji.
Problém vazby poslanec - volič verzus poslanec - politická strana je i problémem volebního systému. Podporuje ještě Unie svobody většinový systém do Poslanecké sněmovny?
Unie svobody jej měla v minulém volebním období, ale v tomto programu koalice se neprosadil. Můj názor se ale nezměnil. Od roku 1990 jsem přesvědčena, že většinový volební systém s jednomandátovými volebními obvody je lepší nejenom z hlediska vztahu a odpovědnosti mezi poslancem a voličem, ale že je důležitý i pro kultivaci politických stran. Politická strana je tak nucena stavět v jednotlivých obvodech skutečně takové osobnosti, které jsou schopny oslovit veřejnost. Mandát od voličů je vždycky silnější než mandát od politické strany. Většinový volební systém zároveň umožňuje snáze sestavit většinovou vládu. Poměrný systém buďto znamená sestavování nefunkčních vlád, které se neustále dohadují, anebo se nedohadují, ale pak ztrácejí podporu voličů, protože se stírají rozdíly mezi nimi a strany tak vypadají nedůvěryhodně, protože neplní své volební programy. Osobně preferuji většinový volební systém dvoukolový, jako je do Senátu, anebo australský systém, kdy volič zakroužkuje první možnost a zároveň druhou, která je mu sympatická na druhém místě.
Není tedy současná vláda přinejmenším stejným kočkopsem, jako byla opoziční smlouva?
Výsledkem koaličních jednání je skutečně vytvoření takové vlády, v které není Unie svobody schopna prosadit svůj program, a voliči budou mít pocit, že jsme je zradili. Všechny politické strany jsou tak zajatci současného politického systému, který neumožňuje sestavit vládu na principu odpovědnosti vůči voličům. T o vede k tomu, že vznikají nejrůznější netradiční postupy. Opět je to tedy o změně volebního systému. Měla by vzniknout dohoda všech politických stran o této změně, protože je to v zájmu každé z nich.
Jak vnímáte reakci Vladimíra Špidly na vaše hlasování?
To mne značně překvapilo. Vždycky jsem jej vnímala jako socialistu, ale jako korektního a slušného člověka. Tuto představu nyní překročil, zvláště svou výzvou ke složení mandátu. Nevím, zda jeho jednání bylo pouze výsledkem nějakého momentálního tlaku, nebo zda se zde odhaluje nějaká další stránka jeho osobnosti.
Nevyvolal tlak, který byl na vás vyvíjen, vzpomínky na předlistopadovou éru a neovlivnil i vaše konečné rozhodnutí?
Já nejsem zvyklá ustoupit nátlaku. Když mne někdo považuje za neschopnou kompromisu, tak já si zase naopak myslím, že ultimátu se ustupovat nemá. Není pravda, že já jsem neústupná, ale to je přirozená reakce na ultimativní charakter jednání, jemuž jsem byla vystavena. Pro mne v tomto směru bylo největším zklamáním jednání Unie svobody. Jednání republikového výboru mi připomínalo některé momenty z knihy Milana Kundery Žert, kdy na svazácké schůzi v padesátých letech projednávali, že soudruh se mýlil, a nesmí mít pravdu proti straně. Ta se nemýlí nikdy. I kolegové, kteří s tímto postupem nesouhlasili, raději nechtěli v takové atmosféře vystoupit. Jenom mi pak po straně sdělovali, že se mnou cítí. Za odlišné hlasování mně nikdy nikdo nenavrhoval, abych složila mandát, a to ani v ODS, ani v Občanském fóru, i když jsem nejednou hlasovala proti stranickým směrnicím.
