Slavný ruský spisovatel Alexandr Solženicyn zemřel 3. srpna v Moskvě ve věku 89 let
Alexandr Solženicyn patřil době, která ještě plodila klasiky. Každý opravdový spisovatel, ať už prožije jakkoli dlouhý život, vstupuje do lidské paměti a do učebnic jako postava určitého věku, daného jeho dílem a osudem. Tak třeba Jaroslav Hašek navždy zůstane nestárnoucím holobrádkem náchylným k literárním a společenským nepředloženostem, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, abychom se vrátili na ruskou půdu, vždycky bude vnímán jako nervní muž v nejlepších letech, Nikolaj Vasiljevič Gogol jako vyšinutý mladík, jemuž neschází smysl pro humor, Michail Bulgakov je jízlivý, vztahovačný, ušlechtilý pán kolem padesátky. Solženicyn se snad už narodil jako patriarcha, jako velebný kmet, a jinak o něm nemluví ani nekrology, jichž se bezpočet vyrojil po jeho smrti. Po celý svůj život se ukazoval jen v jedné hypostazi – jako přísný starozákonný prorok, s varovně zdviženým prstem. Nikdy ho nikdo neviděl se usmívat, natož pak vyprávět žertovné příhody. Přitom jeho život byl vlastně řetězcem neuvěřitelných šťastných náhod, jako by měl smlouvu s Fortunou. Jeho osud bohatý na radikální zvraty byl vždy vítězstvím nad neuvěřitelně nepříznivými okolnostmi. Na svět přišel 11. prosince 1918 jako pohrobek, půl roku po skonu svého otce. Do druhé světové války šel Solženicyn i přesto, že ho odvodová komise uznala služby neschopným ze zdravotních důvodů. V hodnosti kapitána v roce 1945 byl navržen k vyznamenání a na poslední chvíli byl vyškrtnut ze seznamu – místo toho byl zatčen vojenskou kontrarozvědkou za to, že v osobním dopise kamarádovi kritizoval Stalina za změkčilost a lidumilství. I přes obvinění z vlastizrady nedostal provaz, ale strávil léta v „prvním kruhu“ stalinského očistce – ve vědeckovýzkumném nápravném zařízení. Později, již v kazašských pracovních táborech, byl v podmínkách koncentráčnické medicíny operován pro podezření z rakoviny – přesto přežil a žil dalších takřka 60 let, aby každou z těchto epizod učinil námětem pro své knihy. Po rehabilitaci pracoval jako učitel matematiky ve vesnické jednotřídce a psal do šuplíku. Publikace novely Jeden den Ivana Děnisoviče na podzim roku 1962 v časopise Novyj mir zapůsobila jako výbuch atomové bomby.
PARALELNÍ SVĚT
Nebyl sám, kdo v letech chruščovovské oblevy otevřel veřejnosti oči a přinesl nemilosrdný popis stalinského podzemního světa, který existoval jakoby paralelně k tomu rozjásanému a prosluněnému světu rozesmátých dělníků, rolníků a pracující inteligence. Těsně po Solženicynovi, nebo souběžně s ním, přinášeli svá svědectví Varlam Šalamov, Jevgenije Ginzburgová, Anatolij Marčenko a jiní. Na pozadí jejich nemilosrdného líčení se Solženicynovy výjevy z vězeňského všedního života jeví skoro jako útulné, domácky polidštěné. Šalamov po přečtení Jednoho dne prohlásil: „Tak tu máme dalšího natěrače sovětské skutečnosti narůžovo.“ A přesto právě patetická a iluze budící Solženicynova próza byla tou kostí, která uvízla v hrdle komunistického režimu a kterou se nakonec udávil. Šalamov byl jednou provždy umanut tou bezednou podlostí, jíž je schopen padlý člověk, a sovětský režim byl pro něho jen nestvůrným projevem slabé a padoušské lidské povahy. Vítězství v boji s takovým režimem je z definice nemožné, ježto člověk se nedá změnit. Solženicyn, jako každý geniální člověk, byl ušetřen takových hloubek jasnozřivosti. Bojoval s mocí s vírou ve vítězství a proti komunistické utopii postavil utopii nacionalistickou. Proti jednomu sebeklamu postavil sebeklam druhý. Avšak, jak se ukázalo, člověk nemůže existovat bez mýtu a sebeklamu, nepotřebuje poslední pravdu z temnot, dychtí po naději pochopené jako příslib. Šalamov žádnou naději neskýtal, zatímco Solženicyn nabízel vidinu předrevolučního Ruska, krásnou a jímavou jako dětství každého z nás. Tento skrytý význam ideologie, kterou nabízel Solženicynův pohled na svět, zpočátku nebyl rozpoznán. Solženicyn byl brán jako nejvýmluvnější z demokratických kritiků režimu. Kronikální román Soustroví Gulag byl vnímán především jako nemilosrdná pitva systému, který přivodil humanitární katastrofu. Solženicyn sovětské zřízení vskutku nesnášel, nikoli však kvůli humanitární katastrofě, kterou přivodilo, nýbrž kvůli pošlapání údajně spásných norem předrevolučního ruského života. Bičování sovětské skutečnosti snadno uvedlo v omyl také jeho obdivovatele na západní straně železné opony. Disidentem se stal z donucení a jaksi souběhem náhod, ve skutečnosti reprezentoval zcela jiný myšlenkový proud – byl staromilným rusofilem, monarchistou, neúnavným kritikem západních liberálních hodnot. Je pozoruhodné, že Henry Kissinger to tušil již v roce 1974, když varoval prezidenta Geralda Forda před setkáním s tehdy čerstvým ruským vyhnancem: „Solženicyn je vynikající spisovatel, leč jeho politické názory uvádí známé disidenty do rozpaků.“
NESPOKOJENÝ PROROK
Alexandr Isajevič vždy žil s pocitem mesiášské předurčenosti. Byl seslán do zbloudilého světa, aby ho napravil. Ani trochu přitom nevadilo, že žádné z jeho proroctví se nikdy nenaplnilo a většina filipik na adresu Západu svědčila o značné nezasvěcenosti. Hned v prvním, takzvaném harvardském projevu, hledě tváří v tvář zástupcům snad nejreligióznějšího národa na světě, prohlásil, že zdrojem americké slabosti je, že „lidé zapomněli na Hospodina“. Západu zvěstoval brzký zánik, neboť hřeší zbytečným pluralismem a nechce uznat zjevenou pravdu, která je jen jedna. Zatímco za svou literaturu obdržel Nobelovu cenu, za svou publicistiku sklidil jen řídký rozpačitý potlesk. Uražen nezájmem, vzdálil se do své vermontské poustevny, kde trávil léta úmornou galejnickou prací v pevné víře, že vlast jeho dílo jednou docení.
V roce 1989 jeho knihy začaly vycházet v tehdejším Sovětském svazu, o rok později mu bylo vráceno sovětské občanství, za další dvě léta mu moskevský magistrát přidělil byt na Tverskoj ulici a v roce 1994 se spisovatel rozhodl, že se tedy vrátí do vlasti. Od východu na západ projel zemi, která již přestala být Sovětským svazem, a nebylo to zrovna triumfální shledání. Vlast byla k nepoznání jiná, jenže to nebyla změna, kterou přivolával a na níž se léta připravoval. Se svou vlastí zůstal Solženicyn hrubě nespokojen, jak jen může být nespokojen přísný a svědomitý učitel, když s třídní knihou pod paží a s ukazovátkem v ruce vstoupí do třídy a zjistí, že je úplně prázdná. O formální projevy uznání nebyla nouze: setkávali se s ním politici a gubernátoři, nabízeli mu ceny, statky a vysílací časy v televizích. Přitom všechna ta léta jeho skutečný vliv na Jelcinovo a pak i Putinovo Rusko byl zanedbatelně nicotný ve srovnání s tím ohromujícím vlivem, který měly v SSSR Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Souostroví Gulag. Jeho televizní kázání byla nakonec zrušena pro urážlivě mizivou sledovanost. Oficiální uznání ani epická povaha tvůrčího a lidského osudu nepomohly Solženicynovi k tomu, aby se stal morální autoritou postsovětského Ruska. O Solženicynově celistvosti a upřímnosti nepochyboval nikdo, ani stoupenci jeho politických názorů, ani jeho přesvědčení odpůrci. Problém byl v duchu doby a povaze národa a moci, které vzniku morálních autorit nepřály. Jak říkával jiný básník epického osudu Lev Gumilev: „Jsou doby, kdy je život snadný, ale na blití odporný.“ V Putinově době žít v Rusku bylo mnohem snazší než v době Stalinově, avšak definitivní vítězství sobeckých zájmů nad ideály, inflační nadužívání hodnotových pojmů jako PR prostředků na podporu vládnoucí elity vedly k totální morální dezorientaci a rozvratu.
SPOJENCEM MOCI ÚŘEDNÍ
Proč se v sovětském Rusku Solženicyn mohl stát morální autoritou a v postsovětském to postavení ztratil? Protože se nebál postavit sám brutálnímu režimu, přežil represe a vytvořil epická díla o gulagu, nebál se vzepřít gigantické síle, v níž myslící a svědomití lidé spatřovali absolutní Zlo, i když se ta síla také schovávala za vysoké ideály. V současném Rusku postavit se moci je stále ještě snazší než v dobách Stalina nebo dokonce Brežněva. Obvyklé vzájemné odcizení moci a lidu je však tlumeno jak relativním ekonomickým blahobytem, tak neexistencí jasně artikulovaného státního vývojového záměru s globálními ambicemi. Neúnavný bojovník s komunismem Solženicyn v podstatě vždy podporoval imperiální projekt Ruska, jen ho vyjadřoval v jiných pojmech než komunističtí vůdcové. Jenže v situaci neustálého demografického úpadku a velmi omezeného vlivu Ruska na světové dění Solženicynův projekt, stejně tak jak komunistický, vypadal utopicky, neuskutečnitelně, a proto nezajímavě. Jen těžko se může jeden stát morální autoritou v zemi, kde za celonárodní statek není pokládán spisovatel, básník, filozof, vědec, nýbrž plynový monopol Gazprom. K paradoxům jeho života patří, že v nejmenší míře byl morální autoritou právě v současném Rusku, kde není formálně nenáviděného komunismu, a kde poprvé se stal spojencem a obdivovatelem moci úřední. Z rukou Vladimira Putina převzal Státní cenu, která mu byla udělena za „přínos k rozvoji ruského jazyka“ a ani slůvkem v laudatiu nebylo zmíněno Soustroví Gulag. I to je diagnóza současného Ruska.
Když Solženicyn opustil tuto morální poušť zbavenou zosobněných mravních vzorů, spustil sbor plaček smuteční nářek, v němž obzvlášť vynikaly ječivé hlasy včerejších pronásledovatelů a štváčů. Dokonce vůdce komunistů Gennadij Zjuganov zoufale naříkal, proč jen se „demokraté“ neřídili radami Alexandra Isajeviče? Solženicynova kritika demokratických poměrů náhle přišla vhod stejným lidem, kteří mu kdysi v tisku nadávali do „vlasovců s bombou“ anebo odhalovali jeho pravé otcovské jméno: nikoli Isajevič, ale Isaakovič. Anonymní veterán KGB, na něhož se odvolává ruský tisk, udeřil hřebík na hlavičku: „Chybovali jsme, když jsme ze Solženicyna udělali nepřítele. Ukázalo se, že to byl velký člověk a opravdový ruský vlastenec. Byl to zkrátka náš člověk.“ Je zajímavé, že již v roce 1970, když KGB rozhodovalo o nuceném vyhoštění Solženicyna ze Sovětského svazu, se tehdejší ministr vnitra Nikolaj Ščolokov vyjádřil obdobně ve služebním přípise, jehož adresátem byl Leonid Brežněv: „O Solženicyna je třeba bojovat, nikoli ho vyhazovat ven.“
AUTORITÁŘSTVÍ JE SNESITELNÉ
Ironie osudu tomu chtěla, že teprve v Putinově době Solženicynovy politické názory souzněly s ideologickým „hlavním proudem“. Alexandr Isajevič je však veřejně vyznával již v dobách, kdy jeho současné plačky teprve zahřívaly škamna ve školách KGB. Již před 30 nebo 40 lety napsal Solženicyn, že autoritářství je způsobem vládnutí „pro lidský život snesitelným“, že parlamentní demokracie je v Rusku nevhodná, neboť „slepě napodobuje Západ“, že Západ „samou svobodou neví roupama co dělat“ a že liberalismus zavinil „vymírání a milionové prořídnutí ruského národa“. Právě tato část Solženicynovy tvorby je vynášena současnou ruskou mocí, nikoli jeho antistalinismus, nýbrž jeho archaický konzervatismus. Devadesát procent plaček Soustroví Gulag vůbec nečetlo a svou představu o Solženicynovi čerpají z rozhovorů a statí posledních let. Stejně rozpačitý dojem zanechal quasi úřední Solženicynův pohřeb. Rakev byla vystavena k rozloučení v sále Ruské akademie věd, ale obklopovali ji samí vojáci. Má snad akademie věd vlastní vojsko? Proč rakev nenesli kolegové spisovatelé, ale důstojníci v hodnosti majorů? A proč nad hrobem zazněly salvy z pušek? Vždyť pohřeb neměl statut státního, jakož i nebyl vyhlášen třídenní smutek. Unylá oficialita obřadu, přítomnost stranicko-hospodářského aktivu a nepřítomnost přátel, to vše bylo nepěknou tečkou za spisovatelovým nejednoduchým životem plným bojů, omylů a vítězství. V dějinách světové kultury nepochybně zůstane jiný Solženicyn – ten, který jako první pronesl nad sovětským režimem zevrubnou a vášnivou obžalobu. Pronesl ji už tehdy, kdy tento režim ještě spokojeně kynul a na jeho zánik věřila jen hrstka disidentů, nepatrná jako statistická chyba. Solženicyn v tom nerovném zápase zvítězil a jen tím je zajímavý.
