JEDNOU DOJDE I NA POŠTU

Čekáme také jiné výnosy než jen z privatizace, říká šéf FNM

Jiří Havel (43)
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor politická ekonomie. V roce 1992 získal titul kandidáta věd a v roce 1997 mu Univerzita Karlova propůjčila titul docent. Od roku 1992 působil jako odborný asistent nejprve na Vysoké škole ekonomické a poté na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ta jej také v roce 1997 ustanovila vedoucím katedry financí a kapitálových trhů. Tuto funkci zastával až do nástupu na Fond národního majetku. Na podzim 1999 se stal místopředsedou výkonného výboru a letos v dubnu předsedou. Je členem dozorčí rady Unipetrolu, Českého Telecomu a Komerční banky. Zasedá v revizní komisi Českéspolečnosti ekonomické. V letech 1997 až 1998 působil jako poradce ministra financí Ivana Pilipa, v letech 1988 až 1999 byl poradcem místopředsedy vlády Pavla Mertlíka. Je ženatý, otec tří synů. K jeho zálibám patří poezie a klasická hudba.

EURO: Politici neustále vymýšlejí, co všechno se bude financovat z privatizačních výnosů.Vaši předchůdci váhavě tvrdili, že závěrečné účtování fondu skončí mírným ziskem. Nepřevyšují ale závazky fondu už jeho potenciální příjmy?
HAVEL: Nynější majetek FNM lze ocenit zhruba na 240 až 250 miliard korun. Podle velmi konzervativního odhadu vývoje našich příjmů a výdajů by tyto dvě položky mohly být ve stejné výši. V tom máme započtenou určitou rezervu, protože bereme v úvahu pouze majetek, který ve fondu skutečně fyzicky je. To znamená, že existuje ještě další, který by se sem mohl přesunout. Mám na mysli například Transgas či Budvar. Navíc počítáme pouze s příjmy z privatizace, a přitom získá FNM i jiné příjmy, například úrokové. V určitém okamžiku totiž budeme mít velmi slušná depozita u bank a budeme čekat na to, kdy jich bude třeba na krytí ekologických škod.

EURO: A co třeba Česká pošta, která je dosud také státní?
HAVEL: Ačkoliv sociální demokracii by prodej pošty mohl připadat jako svatokrádež, i toto odvětví se v Evropě bude privatizovat a jednoho dne na ni jistě dojde.

EURO: Kolik má fond uloženo u peněžních ústavů v současné době?
HAVEL: Zatím jsme téměř na nule. Samozřejmě existují určitá depozita z malé privatizace, tyto peníze nemůžeme přímo používat. V současné době tedy pracujeme s úvěry. Z toho jsou někteří rozhořčeni, ovšem neuvědomují si, že díky příjmům z privatizace České spořitelny jsme snížili naši angažovanost u Konsolidační banky o deset miliard korun. Teď bude záležet na tom, jak budou probíhat privatizace, které máme před sebou, tedy především Českých radiokomunikací a Českého Telecomu, kde se očekávané příjmy počítají v miliardách dolarů. To může znamenat, že před koncem roku budeme potřebovat masivnější úvěrovou výpomoc, druhou alternativou je emise krátkodobých cenných papírů. Podle zcela pesimistické varianty bychom mohli být na konci roku na dvaceti miliardách úvěrových zdrojů. Optimistická počítá s rychlejším prodejem radiokomunikací, díky čemuž bychom úvěrové zdroje nepotřebovali a byli bychom na nule.

EURO: Hodně bude záviset ale i na tom, jaké nároky na vás bude klást skupina Konsolidační banky jako poměrně velký konzument vašich zdrojů. Jak vysoké požadavky od ní očekáváte? HAVEL: Celá skupina Konsolidační banky nás může stát od jednotek po desítky miliard korun letos i v budoucnu. Samozřejmě raději počítáme s tou pesimistickou variantou.

EURO: Bohatší na příjmy by tedy mohl být fond v příštím roce.S jakou výší počítáte?
HAVEL: Privatizační příjem v roce 2001 odhadujeme na úrovni 130 až 140 miliard korun. Mělo by jít především o finanční zdroje z privatizace již zmíněných radiokomunikací a Komerční banky.

EURO: Jednou z velkých položek na straně výdajů fondu je krytí ekologických škod. Na ně se peníze musí najít.
HAVEL: Ročně fond vynaloží na jejich krytí dvě až tři miliardy korun. Jejich problém tkví v tom, že tyto závazky jsou navždy. Fond se na základě usnesení vlády z roku 1993 v ekologickém kontraktu zavazuje uhradit likvidaci ekologických škod, které vznikly před privatizací příslušných podniků. Neexistuje zde ovšem časové omezení, na jak dlouho taková záruka platí – moc bych se přimlouval, aby se nějaké stanovilo. Stanovení časového limitu například na rok 2005 či 2010 by mohlo dané podniky zainteresovat na tom, aby všechny škody dohledaly. Zatím se naše odhady výdajů do této oblasti pohybují kolem osmdesáti miliard korun.

EURO: Jste schopni odhadnout, jaké ekologické garance ještě fond uzavře, a k jaké závěrečné výšise tedy dostanete? HAVEL: Garance by se měly zastavit zhruba na 240 miliardách korun v nominálním vyjádření. Ale pro fond nejde o žádnou katastrofu. Pokud někde pod zemí existuje ekologická katastrofa, tak je to stejně problém veřejného sektoru. Způsobí–li ji totiž soukromý subjekt, tak ji stejně může odstraňovat pouze do výše svých zdrojů nebo pojistek. Pak musí nastoupit stát a tak jako tak to nakonec odnesou veřejné finance. Je spíš příjemné, že my můžeme zdroje na jejich případné krytí vytvořit z privatizace a zadržet je ve fondu, než abychom se hrdlili na téma, jak je dostat ze státního rozpočtu, což by bylo těžší.

EURO: Z čeho je odvozena nominální hodnota ekologických garancí, o níž hovoříte? HAVEL: Podle příslušného usnesené vlády uzavíráme smlouvu o garanci za případné ekologické škody buď do výše základního jmění podniku – pokud se privatizuje akciová společnost či s. r. o. - a pokud se privatizuje majetek, tak do výše kupní ceny. Není to právě ideální, protože v tom může být podle metody privatizace obrovský rozdíl. Například ekologická garance za OKD ve výši 28 miliard korun a cena za jejich prodej nemusí být ve stejné výši. Tato garance také kryje jen možné ekologické škody, nikoliv důlní. Čistíme tedy jen škody, které vznikly na povrchu. Druhá část z odhadované nominální hodnoty těchto garancí směřuje do Konsolidační banky.

EURO: Jak vůbec hodnotíte poslední kroky Konsolidační banky, její přerod na skupinu a ohlášenou snahu aktivně hospodařit s pohledávkami? HAVEL: Tento přístup vyplývá z nutnosti. Dneska je Konsolidační banka, měřeno nominální hodnotou aktiv a počtem pracovníků, nejefektivnější bankou v Evropě. Z tohoto paradoxu ale pro ni vyplývá nutnost najít efektivní metody, jak se svým portfoliem zacházet. Jinak by stěží stačila provádět zachovací úkony. Kromě toho jsem velmi rád, že v ní běží revitalizace alespoň části podniků, která se dá uskutečnit, aniž bychom narazili na evropská pravidla.

EURO: Jste v pravidelném kontaktu s generálním ředitelem Konsolidační banky? HAVEL: Minimálně každé pondělí společně jednáme s ministrem financí. Samozřejmě svoji činnost musíme koordinovat. Vždyť fond vystavil této bance garance zhruba za sto miliard aktiv, a na–opak přes ni získává úvěrové prostředky. Nemělo by smysl, aby je získával z trhu - fond za sebou nemá záruku státu jako Konsolidační banka, takže by byly dražší. Navíc částky, které jí zaplatíme na úrocích, stejně zůstávají v rámci oběhu veřejných prostředků. Prakticky většina peněz fondu také skončí ve skupině Konsolidační banky, takže je vlastně jedno, jakou cestou tam dojdou.

EURO: Jak daleko je realizace myšlenky dát všechny transformační instituce pod jednu střechu? Uvažuje se o tom ještě? HAVEL: Tento proces v podstatě běží. Hlavou holdingu již je v tuto chvíli Konsolidační banka, pod niž se přesunula Česká finanční a přesune se Česká inkasní. Pak stačí udělat konsolidovanou bilanci skupiny a není nutno podniky fyzicky slučovat, což by byl obrovský administrativní proces.

EURO: Ale hovořilo se i o spojení Konsolidační bankya Fondu národního majetku.
HAVEL: To, že fond stojí zcela vedle, má svoji logiku. Jednak by v opačném případě bylo nutné měnit zákon, jednak fond je terčem celé řady privatizačních žalob. V současné době máme otevřeno asi 2700 aktivních sporů. Je vždy lepší, pokud je žalován fond, než aby to bylo přímo ministerstvo financí.

EURO: Na jak dlouho odhadujete životnost fondu? Vaši předchůdci téměř shodně hovořili vždy o třech letech.
HAVEL: Oddělme dvě úlohy. V té první se s nimi shodnu, privatizační funkce definitivně skončí v horizontu tří pěti let, což záleží na tom, jaké instituce se fondu ještě k privatizaci svěří. Pak se začne vlastně samolikvidací rušit sekce majetkových účastí. Bude ale nutné dořešit i všechny právní spory a musíme se prát do poslední chvíle. Tady jsme bohužel v jiné pozici než soukromá firma. Být v její pozici, přistoupili bychom na slušné návrhy vyrovnání vždy, kdy bychom věděli, že v tom daném sporu nemáme navrch. Ale ve státní instituci, kterou může prověřovat řada parlamentních komisí, připravených poukazovat na šanci vymoci ještě více – a tato šance je samozřejmě téměř vždycky – je to nesmírně obtížné. Ačkoliv podle posledního doporučení prezidia se máme více chovat jako podnikatelé a snažíme se redukovat počet sporů. Každý náš případ stejně dáváme k prostudování prezidiu i dozorčí radě.

EURO: Kde je u vyřizování sporů vaše nejslabší místo?
HAVEL: Naše šance je velmi malá u těch právních sporů, kde je ve hře paragraf patnáct privatizačního zákona. V roce 1990 zákonodárci omylem dali do textu větu o tom, že stát ručí za závazky privatizovaných podniků. Tento privatizační omyl zřejmě bude stát celkem čtyři miliardy korun.

EURO: Zodpovědnost před státními orgány je problémem všech, kteří hospodaří se státním majetkem. Přitom v řadě případů zastupuje stát ve společnosti zakladatelské ministerstvo,zatímco výsledky hospodaření takové firmy nakonec ovlivní vaše hospodaření a často také hospodaření Konsolidační banky.Nevidíte v tom přílišnou asymetrii? HAVEL: Je to asymetrické. Navíc zde funguje nepříjemný mechanismus politické odpovědnosti. Kromě toho, že v soukromých institucích se berou větší peníze, jsou státní úředníci podrobeni ještě jedné nepříjemnosti. Když se něco nepovede v soukromé firmě, tak se dotyčný člověk vyhodí a hotovo. Po trhu o něm může jít nějaká nepříjemná fáma, ale je to jen nepodložená fáma, protože každá společnost má snahu neúspěchy a problémy ututlat. Mechanismus politické odpovědnosti naopak funguje tak, že se všechno rozkřikne a rozhrabe, aby ti, kterých se to netýká, na tom nějak vydělali.

EURO: Vraťme se ke vztahům se zakladatelskými ministerstvy. Proslýchá se, že prezidium chce usilovat o zrušení delegace výkonu některých akcionářských práv, především na ministerstvo průmyslu a obchodu, případně alespoň dosáhnout odchodu řady lidí z jeho okruhu ze statutárních orgánů firem se státní účastí. HAVEL: Řekl bych to asi takto: Dobrá spolupráce s ministerstvem průmyslu a obchodu je jednou z našich priorit, nicméně chceme spolupracovat na partnerském základě.

EURO: Jste členem dozorčí rady Komerční banky a příjem z prodeje této instituce bude příjmem fondu. Jak jste z tohoto hlediska spokojen s prací nového představenstva? HAVEL: Vnitřně z toho mám radost, protože do banky přišli lidé, kteří tomuto druhu podnikání skutečně rozumí. A generace, která dorostla v devadesátých letech. To je pro mě rozhodující, i když se objevila řada komentářů k jejich razantním personálním změnám. Ty se ale objeví vždycky, tomu se nelze vyhnout.

EURO: Předseda představenstva Radovan Vávra po dokončení mimořádného auditu celého úvěrového portfolia banky uvedl,že by bylo dobré vyvést ještě špatná aktiva asi tak za třicet miliard korun.
HAVEL: Pan Vávra na toto téma teoretizoval a já nemohu toto číslo komentovat, protože zatím jde jen o celkové číslo bez dalšího určení, zda jde o nominální hodnotu nějakých aktiv, hodnotu nekrytého rizika, či snad předpokládaný objem garance na určité úvěry. Pokud by to byla celková nominální hodnota aktiv, která by se měla nějak řešit, potom to považuji za velice optimistické číslo.

EURO: Nejste tedy a priori proti další pomoci Komerční bance? HAVEL: Já si myslím, že už nejde o pomoc. Komerční banka má dnes kapitálovou přiměřenost na úrovni 13,6 až 13,7. Z toho vyplývá, že tady žádný problém nehrozí. Určitým rozměrem garancí lze zlepšit atraktivnost prodávané instituce pro investora. Za každou korunu garancí získáte něco na ceně, a ne všechny garance dojdou plnění. Našim cílem je především získat kvalitního investora. Přitom i tady platí, že některého investora mohou garance zajímat víc a jiného méně. Menší instituci to třeba může poškodit rating více než nějakému obru.

EURO: A jaké je vaše očekávání ohledně ceny? Analytici jsou velmi optimističtí. HAVEL: Nemluvme o ceně, dokud nemáme za branou potenciální investory. Cena nakonec bude záviset na spoustě efektů. Jestli například v některé okolní zemi propukne bankovní skandál, tak to prostě náš příjem ovlivní směrem dolů.

EURO: Jaký je váš názor na harmonogram privatizace? Management tvrdí, že jej lze dodržet, ale radí nespěchat.
HAVEL: Brzy spatří světlo světa informační memorandum a bude distribuováno dříve, než se finančníci sjedou na zasedání Mezinárodního měnového fondu. Potom poběží určité technologické lhůty, přijdou indikativní nabídky, sestaví se short list, dá se nějaká lhůta na due dilligence – takže téměř určitě nestihneme konec roku 2000. Pokud se povede podepsat kontrakt v únoru nebo březnu, bude to stále fantastický výsledek už jen vzhledem k tomu, jak privatizaci poškodila kauza BCL.