Odmítnutí Marshallova plánu před šedesáti lety přispělo k únoru 1948
Je tomu šedesát let, kdy měl Jan Masaryk na ruzyňském letišti říci šéfredaktoru Svobodného slova Janu Erbenovi onu legendární větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Možná ji pronesl, jak tvrdily Masarykovy spřízněné duše, a třeba také ne. Tehdejší národněsocialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina, jenž byl s Masarykem v Moskvě, ve svých pamětech tvrdí, že proti takovému výroku by se býval vzepřel. Prý muselo jít o Masarykův typicky líbivý aforismus, poněvadž jestli moskevskou misi skutečně chápal tak, že se stal Stalinovým pohůnkem, pak by z toho Masaryk býval musel vyvodit důsledky.
Ty však nevyvodil ani populární ministr zahraničí, ani žádný z nekomunistických členů vlády, když se Československo 10. července 1947 na Stalinovo naléhání zřeklo účasti na pařížské konferenci o Marshallově plánu. „… museli jsme se politicky přizpůsobit, protože od jiného státu nemáme záruky proti napadení,“ vyjádřil se tehdy lidovecký ministr pošt František Hála. Svorný strach z nové německé agrese přivedl i nekomunistické politiky k názoru, že jak prohlásil Drtina, „každé spojenectví má své výhody i nevýhody a bylo by neodpovědné za pouhou možnost hospodářských výhod vzdávat se politické jistoty“. Čeho že jsme se to vlastně vzdali?
Ministr zahraničí USA George Marshall přednesl 5. června 1947 na Harvardově univerzitě Evropský program obnovy, známý jako Marshallův plán. Pro léta 1948 až 1952 počítal s dodávkami amerického zboží a s poskytováním amerických úvěrů evropským zemím celkem v objemu třinácti miliard dolarů. Předem z něj nebyl formálně vyloučen žádný stát, nicméně Marshallův plán měl jasný ideologický podtext. Navazoval na Trumanovu doktrínu z března 1947, v níž americký prezident dospěl k zásadnímu zjištění: Svět se rozdělil na dva nepřátelské tábory, na západní blok demokratických zemí a východní blok zemí komunistických. Harry S. Truman dovodil, že v zájmu Spojených států je napříště aktivně zasahovat všude tam, kde vývoj směřuje k ohrožení demokracie. Podmínkou začlenění do Marshallova plánu byla úzká součinnost a výměna informací mezi zúčastněnými zeměmi. Byla to pojistka proti Stalinovi. Jaksi se předpokládalo, že úzká výměna informací bude pro tajnosnubný sovětský režim nepřijatelná. Americké dodávky a dolary by ale válkou vysílený SSSR býval potřeboval jako sůl. Navíc akademik Varga a další sovětští ekonomové Stalina přesvědčovali, že Spojené státy stojí před krizí z nadvýroby a svých přebytků se budou muset zbavit bez politických podmínek. Když je ale Američané nezměkčili, Stalinův ministr zahraničí Vjačeslav Molotov 2. července 1947 opustil pařížskou konferenci a oznámil, že SSSR se dalších jednání o Marshallově plánu nezúčastní.
Pro Československo a možná i pro komunistického předsedu vlády Klementa Gottwalda, který v sobě hýčkal iluzi o „specificky československé cestě k socialismu“, to byla Jobova zvěst. Ačkoli informace o Marshallově plánu byly kusé, československá vláda se o něj od 24. června intenzivně zajímala a byla rozhodnuta zúčastnit se ho s podmínkou, že přispěje ke sjednocení Evropy. Náš zájem o Marshallův plán byl více než pochopitelný. Československo bylo hospodářsky nadále propojeno především se Západem; Sovětský svaz byl co do hospodářské výměny až na šestém místě. Dalo se očekávat, že ta část Evropy, jež dostane injekci amerických investic a dodávek, se začne hospodářsky vyvíjet a politicky stabilizovat podstatně rychleji než státy, které se k Marshallovu plánu nepřipojí. Řekla-li mu ale Moskva ne, znamenalo to ne i pro její satelity. Zatímco Polsko a tehdy ještě Stalinem nezavržená Jugoslávie odřekly účast na Marshallově plánu samy, Československo tak učinilo až po „konzultaci“ vládní delegace 10. července v Moskvě, o niž samo požádalo. Stalin nejprve hovořil několik hodin mezi čtyřma očima s Gottwaldem a údajně mu „doporučil“, aby KSČ doma uspíšila rozhodující střet s „reakcí“. Odmítnutí Marshallova plánu, jež na pokyn vládní delegace z Moskvy schválila v Praze narychlo svolaná československá vláda, se tak vlastně stalo milníkem na cestě ke komunistickému převratu v únoru 1948.
Stovky tun sovětského obilí, ačkoli pomohly zvládnout důsledky neúrody, byly předraze zaplacenou náplastí za naši neúčast v Marshallově plánu. Ten zůstal omezen na šestnáct zemí západní a jižní Evropy včetně Rakouska a Trizonie, pozdější SRN. Zatímco na západ od Šumavy a Krušných hor dosáhly země zapojené do Marshallova plánu již v roce 1952 předválečné hospodářské úrovně, přičemž z francouzské a italské vlády byli skutečně vytěsněni komunisté, Československo se v lednu 1949 stalo pod vedením Sovětského svazu spolu s Albánií, Bulharskem, Maďarskem, Polskem a Rumunskem zakládajícím členem Rady vzájemné hospodářské pomoci. Spolku, jenž možná pomohl jeho nejzaostalejším členům, ale dosud ekonomicky vyspělé Československo na čtyřicet let oddělil od prosperující části světa.
Nalijme si čistého vína: Přizpůsobili jsme se kolem Mnichova, ohledně Marshallova plánu i po srpnu 1968. Pověsti vlastní země jsme tím neprospěli a na duši národa si učinili šrám. Poučili jsme se z vlastních dějin, anebo nám je souzeno přizpůsobovat se donekonečna?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
