Na rodinnou likérku v Německu jako Češi nedosáhli. I proto firmu přestěhovali na holandskou adresu
Češi pijí stále méně tvrdého alkoholu.
Jeho spotřeba se loni propadla o čtyři a půl procenta na desetileté minimum. Rudolf Jelínek jde se svou slivovicí, hruškovicí a dalšími pálenkami proti proudu. „Tržby nám vzrostly téměř o pětinu. Posílíme i letos,“ tvrdí šéf a rozhodující akcionář vizovické likérky Pavel Dvořáček. K větším tržbám se jednička na českém trhu s ovocnými destiláty posune i díky tomu, že rozvíjí prodej zahraničních značek. Aktuálně přebírá distribuci lihovin německé skupiny Berentzen. Nově zásobuje zdejší trh také legendárním rakouským rumem Stroh.
* Co se víc zasloužilo o nárůst tržeb – větší prodeje na českém trhu, nebo vývoz?
Posílilo obojí. Export stoupl meziročně o jedenáct procent. Na celkových tržbách 348 milionů korun se s téměř 110 miliony podílel pomalu třetinou. Prodej v tuzemsku jsme zvýšili o 23 procent, respektive o jedenáct procent, pokud číslo vztáhneme k výsledkům předloňského roku. Od 1. ledna 2010 se zvedla spotřební daň a tomu předcházelo velké předzásobení. Takže k tomu je třeba přihlédnout, když údaje porovnáváme.
* V čistém zisku jste si ale mírně pohoršili, čím to je?
Zvýšili jsme marketingové výdaje v Česku i na Slovensku, a i to je důvod, proč jdeme nahoru, když celkově trh klesá. Na výsledku se odrazily také investice. Za 35 milionů korun jsme rekonstruovali stáčírnu, což byl projekt, který jsme postupně řešili tři roky. Loni jsme se kvůli odstávce museli předzásobit, vyrobili jsme skoro deset milionů lahví a po osm měsíců se jelo ve dvousměnném provozu i o víkendech. Také jsme si museli pronajmout daňový sklad, abychom měli zásoby kam uložit. Další náklady spojené s rekonstrukcí stáčírny přišly na patnáct milionů.
* Od roku 1998, kdy jste převzal vedení likérky, je zisková. Jste největší akcionář, vyplácíte si dividendy?
Celkem je nás sedm akcionářů a doposud jsme si dividendy nevypláceli. Když jsme do Vizovic před čtrnácti lety přišli a získali majoritu, byla firma před konkurzem. Od té doby se kompletně proměnila, i na první pohled. Už nejsme ve třech areálech, ale v jednom celku. Je tu nová pálenice, kvasírna, nové technologie, zrekonstruované sklady, čerstvě modernizovaná stáčírna, rozšířená exkurzní trasa, které říkáme Distillery Land. Investice určitě přesáhly 400 milionů korun. Nemám odezvu od akcionářů, že by ze zisku raději chtěli vyplatit peníze.
* Zmínil jste zvýšení spotřební daně, jak na něj zareagoval černý trh?
Platí úměra čím vyšší spotřební daň, tím větší motivace zdanění uniknout. A ještě když zvýšení daně o 8,5 procenta přišlo v době ekonomického ochlazení. Černý trh u nás představuje kolem pětiny až čtvrtiny trhu s lihovinami. Část nezdaněného zboží se sem dováží a určitě se něco vyrábí také doma. Podvádí se při dovozech údajně denaturovaného lihu z Polska. Jenže denaturační prostředky, které se tam používají, se dají jednoduše odstranit a líh pak použít jako potravinářský.
* Očekávaný výběr se po zvednutí daně obvykle nenaplní. Jak to dopadlo u lihovin?
Stát zdaleka nedostal, kolik čekal. Místo plánovaných 7,3 miliardy se do státní pokladny odvedlo 6,9 miliardy korun.
* Troufnete si odhadnout, jak se do šedé zóny zapojují domácí pálenice?
Pálení slivovice doma už není trestný čin, ale přestupek. Vybavení se dá běžně koupit. V minulém roce byla velká úroda ovoce a v pěstitelských pálenicích nebo domácnostech se mohlo vyrobit kolem pěti milionů litrů. A část nezdaněných pálenek pak bezpochyby skončila na trhu. Jejich cena je pak o něčem jiném, než pokud my odvádíme na spotřební dani 285 korun za litr. Horší je, že v posledních třech letech se domácí slivovice zřejmě výrazněji dostává i do gastronomie, a k tomu se tam celkově prodává méně lihovin.
* Zřejmě budete souhlasit s uvalením spotřební daně na víno, které zatím schválila vláda.
Když daň odvádí ostatní výrobci alkoholu, tedy my i pivovarníci, není důvod, aby ji neplatili také vinaři. Podívejme se na strukturu spotřeby vína: kolem 70 procent představuje import a z toho je asi 80 procent nejlevnějších vín. Část konzumentů se chová ekonomicky a od lihovin přešla k levnějšímu zdroji alkoholu, kterým je dovážené laciné víno. Navíc se pak dějí nestandardní věci, když se dovážené víno vydává za moravské. Po zavedení spotřební daně se možnost takové záměny ztíží. Myslím, že kdo si kupuje láhev vína za sto korun, zdražení o deset korun, o něž cena kvůli zdanění stoupne, unese.
* U piva se pro mnohé překvapivě velmi dobře ujaly novinky, jako jsou ovocná piva a plastové lahve. Objevuje se nějaký podobný fenomén ve vaší branži?
Dalo by se to říci o likérových lihovinách. Překvapilo mě, jak jsou úspěšné. Mám na mysli třeba Premium hruška, což není stoprocentní ovocný destilát, ale vysokostupňový likér. Obsahuje také aroma, cukr a většinou i kousky ovoce. Nepředpokládali jsme, že by tyto výrobky oslovily konzervativní zákazníky, ale daří se to. Nejdříve se ujaly na Slovensku, kde získaly významný podíl na trhu. Méně procentní lihoviny jsou oblíbené hlavně u mladých lidí. Umělohmotné lahve se v našem oboru zatím neprosadily. Přemýšleli jsme o nich před deseti lety pro kanadský trh. Tamní firma, s níž distribučně spolupracujeme, prodává 95 procent zboží v PET lahvích. Byla by to sice úspora, ale zatím touto cestou nejdeme.
* Rudolf Jelínek se letos v lednu přestěhoval do Nizozemska. Co vás k tomu vedlo?
Přesídlila tam pouze holdingová společnost. Její tržby se pohybují do jedenácti milionů korun. Jinak všechny naše firmy, které vyrábějí lihoviny, mají sídlo v daném státě, tedy v České republice, Bulharsku, Rumunsku a Chile. Tam také platí daně.
* Kolik jste na daních loni odvedli v Česku?
Na spotřební dani to bylo 276,4 milionu a v dani z přidané hodnoty bezmála 57 milionů korun.
* Jaké jsou tedy důvody, proč holding sídlí v Nizozemsku?
Je jich víc. Hlavní je ochrana investic. Nizozemsko má na rozdíl od Česka s většinou států smlouvu o ochraně investic. Řeší to také situaci, kdy Česko nemá smlouvu o zamezení dvojího zdanění. Když náš člověk pracuje v Chile – máme tam svého ředitele – musel by po třech letech zdaňovat příjmy v obou zemích. Od sídla v Nizozemsku si také slibujeme, že nám pomůže při vstupu do některé z německy mluvících zemí.
* O ambici koupit firmu v Německu, Rakousku, Švýcarsku nebo Itálii mluvíte už delší dobu. Na čem ztroskotává?
Byli jsme už poměrně daleko v jednání s německou rodinnou firmou. Její majitelé ale nebyli schopni akceptovat, že jsme česká společnost. Přímo nám řekli, ať přijdeme s jinou firmou. Dívají se na nás stejnou optikou jako na Rusy. Věříme, že firmou v Nizozemsku jsme odstranili poslední bariéru.
* Pokud jde o prodej zahraničních značek na zdejším trhu, na tom se s Němci a Rakušany umíte dohodnout. Co vám to přinese?
Vedle tradiční palírenské výroby jsme se vydali také cestou distribuce známých zahraničních značek lihovin. Nedávno jsme podepsali smlouvu o výhradním zastoupení legendárního rakouského rumu Stroh v tuzemsku, na Slovensku a v Bulharsku. Od srpna jsme kompletně převzali distribuci lihovin německého Berentzenu na českém a slovenském trhu. Pro společnost Rudolf Jelínek to bude znamenat výrazné zvýšení objemu prodejů během několika měsíců a růst tržeb. Dál posílíme pozici na trhu.
* Na pražské Kampě by měl mít Rudolf Jelínek jakousi výkladní skříň. Už jste s radnicí vyřešili spor o pozemek, na kterém zakoupený dům zčásti stojí?
Bohužel ne. Zdevastovaný dům, ve kterém žila herečka Slávka Budínová, jsme po tříletém jednání koupili loni v červenci. Od povodní v roce 2002 je opuštěný, a dokud se nám nepodaří odkoupit sporný pozemek, nemůžeme začít s opravou. Vše brzdí 49 metrů čtverečních ve vlastnictví městské části Praha 1, které leží uprostřed parcely o rozloze 750 metrů čtverečních. Radnice už několikrát zvýšila cenu, na poslední požadavek ale odmítáme přistoupit.
* To nebyl na začátku znalecký posudek?
Ale byl. Městská část nejdříve přišla s posudkem, který oněch 49 metrů ocenil na padesát tisíc korun jako celek. Pak ale chtěla 26 400 korun za metr čtvereční. To jsme akceptovali, nabídli 1,2 milionu korun a rada to schválila. Když odprodej projednávalo zastupitelstvo, radní byli proti, přestože předtím ho podpořili. Zvýšili nabídku na 1,5 milionu korun, ale i to se radnici zdálo málo. Nakonec přišla s posudkem na pět milionů.
* Stokrát tolik, než byl první odhad? Kde se takové posudky berou?
Předkládá je stále tentýž znalec. Jsem zvědavý, jak takové velké rozdíly obhájí u soudu. Už 26 400 korun za metr čtvereční byla jedna z nejvyšších cen, za něž Praha 1 v minulém roce pozemky prodávala. Ceny se pohybovaly od čtyř do 22 tisíc korun. V jediném případě byla vyšší, když si německá ambasáda kupovala dva metry po 52 tisících korunách.
* Jak si dům pro Rudolfa Jelínka na Kampě představujete?
Neměla by to být nalejvárna, jak se vyjádřil zastupitel Filip Dvořák. Do Vizovic je to pro návštěvníky metropole přece jenom daleko, chceme se jim tedy přiblížit s tradičním produktem, jakým jsou ovocné destiláty. Mělo by tam být muzeum, podobně jako je v Irsku muzeum whisky Tullamore nebo ve Vizovicích Distillery Land, kterým ročně projde dvacet tisíc návštěvníků. Dále tam bude reprezentativní prodejna a bar s posezením, který bychom využili i pro firemní klientelu. Chceme také dodržet požadavek Prahy 1, aby se v horní části domu zachovaly bytové jednotky.
* Za kolik jste vilu koupili a na co přijde rekonstrukce?
Zaplatili jsme za ni 65 milionů. Počítáme, že celkem se vejdeme pod sto milionů korun. Náš marketing je založený na úctě k tradici, a když se nám podaří dům U bílé botky zrekonstruovat, Kampě to prospěje. Rozhodně tam nebude žádný Disneyland.
* S úrodou ovoce to v letošním roce nevypadá nejlépe, kolik ho ročně vykupujete?
Celá společnost, včetně palíren v zahraničí, ročně zpracuje 20 až 24 milionů kilogramů. Nejvíc potřebujeme švestek, pak hrušek, dále vykupujeme meruňky a třešně.
* Kolik si vypěstujete ve vlastních sadech?
Není to velké číslo. Pěstovat ovoce vyžaduje obrovské investice a jsou to dlouhodobá rozhodnutí, nejméně na pětadvacet let. Po výsadbě trvá pět let, než se sad dostane do plné plodnosti, a pak rodí dvacet let. Složité je vykoupit pozemky v rozloze, aby to mělo nějaký ekonomický smysl.
* To znamená?
Přímo nad Vizovicemi máme padesát hektarů. Při hodně dobré úrodě z nich sklidíme kolem šesti set tun, což je nepatrné množství z toho, co potřebujeme.
* V dalších zemích, kam jste šli hlavně za surovinou, jste významnějšími sadaři?
V Chile jsme loni koupili 138 hektarů. Získat je bylo snadnější, protože vlastnictví půdy tam není tolik rozdrobené jako u nás. V Bulharsku dáváme dohromady velký pozemek o 36 hektarech, který jsme po kousíčcích nakoupili snad od stovek vlastníků. Na podzim chceme začít s výsadbou. V Rumunsku jsme zatím odkoupili dvanáctihektarový sad.
* Kde je půda nejdražší?
Dá se říct, že u nás. Při srovnání na metr čtvereční je sice Česká republika o trochu lacinější než Chile, kdybychom ale tady kupovali pozemek o 138 hektarech, vyšel by mnohem dráž. Ale větší výměra se u nás ani nedá sehnat. Už tři roky se snažíme získat pozemky na jižní Moravě pro meruňkový sad, nic vhodného jsme ale nenašli.
* Výrobu máte ve čtyřech zemích, kde jsou podmínky pro podnikatele nejvstřícnější?
Na prvním místě je to určitě Chile. S odřenýma ušima bude druhé Česko. Rumunsko a Bulharsko jsou v transformační fázi, přítomnost v těchto zemích bereme jako rozvojový potenciál. V Rumunsku prodáváme větší část produkce v obchodních řetězcích, působí tam velcí hráči jako Metro, Kaufland a další. V Bulharsku je podíl prodeje vyvážený – polovina v gastronomii a polovina v retailu. Díky tlaku státu se zmenšuje černý trh, ale pořád představuje obrovských čtyřicet procent. Ročně se nám prodej v Bulharsku zvedá o více než deset procent. Pomáhají nám turisté, kteří cestují k moři, v zimě je tam milion lyžařů.
* Jak často létáte do Chile a na kontroly do Rumunska a Bulharska?
Nemohu být pořád na cestách. Do Chile se podívám jednou za rok, stejně tak do Rumunska. Do Bulharska jezdím dvakrát. Do zemí, kde prodáváme, se snažím cestování omezit. Hodně se dá vyřešit díky internetu a dalším komunikačním médiím. Pro představu, z Vizovic vyvážíme destiláty do dvaceti zemí. Jako celá skupina jsme v minulém roce překročili hranici čtyřiceti zemí, do kterých exportujeme.
Investice určitě přesáhly 400 milionů korun. Nemám odezvu od akcionářů, že by ze zisku raději chtěli vyplatit peníze. Dvořáček (40) • Generální ředitel, předseda představenstva a většinový majitel společnosti Rudolf Jelínek pochází z Kroměříže. • Vystudoval Fakultu podnikohospodářskou a Fakultu financí Vysoké školy ekonomické v Praze. Absolvoval bankovní institut v Londýně. • V devadesátých letech působil jako analytik finančních trhů a později ve vedení investičních společností. • Vizovickou likérku Rudolf Jelínek ovládl se společníky z Moravia holdingu v roce 1998. O dva roky později ji začal vést jako generální ředitel. Když daň odvádí ostatní výrobci alkoholu, tedy my i pivovarníci, není důvod, aby ji neplatili také vinaři
Příběh manažera Likérník s vinotékou Nepije pivo, má rád víno a doma má malou vinotéku. „Chutnají mi bílá moravská vína, u červených preferuji vína z Chile a Argentiny. V obou jihoamerických státech jsem navštívil spoustu vinařství a vína mám spojena s tímto zážitkem,“ ospravedlňuje Pavel Dvořáček coby největší tuzemský výrobce ovocných destilátů domácí vinotéku. Z vlastní produkce se značkou Rudolf Jelínek preferuje hruškovici. V poslední době jí ale konkuruje originální vizovická slivovice vyráběná ze švestek z vlastních sadů. Do Vizovic přišel Dvořáček jako investor se společností Moravia holding. Postupně se stal největším akcionářem likérky, patří mu 61procentní podíl. „Soukromě vlastněná firma je lepší model než burzovní společnost, která za každou cenu dělá krátkodobá rozhodnutí, protože musí každé čtvrtletí hlásit výsledky,“ porovnává. Model, jaký si nastavili v R. Jelínkovi, považuje za dlouhodobě životaschopný. „Ve firmě našeho typu je tlak na výkonnost a současně i pozitiva rodinné firmy. Část akcionářů je zároveň v managementu firmy. Další akcionáři vložili do podniku peníze, podílejí se na kontrolních funkcích a zajímá je zhodnocování kapitálu,“ popisuje Dvořáček. Má tři syny a byl by rád, kdyby byli jeho nástupci v likérce. „Do ničeho je ale nebudu tlačit. Z generace na generaci se podaří předat jen necelá třetina rodinných firem, uvádějí údaje ze zahraničí,“ poznamenává. Čerstvý čtyřicátník nic takového řešit nemusí. „Skupina akcionářů má stále hodně nápadů, firma se rozvíjí a plánuje na pětiletky. Kolegové se smějí, že co chci zvládnout do pěti let, je práce spíš na patnáct,“ říká šéf.
A kde chce být Rudolf Jelínek za pět let? Mít výrobu v některé z německy mluvících zemí, v tuzemsku rozšířit sady, dál modernizovat provozovny v zahraničí. Skupina Rudolf Jelínek měla v loňském roce konsolidované tržby 535 milionů korun a konsolidovaný zisk téměř 28 milionů korun. „Za pět let bychom se v těchto číslech chtěli posunout alespoň o padesát procent,“ plánuje Dvořáček. Pěstovat ovoce vyžaduje obrovské investice a jsou to dlouhodobá rozhodnutí, nejméně na pětadvacet let
O autorovi| Táňa Králová, kralova@mf.cz
