Menu Zavřít

JEN KOMEDIE. NIC VÁŽNÉHO

14. 9. 2020
Autor: Euro.cz

Filmy jiřího Menzela zachytily českou historii lépe než učebnice dějepisu a vlastivědy

„Blízko jsem tvá ústa měl, tak blízko, jak jen můžou být.“ Písnička Ladislava Štaidla se pro mnohé mladé stala soundtrackem unylého bezčasí začátku 80. let v Československu. A její rozkouskování v úvodu filmu Slavnosti sněženek, kdy kamera nahlíží do oken chatek a chalup v Kersku, dodnes výmluvně – a stále v intencích poetiky Bohumila Hrabala – dokresluje víkendové útěky z normalizačních měst.

I když se režisér Jiří Menzel definoval především triádou snímků ze šedesátých let – Ostře sledované vlaky (1966), Rozmarné léto (1967) a Skřivánci na niti (1969) – a jako specialista na Hrabalovo pábitelství, polovina 80. let přináší velké osvěžení. Poté co si práci s tvůrčí dvojicí Ladislav Smoljak & Zdeněk Svěrák ověřil přímo v žižkovském Divadle Járy Cimrmana a ve filmu Na samotě u lesa, až v roce 1985 přichází zásadní snímek – Vesničko má středisková. Jiří Menzel se mnohokrát nechal slyšet, že jde o vůbec nejlepší scénář, který se mu kdy dostal na stůl. Ostatně Svěrák na něm pracoval sedm let.

„S Ladislavem Smoljakem jsme pro něj napsali Na samotě u lesa, to bylo naše první pracovní setkání. Zjistili jsme, že když Jirka Menzel začne točit film, tím filmem onemocněl. Až do konce měl strach, že se to nepovede. Když jsem mu přinesl scénář k Vesničce, řekl:,Je to pěkný, ale je to tuzemák.‘ Netušil právě, že protože je to tak český, bude to zahraničí zajímat. Nebo to tušil, a neřekl mi to,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák ve vysílání Radiožurnálu.

Film odehrávající se ve středočeských Křečovicích dobře a dodnes svěže zachycuje družstevní realitu několika letních měsíců v obci, jejímž středem je JZD. Prostě přesně tak, jak si řada dnešních čtyřicátníků a starších vybavuje prázdniny strávené na venkově. Se vším, co k tomu patří – poutí, zábavou či hnojicím čmelákem ve vzduchu.

Film původně vznikal pod pracovním názvem Plachťák, což měl být odkaz na odstávající uši závozníka Otíka. Ten finální název dostala komedie až v průběhu natáčení. „Vím, že mi volal dramaturg Václav Šašek, že by tomu slušel nějaký chytrý název. Tak jsem se odpíchnul od té písničky,Vesničko má pod Šumavou s poezií tak dumavou‘. A k tomu ‚Vesničko má‘ jsem přidal to tehdejší,středisková‘,“ popisoval Zdeněk Svěrák dřív pro fanouškovský web FDb.cz.

Komedie, která se nakonec dostala až do nejužší nominace na Oscara, byla inspirovaná reálnými postavami. „Řidič Pávek i Otík mají reálné předobrazy ve vesnici střediskové, kde mám chalupu. Ten řidič ještě žije a jmenuje se Karel Rozkošný. A před měsícem jsem u něj byl na návštěvě,“ prozradil Svěrák.

Například řidiče Pávka měl podle původních představ hrát Petr Nárožný, avšak Jiří Menzel měl jinou představu. „Vždycky mi řekl:,Já bych chtěl, aby tohohle hrál ten a ten nebo ta a ta. Co tomu říkáš?‘ A já jsem mu většinu schválil. Překvapil mě akorát u řidiče Pávka, kterého jsem si představoval úplně jinak než jako Mariána Labudu. Ale pak jsem Mariána asi stokrát odprosil, že jsem se mýlil, že to bylo od toho Jirky správné rozhodnutí,“ vysvětlil Svěrák.

Nezkažená morálka

Vypíchnout, proč je osmdesátková komedie stále tak atraktivní, přestože ji televizní stanice reprízují až hříšně často, může být poměrně jasné. Menzelovi se i do tohoto na první pohled daleko plytčejšího snímku ve srovnání s jeho dřívějšími filmy podařilo promítnout romantickou a legrační ódu na venkovskou každodennost. A dodnes aktuální vesnický pohled na Pražáky, kteří z paneláků přijíždějí hlavně proto, aby narušili takovou tu čistou a nezkaženou morálku, jak tvrdí předseda JZD.

I když je filmografie Jiřího Menzela velmi obsáhlá a vyšperkovaná mnoha oceněními a omezovat ji pouze na letní komedii Vesničko má středisková není možné, právě tenhle film v sobě kombinuje všechno to, co oscarový režisér vnesl do československého filmového průmyslu.

Krásu všedních dní, obyčejné hrdiny, detaily okamžiku a odpolední lehkost. Tedy věci, jež je velmi jednoduché přehlédnout a o nichž člověk až zpětně zjistí, že si jich měl všímat víc, když je sám prožíval.

„Dělám jenom komedie, nic vážného.

O lidech se víc dozvíte skrz legraci,“ glosoval to sám Menzel ve tři roky starém rozhovoru na Českém rozhlase.

To je pravděpodobně hlavní důvod, proč jeho snímky ze 60., 70. a 80. let fungují jako skvělá učebnice dějepisu a vlastivědy. Právě přes tato díla se člověk o československé společnosti minulého století dozví asi nejvíc. A navrch se u toho zasměje a uvědomí si, že i on má vlastně někde nějakou tu svou vesničku střediskovou.

Filmografie

Jiřího Menzela*

1963: Umřel nám pan Foerster

1965: Perličky na dně; Zločin v dívčí škole

1966: Ostře sledované vlaky

1967: Rozmarné léto

1968: Zločin v šantánu

1969: Skřivánci na niti

1974: Kdo hledá zlaté dno

1976: Na samotě u lesa

1978: Báječní muži s klikou

1980: Postřižiny

1982: Krasosmutnění

1983: Slavnosti sněženek

1985: Vesničko má středisková; Čokoládoví čmuchalové

1989: Konec starých časů

1990: Audience

1991: Žebrácká opera

1993: Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina

2002: Dalších deset minut II.

2006: Obsluhoval jsem anglického krále

2013: Donšajni

* bez dokumentů a divadelních záznamů

Jiří Menzel (23. února 1938 až 5. září 2020) Narodil se do rodiny spisovatele a scenáristy josefa Menzela, v roce 1962 ukončil studium režie na pražské FaMU (u otakara Vávry). podílel se na zrodu československé nové vlny, jeho první celovečerní film ostře sledované vlaky získal oscara. V roce 1985 měl k tomuto ocenění nakročeno i snímek Vesničko má středisková, nakonec však skončil „pouze“ s nominací. V roce 1990 – tedy 21 let po svém vzniku – získal berlínského Zlatého medvěda Menzelův trezorový film skřivánci na niti. V roce 1977 jako desítky dalších umělců podepsal prorežimní pamfl et zvaný anticharta („Lidé se pořád museli nějakým způsobem ponižovat. Takže ti, kteří Antichartu podepsali, učinili tak často s lehkým srdcem, protože si řekli, ať neotravujou, ať mám pokoj, a ani jim to moc nevadilo“), chvíli pak působil v divadle járy Cimrmana a jako divadelní režisér spolupracoval nejen s pražskými scénami, ale i s teátry v bulharsku či jugoslávii. V roce 2004 se oženil, s manželkou olgou mají dvě dcery. Kvůli nákaze meningokokem prošel před třemi lety náročnou operací hlavy, z níž se velmi dlouho a složitě vzpamatovával, a téměř úplně zmizel z veřejného života.

WT100

O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz

  • Našli jste v článku chybu?