Strategie preventivních úderů může být zneužita
Když Rusové mluví o možných preventivních úderech kdekoliv na zeměkouli, srdce Středoevropana asi nepookřeje. Nebyla náhodou invaze z roku 1968 také takovým preventivním zásahem? A kde vlastně Rusové chtějí útočit? Schopnosti ruských ozbrojených sil najít ten správný terč kdekoliv na zeměkouli a účinně ho zneškodnit jsou dnes omezené. Ruské bezpečnostní složky by se po tragédii v severoosetinském Beslanu přece měly zaměřit spíše na to, aby dokázaly odhalit teroristy na vlastním území. Máme se bát, nebo smát?
Ani jedno, ani druhé. Preventivní údery jsou příliš vážnou věcí. Tento výraz není ruským vynálezem, nejprve se objevil ve strategii Spojených států. Od počátku měl hodně odpůrců, ale faktem je, že časem se k němu hlásí stále více zemí. Také Evropská unie se svým pojetím preventivních opatření postupně přibližuje americkému chápání, i když Evropané nadále prevenci spojují spíše s rozvojovou pomocí než s vojenským zásahem.
Rusové mluví o preventivních úderech proti bandám teroristů a jejich základnám. Je na tom něco špatného? Svět v poslední době zažil tolik utrpení kvůli teroristickým útokům, že by bylo bláznivé bránit se možnosti zlikvidovat další akci vrahů v samotném zárodku. Světová veřejnost by sotva mohla mít za zlé Američanům či Rusům, kdyby třeba jejich letouny rozbombardovaly nějaké nově nalezené cvičiště al-Káidy.
S preventivními údery je jiný problém. Pochybovače určitě napadne, že taková strategie může být zneužita. Třeba proti terčům, které nemají s terorismem nic společného. A kdo určí, který terč je správný, a který nikoliv? Co když při útoku na teroristy zahynou nevinní lidé? Velké pochybnosti o strategii preventivních úderů přinesl americký útok na Irák. Bezpochyby mělo jít (mimo jiné) o jistou prevenci - zabránit tomu, aby diktátor Saddám Husajn nezačal ohrožovat svět zbraněmi hromadného ničení. Jenže se ukázalo, že Saddámova hrozba nebyla tak naléhavá, jak tvrdili politici ve Washingtonu či Londýně.
V případě Ruska mají slova o preventivních úderech specifický význam. Moskva už nehraje ve světové politice takovou roli jako v dobách Sovětského svazu. Přesto po teroristických útocích nesmí projevit slabost, jak upozorňuje prezident Vladimir Putin. Ochota použít preventivní údery je považována za součást sebevědomé zahraniční politiky. Nic proti tomu. Sebevědomé Rusko by mělo být v zájmu široké protiteroristické koalice. Neoživují se tím však zároveň imperiální ambice, ke kterým část ruské politické elity dodnes tíhne? Pokud třeba Rusové jednou zaútočí na postavení teroristů v Gruzii (což je nepravděpodobnější terč za ruskými hranicemi), bude cílem skutečně jen likvidace vrahů, nebo i snaha zkrotit neposlušnou sousední zemi?
Moskva v době války v Iráku zdůrazňovala, že není možné provádět podobné akce bez mandátu OSN. Nyní se zdá, že vedení ruské armády by se při preventivním úderu klidně bez mezinárodního souhlasu obešlo. Pokud by se však porušování či obcházení mezinárodního práva stalo běžným jevem, byť i v zájmu ušlechtilých cílů, bude se světová politika přibližovat chaosu. Přitom začátky byly tak nevinné… Když NATO v roce 1999 zasahovalo proti Srbsku, aby zabránilo humanitární katastrofě v Kosovu, obešlo se bez mandátu OSN. Avšak nebýt Kosova a Iráku, ruský přístup by dnes musel být bezpochyby také poněkud jiný…
Pravdou je ovšem i to, že mezinárodní právo zastarává - vychází totiž z předpokladu, že světová politika je záležitostí vztahů mezi státy. Jenže dnešní terorismus vytvořil nadnárodní strukturu, jíž žádný stát není schopen osamoceně čelit. Preventivní údery proti bandám teroristů a jejich základnám jsou potřebné, ale je nutné, aby byly v souladu s mezinárodním právem. Státy se musejí na půdě mezinárodních organizací dohodnout na jasných pravidlech pro případné zásahy. Tedy na tom, co se v případě Iráku nepodařilo.
Stejně tak důležitá je spolupráce přímo na místě - tam, kde teroristé působí. Vraťme se k příkladu Gruzie. Američané projevují velký zájem o bezpečnost této země a jejího okolí. Rusové by je rozhodně neměli obcházet. Pokud by se však prokázalo, že je opravdu nutné zaútočit proti teroristům v Gruzii, Američané by tomu neměli bránit. Mohli by naopak Gruzínce přesvědčit, aby na zákrok přistoupili a zároveň jim - po dohodě s Rusy - poskytnout záruky, že Moskva zásahu nijak nezneužije. Terorismus je společný nepřítel pro všechny.