Soudce Jaromír Jirsa neměl přijmout pozvání k diskusi, jíž se zúčastnil i Jan Kubice
Odstupující ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil udělil výtku soudci Městského soudu v Praze Jaromíru Jirsovi za účast na besedě se studenty, na které se ve společnosti Jana Kubice vyjadřoval ke kauze Kubicovy zprávy. Tato beseda předcházela soudnímu jednání, ve kterém Jirsa zamítl žalobu ČSSD na ministerstvo vnitra a Jana Kubice v kauze zmíněné zprávy.
Odstupující ministr Pospíšil sice argumentuje tím, že soudce jednáním pochybil, ale dle něho nešlo o takové pochybení, aby Jirsa čelil kárnému řízení. Otázka nestrannosti soudce je však velmi důležitá a nelze ji jen tak přejít. Jirsův postup totiž ohrožuje právo každého občana České republiky na spravedlivý soudní proces. Je proto v zájmu kohokoli v této zemi, aby se excesivní chování soudců hazardujících s důvěrou ve způsobilost vykonávat dobře svou práci neopakovalo.
Nezávislost a nestrannost
Jak výslovně uvedl i Ústavní soud České republiky, nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud. Tyto hodnoty prospívají všem, neboť jsou jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost. Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců. Nezávislost však nelze ztotožňovat s libovůlí. Soudce je totiž při svém rozhodování vázán zákony a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Smyslem ústavní garance soudcovské nezávislosti není nic jiného než zabezpečení podmínek pro objektivní posouzení skutkového stavu. Objektivně znamená nestranně, nepředpojatě, nezaujatě, neosobně, věcně.
Podjatost
Nestrannost představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení. Zjednodušeně řečeno, opakem nestrannosti je podjatost – nedostatek schopnosti nebo vůle posuzovat věc zcela objektivně. Nestranný je tedy pouze soudce, který je nejen schopen objektivního posuzování, ale jenž také subjektivně chce posuzovat věci tímto způsobem. Dle zákona o soudech a soudcích je soudce povinen zdržet se při výkonu funkce i v občanském životě všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Je rovněž povinen dbát svým chováním, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Při činnosti mimo výkon funkce si musí počínat tak, aby neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu. Ve vztahu ke stranám soudního řízení a jejích zástupců je povinen zdržet se projevů sympatií, náklonnosti nebo negativních postojů. Podobné požadavky jsou rozpracované v Etických zásadách chování soudce, schválených Shromážděním zástupců sekcí Soudcovské unie ČR v listopadu 2005.
Důvěryhodnost
Při posuzování nestrannosti soudce je třeba zvažovat i jevovou stránku věci, tedy i zdání nestrannosti pro třetí osoby. Ustanovení § 14 občanského soudního řádu, pojednávající o důvodech vyloučení soudce, vychází z pouhé existence pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podjatost tedy nemusí být najisto dokázaná, ale stačí, existují-li důvodné pochybnosti o nestrannosti.
Tomu odpovídá i rozhodovací činnost Ústavního soudu ČR v této oblasti. Vychází přitom ze zásadního požadavku, zdůrazňovaného rovněž Evropským soudem pro lidská práva, že soudy mají u občanů vzbuzovat důvěru. Proto je třeba zkoumat, zda – i nezávisle na chování soudce – existují skutečnosti, které mohou jeho nestrannost zpochybňovat. Rozhodující je, zda lze obavy dotčené osoby považovat za objektivně ospravedlnitelné.
Pokud tyto zásady aplikujeme na případ soudce Jirsy, lze dovodit, že v souladu s právními předpisy i etickými pravidly neměl přijmout pozvání k diskusi, pokud věděl, že se jí zúčastní i Jan Kubice – strana v jím rozhodovaném sporu. Pokud se o tom dozvěděl až v průběhu debaty, jak tvrdí, měl ji bez prodlení opustit. V opačném případě lze o jeho nestrannosti důvodně pochybovat a z rozhodování sporu měl být proto vyloučen.