Do finále podivuhodného dramatu zvaného legislativní proces vstupuje novela zákona o spotřebitelském úvěru. Její cíl je celkem jednoduchý – každý, kdo si půjčuje, by měl znát přesné podmínky úvěru, měl by být seznámen se záludnostmi dluhu a může do čtrnácti dnů od smlouvy odstoupit.
To všechno jsou záslužné mety a je dobře, že tento předpis vznikl, nevěřme však na zázraky. Příliš fungovat totiž nebude. Potíž s tím, že některé firmy poskytují extrémně nevýhodné půjčky, není v nabídce, ale v poptávce, což z ekonomického hlediska drasticky mění situaci.
Každý člověk s praxí z oblasti konkurzního práva řekne to stejné – lidé, kteří se dostali do prakticky neřešitelných finančních poblémů, jsou trojího typu. Buď mají tak málo zkušeností a znalostí, že nejsou schopni posoudit jakoukoliv finanční otázku, nebo se postupně a pomalu, většinou z počátku díky naprosto seriózním úvěrům, dostanou do problémů, které pak chtějí řešit s pomocí opravdových dryáčníků. Třetí verze je kombinace obojího.
Všichni ekonomové také vědí, že kde je poptávka, najde se nabídka. A že opravdu silná poptávka znamená, že takovému člověku je jedno, jestli jsou ve smlouvě nějaké pasáže malými písmeny, nebo je všechno obrovské a tučně. Tato „slepota“ není dána nedostatkem zraku či přehlédnutím, ale nechutí číst. Logika příjemce zničující půjčky je, že „ono se to nějak vyřeší, hlavně když teď bude na tohle a na tamto“.
Jinými slovy se zde stát snaží chránit lidi, kteří by normální úvěr již nedostali, kteří by (například) bez další půjčky museli projít exekucí a jinými nepříjemnostmi a kteří se toto všechno snaží zachránit způsobem, jenž je dovede do ještě méně řešitelné situace. Je to snaha dobrá, ale marná – alespoň marná v naprosté většině případů.
Pravda – i kdyby tento nově zformulovaný zákon zastavil ročně i jen pár desítek lidí a odradil je od zoufalého kroku, nasměroval je k racionálnímu řešení, k návštěvě poradny, k hledání rozumné pomoci a k tomu, aby šli dál sice bolestně, ale ne bezvýchodně, i tak to bude dobrý zákon. Třebas tisíce či možná i desetitisíce jiných udělají stejnou pitomost, jakou by udělali i bez zákona.
Chci tím vším hlavně říci, že pro budoucnost je potřebné investovat nikoliv do tištění nové legislativy, ale do finanční gramotnosti národa a do toho, aby škola (na rodiče nespoléhejme) učila nejen integrální počty či plochu trojúhelníka, ale hlavně praktickou a „ekonomickou“ matematiku obyčejného života.