Na summitu v Nice se bojovalo o budoucí vliv
NOVOU ETAPU v historii integrace zřejmě zahájil summit Evropské unie ve francouzském Nice. Nejde jen o samotné výsledky rozhovorů, o kterých většina Západoevropanů soudí, že zaostaly za očekáváním. Summit především potvrdil, že Evropská unie nemá v tuto chvíli před sebou žádný velký integrační projekt, jako byl v minulosti jednotný trh nebo společná měna. V popředí jsou nyní obavy z budoucího rozšíření. Jednotlivé země se strachují, že mezi větším počtem členů budou ztrácet dosavadní vliv. Proto v Nice státy bojovaly hlavně o počty, ať už hlasů v Radě ministrů, poslanců v Evropském parlamentu či komisařů. Z tohoto hlediska přinesl summit další ponaučení: Členské země už neberou takové ohledy na společné zájmy a tvrdě bojují o svá práva. Třeba až do pátého dne, jako tomu bylo v Nice. Ještě více komplikací. Státníci patnácti zemí nakonec přišli s kompromisem, který celý rozhodovací proces v Evropské unii dále komplikuje. „Nový systém je méně transparentní a méně otevřený demokratické kontrole, uvedl v listu Financial Times komentátor Quentin Pell. V záplavě čísel přicházejících ze summitu poněkud zaniklo, že zásadní rozhodnutí, pokud jde například o spuštění nového velkého projektu nebo některé citlivé záležitosti (daně, sociální zabezpečení), musí nadále schvalovat jednomyslně všichni členové. Pokud budou i v budoucnu stejně paličatí jako v Nice a k dosavadní patnáctce se skutečně přidá dalších dvanáct států ze střední a východní Evropy, má se unie na co těšit. Ani rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě ministrů, jež se týká převážné části záležitostí Jednotného vnitřního trhu, však nebude o mnoho jednodušší. Summit v Nice totiž rozhodl o principu jakési „trojité většiny. Jednotlivá rozhodnutí je nutné od roku 2005 schvalovat: za prvé většinou více než 70 procent hlasů, jež byly jednotlivým státům přiděleny, za druhé prostou většinou členských zemí a za třetí zeměmi, které zastupují více než 62 procent obyvatel Evropské unie. Kdo vlastně vyhrál? Složitý kompromis, tak jak to bývá, měl dát jisté záruky všem. Sčítání podle počtu obyvatel je důležité pro velké země, jako je Německo, Francie, Británie či Itálie. V unii rozšířené o mnoho dalších menších států by jim totiž hrozilo, že je ostatní mohou přehlasovat. Sčítání na základě počtu zemí je zase klíčové pro menší státy. Ty získávají jistotu, že pár „velikánů neprosadí svou vůli na jejich úkor. Sčítání podle přidělených hlasů dává velkým státům větší slovo než dříve, ale určité nepoměry v tomto případě zůstávají. Zatímco jeden německý hlas i po reformě z Nice představuje necelé tři miliony obyvatel, jeden lucemburský asi sto tisíc obyvatel tohoto ministátečku. V reálném životě se dá očekávat, že se v unii budou i v budoucnu podle projednávaných bodů vytvářet různorodé koalice. „Trojitá většina jim ovšem prosazování návrhů neusnadní. Z tohoto pohledu je skutečným vítězem z Nice ten, kdo by chtěl evropskou integraci blokovat. K tomu se ovšem v dnešní době nehlásí nikdo. Ano i ne kandidátům. Nedokonalá reforma institucí by měla varovat i kandidátské státy, které chtějí do Evropské unie vstoupit. Summit v Nice sice splnil základní předpoklad tím, že na něm státníci přijali dohodu o reformě, jež byla podmínkou pro otevření dveří novým členům. Jenže podmínkou byla vlastně jakákoliv dohoda; nikdo nemluvil o tom, zda dobrá, či špatná. Pochybnosti, zda je smlouva z Nice dobrou přípravou na rozšíření, vyslovil mezi jinými finský premiér Paavo Lipponen. To, že samotní zástupci střední Evropy včetně českých reagovali spíše s nadšením, je logické. Nyní se totiž spíše zamýšlejí nad tím, zda vůbec budou v dohledné době přijati, než nad otázkou, jak to pak bude v Evropské unii fungovat. Summit v Nice se nevyhnul ani zmatkům kolem data přijetí nových kandidátů. Na jedné straně vyslovil očekávání, že se tyto země zúčastní voleb do Evropského parlamentu v roce 2004, změnu hlasovacích procedur v Radě ministrů však naplánoval až na rok 2005. Přesto schůzka na francouzské Riviéře přece jen přinesla pozitivní průlom i pro kandidáty. Když Evropská unie ve svých složitých kalkulacích začala počítat i s budoucími členy a přidělovat jim hlasy a poslanecká křesla, potvrdila jasný úmysl - rozšiřovat. Takhle to dál nepůjde. Evropská unie si nicméně uvědomuje ošemetnost situace, do které se dostala. Západoevropským státníkům je jasné, že musí mít jasnější strukturu a že pouhé rozdělení hlasů nestačí. Proto také v Nice naplánovali další mezivládní konferenci na rok 2004. „Musíme se vrátit k institucionální struktuře a hlasovacímu mechanismu, prohlásil Paavo Lipponen. Základní představy o budoucím uspořádání unie se mají projednávat od příštího roku. Ani v tomto případě to nebude snadný úkol. Již dnes se střetávají dva základní názory. Zastánci hlubší integrace bojují proti těm, kteří chtějí zůstat hlavně u spolupráce národních států. Důležité bude rozdělení kompetencí, a to nejen mezi orgány Evropské unie a jednotlivými zeměmi. Zvláště Němci stále více tlačí na to, aby jasnou roli získaly i jednotlivé regiony. Právě německé spolkové země totiž odmítají řadu iniciativ Evropské unie, které by mohly omezit jejich pravomoci. Pokud se však nevybudují silné evropské orgány, jež by byly do značné míry nezávislé na členských státech, nebude možné mluvit ani o jasném společném evropském zájmu. Třenice, dobře známé ze summitu v Nice, by pak mohly být na denním pořádku. Více rychlostí. Určitou naději advokátům nových velkých projektů přináší další rozhodnutí z Nice. Skupina minimálně osmi států se může rozhodnout, že v určitých záležitostech se vydá rychlejším tempem než ostatní. Vlastně se tak potvrdí architektura vícerychlostní Evropy, která už de facto existuje po zavedení společné měny euro. Británie, Švédsko a Dánsko totiž zatím zůstávají za hranicemi měnové unie a Dánové toto své postavení dokonce stvrdili referendem. Koncepce „zesílené spolupráce , jak se výše uvedenému jevu říká v evropském žargonu, má ovšem i své odpůrce. Velmi rezervovaní vůči ní byli Britové, kteří už dnes zaostávají i v dalších oblastech, především při vytváření celoevropského prostoru bez vnitřních národních hranic. Hrozbu, že se tímto způsobem Evropská unie rozkouskuje, určitě nelze opomenout. Na druhou stranu summit v Nice těmto obavám čelil právě tím, že stanovil minimální počet účastníků rychlejší skupiny. Německo do čela. Ačkoliv v případě summitu v Nice je těžké mluvit o jednoznačných vítězích, řada pozorovatelů se domnívá, že celý proces rozšíření Evropské unie přivede do jejího čela Němce. Německo se vlastně ocitne uprostřed sjednocené Evropy a bude moci využít svých tradičních neformálních vazeb na východě kontinentu. Hospodářské aktivity německých podnikatelů v této oblasti mohou roli Berlína jen dále posílit. Zřejmě právě proto Němci v Nice přistoupili na ústupky. Spokojili se s tím, že v Radě ministrů budou mít stejně hlasů jako Francouzi, Britové či Italové, ačkoliv je jich o 20 milionů více. V Evropském parlamentu však budou mít nejvíce poslanců – bez jednoho rovnou stovku. Tradiční tandem Německo–Francie už přitom nebude stačit na to, aby sám určoval tón. Svědčí o tom nejen počet hlasů, který budou obě země dohromady mít, ale také výraznější samostatná aktivita všech ostatních členských států. Existují názory, že osu Berlín–Paříž by mohla nahradit vůdčí role více velkých zemí, tedy včetně Londýna či Říma. Malí se nevzdávají. Belgický premiér Guy Verhofstadt však v Nice ukázal, že ani menší země nedají svou kůži zadarmo. Šéf belgické vlády se postavil do čela odporu „trpaslíků a dokonce vybojoval více hlasů pro budoucí nové členy – Rumunsko a Litvu, které předsedající Francouzi poněkud opomenuli. Právě Verhofstadt se zasadil o to, že trojice států Beneluxu bude mít dohromady stejný počet hlasů jako Německo či Francie. Podařilo se mu také snížit rozdíl v počtech hlasů mezi velkými a malými. Roli vůdce „malých pak Verhofstadtovi přiznali i ostatní. „Za smlouvu v Nice vděčíme belgickému premiérovi, prohlásil irský ministr zahraničí Brian Cowan. Belgická aktivita může být zajímavým námětem i pro visegrádskou čtyřku. Ta má mít v budoucí unii – především díky Polsku – stejný počet hlasů jako Německo a Francie dohromady. Scénáře jsou různé. Pokud se Evropská unie skutečně vydá na cestu k rozšíření, k další reformě institucí a případně novému velkému projektu, naplní se ten optimističtější scénář. Summit v Nice však vytvořil živnou půdu i pro jiný, pro evropskou integraci mnohem pesimističtější. Nespokojenost se smlouvou z Nice vyslovili někteří vlivní poslanci Evropského parlamentu, například němečtí křesťanští demokraté Hans Gert Pöttering a Elmar Brok. Negativní postoje europoslanců by mohly ovlivnit i parlamenty členských zemí, které musí smlouvu schválit. Zatím nejsilnější varování v tomto směru přišlo z Itálie a Belgie. Všem těmto skeptikům vadí, že Evropská unie v Nice nepokročila dostatečně daleko. Ratifikaci by však odmítl také britský parlament, pokud by v příštích volbách zvítězili konzervativci a jejich vůdce William Hague by většinu z nich přesvědčil o svém mínění. Tomu naopak vadí, že Británie údajně zašla daleko, když souhlasila s převodem některých záležitostí do oblasti většinového hlasování. Další vývoj závisí bezpochyby také na výsledku příštích voleb v Německu, Francii i dalších zemích. O tom, že summit v Nice přehodil Evropě výhybku, není pochyb. O jejím přesném směřování se však teprve rozhoduje.
