Žehrání na úroveň českých platů není opodstatněné. Data ukazují, že rostly o desítky procent
Laické průzkumy veřejného mínění, prováděné v různých restauračních zařízeních, prokazují mimořádnou shodu s výzkumy profesionálních agentur. Jenže vnímání prostého lidu se často rozchází s realitou dokazovanou na faktech. Klasickým příkladem jsou mzdy.
Nadávat na platy je skoro národním sportem. Nízká úroveň místních mezd bývá poměřována výhradně s Německem a nikoli už Polskem, Maďarskem či Slovenskem.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se touhle problematikou zabývá již několik desetiletí, a má proto smysl se v jejich databázích trochu prohrabat.
Němci a Slováci dnes mají euro, zatímco Češi, Poláci i Maďaři si podrželi národní měny, takže je samozřejmě vše nutné přepočíst na jednotný dolarový základ. Ve všech zemích jsou různé cenové hladiny, tudíž je třeba rovněž údaje přepočíst přes paritu kupní síly, a konečně musíte převést časové řady na srovnatelné hodnoty k roku 2011. Takovéto srovnání pak ukazuje tři věci, které pociťovanou mizerii popírají.
Měřeno procenty Za prvé, průměrná mzda v Německu od roku 2000 až do loňska fakticky stagnovala, tedy pokud vzestup o 3,5 procenta za jedenáct let neoznačíte za růst. V Česku stejný ukazatel za totožné období stoupl o 41,5 procenta, v Maďarsku o 30,2, na Slovensku o 37,2 procenta. Druhé překvapení je Polsko, které sice od roku 2009 včetně nikdy nepadlo do recese, ale výsledkem byl růst mzdy o 17,9 procenta. Proč? Protože Poláci měli o dost vyšší startovací základ než Češi a Slováci a vlastně i Maďaři. Měřeno k začátku období byli totiž Češi a Slováci z hlediska mezd shodně na úrovni 35,7 procenta německé úrovně. Vloni dotáhli v případě Česka náskok průměrných mezd v Německu o 13,1 procentního bodu, kdežto Slováci o 11,7, Maďaři o 9,9 a Poláci jen o 6,1 procentního bodu.
A to je to třetí překvapení. Všechny země Visegrádské čtyřky se dostaly úrovní průměrných mezd v paritě kupní síly na velmi podobnou Co je co?
* Jednotkové mzdové náklady, jimiž se konkurenceschopnost obvykle měří, vypočteme tak, že mzdové náklady na pracovníka vydělíme jeho produktivitou (přidanou hodnotou na pracovníka).
* Produktivita práce není nic jiného než vytvořená přidaná hodnota připadající na jednoho pracovníka.
* Reálný efektivní kurz dostaneme, když vynásobíme obchodně vážené jednotkové mzdové náklady (tedy přihlížíme k jednotkovým mzdovým nákladům ostatních zemí) nominálním efektivním kurzem národních měn (tedy opět vážíme podíly obchodních partnerů).
úroveň, která, pravda, již několik let v podstatě stagnuje. Další argument, který je samozřejmě pravdivý, je skutečnost, že většina zaměstnanců na úroveň průměrné mzdy nedosáhne. Jenže to platí pro všechny země, a pokud s využitím statistik OECD prostudujete příjmové diferenciály, opět zjistíte, že v Česku bere devátý decil (tedy předposlední desetina výdělkového spektra) relativně nejnižší násobek nejchudšího prvního decilu.
A máme rovněž nejmenší procento lidí s nízkými platy (méně než dvě třetiny mediánu brutto platů, přičemž medián je přesně polovina výdělkového spektra).
Pokulhávající srovnání Podíváte-li se pořádně na tohle srovnání, pochopíte, proč masová migrace za prací z Česka neexistuje, a rozhodně nemůžete dospět k závěru, že je v Česku nějak fatálně narušován sociální smír. To by v takovém Německu, Maďarsku i Polsku už musely téct v ulicích potoky krve.
Na tomhle místě je ovšem užitečné vnímat historický kontext, a faktem je, že Československo a bývalá Německá demokratická republika byly před rokem 1989 nejegalitářštější země na téhle planetě. Po sjednocení Německa a rozpadu československé federace se vlastně Česko může ve střední Evropě srovnávat pouze samo se sebou. Rostoucí sociální nerovnost u nás, která je také neoddiskutovatelným faktem, je zde z pochopitelných důvodů vnímána velmi citlivě. Také je pravda, že Skandinávie má dnes hodnoty příjmové diferenciace nižší.
Je velmi dobrou otázkou, co bude dál. Odpověď hledáme v mezinárodním srovnání s rychlými a hladovými, tedy v Turecku a dalších asijských zemích (viz str. 20). Nemůžete dospět k jinému závěru, než že mzdy nekvalifikované práce se sbližují a budou se sbližovat do té doby, dokud bude globalizace. Naštěstí je to tak, že na Východě mzdy rostou, aniž by v Evropě v reálném vyjádření klesaly (v těch nejméně produktivních a nekonkurenceschopných odvětvích prostě klesá zaměstnanost).
Dv ě cesty Vše se točí kolem konkurenceschopnosti a jsou dvě cesty, jak ji udržet. Jedna vsází na cenu. A protože mzdové náklady jsou v mnoha oborech tou nákladovou položkou, která je jednak významná, jednak je ve většině profesí určována lokálními faktory, závisí konkurenceschopnost především na ceně práce a její produktivitě. Druhá cesta je založena na necenové konkurenceschopnosti, tedy především na kvalitě a inovacích, jež v sobě produkt či služba obsahuje. Vzhledem k tomu, že takové výrobky či služby s vysokou přidanou hodnotou (vytvořenou v místě působícími a daně zde platícími lidmi) se ve skutečnosti zatím podílejí na celkovém českém vývozu měrou minimální, bude užitečné si připomenout, co je v tom čitateli a jmenovateli. Montáž počítačů z dovezených komponentů v továrnách Foxconnu může označit za „hi-tech export“ opravdu jen blbec (ale i těch je dost), a rozhodně je lepší mít montovnu než nic.
Co nám z toho všeho vyleze? V zásadě nic jiného, než že v Česku se ve zpracovatelském průmyslu rychle zvyšovaly náklady v důsledku zpevňování kurzu koruny. Pevná měna nasazuje vysokou laťku, kterou řada odvětví nemusí být dlouhodobě schopna vstřebat, a to i tehdy, když zvyšují produktivitu. I toho lze samozřejmě dosáhnout dvěma způsoby: buď zvyšujete přidanou hodnotu, anebo snižujete počet zaměstnanců. Přičemž pochopitelně cesty k dosažení růstu přidané hodnoty jsou náročné na inovaci a investice. Na vyhazování lidí totiž potřebujete řezníka, jenž se honosí titulem krizový manažer.
Přežití záleží na existenci nápadu, na strategii a přístupu ke kapitálu. Nicméně kdo nemá strategii a nápad, o kapitál v konkurenčních oborech zákonitě přijde a pozve toho krizového manažera. l
Montáž počítačů v továrnách Foxconnu z dovezených komponentů může označit za „hi-tech export“ opravdu jen blbec
O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz
