Největším problémem českého trhu se současným uměním je nedostatek peněz. O ty, které jsou k dispozici, bojuje několik komerčních i nekomerčních galerií. Navíc ceny uměleckých děl jsou v Česku ve srovnání se zahraničím nízké, říká uznávaný umělec Jiří David.
Foto: Jakub Stadler
Ještě před pár lety bylo běžné, že se díla některých současných umělců prodávala za miliony dolarů. Je současné umění tak lukrativní i v Česku?
Někteří zahraniční umělci za svá díla dostávají miliony dolarů i dnes, například Brit Damien Hirst. V případě Čechů je to ale ve světě ojedinělé. U nás trh s uměním, tak jak ho známe ze zahraničí, neexistuje. A za hranicemi uspěje jen ten, kdo tam dlouhodobě žije, vyrůstal tam nebo tam kdysi emigroval s rodinou. Znám jen pár takových, kterým se to povedlo a kteří jsou významně zastoupeni v důležitých světových sbírkách. Je to například Ján Mančuška nebo z mé generace Jiří Kovanda.
Proč je tak těžké prosadit se v zahraničí?
Protože takových, jako jsou naši mladí umělci, jsou v zahraničí desítky, stovky. Jsou stejně razantní, ale mají výhodu známého prostředí. A to je pro úspěch důležité. Musíte s tím prostředím sdílet veškerý život. Chodíte s lidmi z oboru na přednášky, výstavy, diskutujete s nimi. Záleží na tom, komu jste sympatičtí či nesympatičtí. Záleží na tom, jaké přátele získáte. Pokud nemáte relevantní výstavy na dobrých adresách, na veletrzích nebo na bienále třeba teď v Benátkách, tak se nechytnete.
Jak vnímají v zahraničí vás?
Výstavy na dobrých adresách mám a snad mohu říci, že jsem byl doposud v rámci své generace reflektován o trochu více než jiní. Ale těžko se můžu srovnávat s umělcem, který absolvuje školu v Berlíně a za pět let má takovou platformu, kterou já tady nikdy nezískám.
Má tedy vůbec smysl u nás tvořit?
Za sebe si zase tak moc stěžovat nemůžu. Nedávno na mou výstavu přijel šéfeditor Friezu, což je jeden z nejpodstatnějších současných magazínů o umění. Zůstal tu půl dne a pak zase odjel. Velmi si toho vážím. Přesto nemůžu říct, že bych byl tam, kde bych měl a chtěl být. Kdybych stejnou energii, kterou jsem za posledních 25 let vložil do práce tady, vydal o pár set kilometrů dál, v Berlíně, bylo by to možná jiné. Rozhodl jsem se ale, že zůstanu tady. Měl jsem rodinu a děti a nechtěl jsem emigrovat.
Takže radíte svým studentům, ať vyjedou třeba do Londýna a vydrží tam 10 let?
Přesně tak. To je ta cesta, ale samozřejmě bez záruky. Můžete tam žít 10 let a nikdo si vás nevšimne, nebo tam můžete být dva roky a zaujmout. V každém případě za sebou musíte mít fundament. Neuspěje tam kdekdo.
Stačí být jen dobrým umělcem k tomu, aby z vás byl i úspěšný umělec?
Samozřejmě že ne. V zahraničí pracují galerie, které si vás vytipují už na škole. Ty pak tlačí své umělce. Velmi přesně vymezují galerijní i tržní prostor. Dostat se do něj je hodně složité. Právě jednám s jednou prestižní berlínskou galerií, ale ta má 10 svých umělců a dostat se mezi ně je skoro nemožné. U nás jsou dva tři lidé, kterým se to podařilo.
Jak u nás fungují galerie, které by měly zastupovat současné umělce?
Největším problémem je, že na českém trhu nejsou peníze. A o ty, které jsou, bojuje čtyři pět komerčních i nekomerčních galerií. Ať je to Sklenář, švestka, Dvorak Sec – to jsou hlavní komerční galerie. Vedle toho jsou galerie, které financují bohatí lidé. V případě Bakaly je to Dox, v případě Kellnera Galerie Václava špály. Navíc ceny uměleckých děl jsou tu nižší než v zahraničí.
O kolik?
Když někomu řeknete, že jste dal za obraz 200 tisíc, protočí se mu panenky. Přitom takovou cenu v eurech má v Düsseldorfu dílo kluka, který je dva roky po škole. Jiří Kovanda tu prodává věci za zlomek ceny, za kterou by se prodávaly venku. A stejně to tu nikdo nekoupí. Na druhou stranu se tady za vysoké částky prodávají obrazy, které mají minimální hodnotu. Nikdo nemá zájem o hodnotná díla ze zahraničí. Je to paradox. Neznám žádnou takovou podobnou civilizovanou zemi.
Jiří David (54)
Studoval na AVU Praha, v letech 1987 až 1991 byl členem umělecké skupiny Tvrdohlaví. Od roku 1995 vedl sedm let Ateliér vizuální komunikace na AVU Praha, od roku 2004 je vedoucím ateliéru intermediální konfrontace VšUP Praha. Jeho díla jsou zastoupena například v Národní galerii, Galerii hlavního města Prahy, Museum 20th Century, Palais Liechtenstein ve Vídni, The Art Institute of Chicago a Jack Tilton Gallery v New Yorku. Proslul i svými instalacemi ve veřejném prostoru. Je autorem Srdce na Hradě a Záře, která nad Rudolfinem rozsvítila trnovou korunu. V roce 2010 se nedaleko Staroměstského náměstí v Praze prezentoval Klíčovou sochou vyrobenou z 85 tisíc klíčů.
Podle čeho se pozná dobré a hodnotné umění?
Ti, kdo sledují umění stabilně, ho posuzují v kontextu stovek let. Dokáží říct, co je konzervativní, co vykrádá již hotová díla či je modifikuje. Těžko to rozezná člověk z ulice. To je kontext, který má v sobě současné umění přesně zakódované. Když mluvím o současném umění, myslím umění posledních 150 let. Kontext je tak jednou z určujících věcí, podle kterých se obrazy posuzují, a taky se za něj platí. Stejně důležitá je i forma či obsah. Všechny tyto věci spolu souvisejí.
Můžete být konkrétnější?
Když přijel Joerg Heiser z Friezu na mou výstavu, ví, proč sem jel. Viděl některé mé dřívější věci v nějakém kontextu, na výstavách. Současnou výstavu si dává do souvislostí a dokáže říct, zda je zajímavá nebo něčím nová. Něco v tom uměleckém díle ho musí zaujmout, musí to chtít vystopovat. To dává dohromady důvody, proč je určitý obraz cennější než jiné.
Takže o tom rozhoduje jen pár lidí?
Samozřejmě, ale tito lidé nemají svůj vliv jen tak bezdůvodně. Taky se někde museli vypracovat. Neznamená to, že vliv mají lidé, kteří vyšli ze školy a sami mají pocit, že by mohli říkat, co je dobré.
Podle čeho se určuje cena díla?
Cena se určuje podle toho, do jakých souvislostí se v galerijním provozu dostanete. Když vystavujete v Museum of Modern Art v New Yorku (MoMA), což se Čechům podaří málokdy, nebo v Tate Modern v Londýně, tak už jsou to takové adresy, že všichni sběratelé zbystří. Řeknou si, pozor, tady se něco děje. Ale dostat se na takové místo není samo sebou. Umělec musel udělat hodně práce, aby jeho dílo bylo možné dát do uměleckých souvislostí. Někomu se to nepovede za celý život.
Jak stanovujete cenu, za kterou obrazy prodáváte?
Když udělám obraz, řeknu si, že má například hodnotu půl milionu. Galerista přijde a usoudí, že za tuto hodnotu to neprodáme. Dohodneme se, že půjdeme s cenou níž. Někdy obraz ani prodat nechci, tak stanovím cenu vyšší, třeba hodně nad milion korun. I když už se mi taky stalo, že i za takové peníze se dílo prodalo. Každopádně cena vzniká dohodou mezi umělcem a galeristou. Galerista si bere provizi v rozmezí 20 až 50 procent ceny. To v případě, že má od něj umělec plný servis včetně propagace.
Pro většinovou společnost je nepochopitelné, že se za obraz platí statisícové a milionové částky. Proč?
V umění se cení otevření nových obzorů, nový pohled na věci, cení se nápad. široká veřejnost to ale u nás vidí jinak. Oceňuje dobrou rukodělnou práci. Příkladem je Muchova Slovanská epopej, která má v kontextu celého Muchova díla nepatrnou uměleckou hodnotu. Mucha měl řadu mnohem zajímavějších děl. Epopej je dobře řemeslně udělaná, ale to je vše.
Co říkáte na umělce jako Damien Hirst, který svá díla netvoří, jen je podepisuje. Výrobu mu zajišťují desítky asistentů.
Spousta umělců má asistenty. Kdybych na to měl, mám je taky.
Je to ještě umění?
Je to umění. Art znamená artificial, tedy něco umělého. U nás je umění to, co umí člověk udělat rukama. Ale to nesouvisí s uměním. To je řemeslo. I to se ale samozřejmě ctí.
Jaký je pak umělcův přínos, když vše udělají jiní?
Jednou jsem udělal takový projekt, že jsem nechal malovat podle svých návrhů lidi kolem mě. Okamžitě se na mě snesla kritika, že to není moje dílo, ale podvod. Ze své podstaty to ale podvod není. Jde o ideu. Určitý typ umění jde tímto způsobem vytvářet.
Například?
Některé obrazy by samozřejmě nemohl dělat nikdo jiný než já. Je tam taková míra tvůrčí niternosti, která nesnese nikoho jiného. Ale tehdy na přelomu tisíciletí měly mé obrazy jiný náboj. Zkoumal jsem, zda je možné transformovat počítačový obraz na plátno. Vytvořil jsem předlohy, které se pak přenášely mechanicky. Tam využít asistenty šlo. Možná jsou lidé, umělci, kteří mají peníze a se svým týmem jsou ochotní udělat cokoliv. Jako metodu to nelze paušálně odmítnout.
Jakou úlohu v růstu hodnoty jména autora a jeho děl hraje marketing?
Marketing bych nedémonizoval. Jsou umělci, kteří se spokojí s tím, že jsou neznámí. Ale i to je vlastně marketing. Tím, že jsem neznámý, jsem zajímavý. Je třeba si uvědomit, že u nás si značku-jméno vytváří umělec soustavnou prací a tím, že neustoupí a nezpronevěří se špatnou prací. V takovém případě marketing nepomůže. Jde o reflexi a respekt, který má okolní prostředí vůči umělci.
V zahraničí je to podobné?
V zahraničí to funguje podobně, ale tam má marketing větší význam zejména proto, že tam funguje umělecký trh. Galeristé mají zájem, aby jejich umělec byl na důležitých přehlídkách a výstavách. Ty si hlídají kurátoři. Celá tato skupina lidí je docela malá a má přehled o umělcích, programu chystaných výstav, možnostech, dílech. Všichni se znají. V opravdové špičce jde o zhruba 500 lidí.
Někteří výtvarníci, jako třeba Britka Tracey Emin, si cílevědomě budují pověst rebelů. To je přece marketing.
Existují různé strategie. Ten, kdo jde proti trhu, je zajímavý. Jenže se dá říct, že čím víc jste svůj, tím víc jste jejich. Čím více se můžete cítit originální, tím rychleji jste schlamstnuti systémem. Zní to paradoxně, ale i Tracey Emin je od začátku podchycena trhem. Ale pokud by nepřinášela opravdový originál a neotřelý, čerstvý názor, tato póza by jí sama o sobě nestačila. Ani tito umělci ale nemají nic zadarmo. Stále musí dokazovat a potvrzovat to, že jsou výjimeční.
Jsou v Česku sběratelé, jejichž sbírky by samy o sobě dodávaly umělci větší váhu, kdyby v nich byli zastoupeni?
Bohužel, nikdo takový tu není. Nemáme sběratele, jehož sbírka by určovala kvalitu i pro kurátory. Zatím je to tak, že kurátoři jsou těmi, kteří určují, co je kvalitní. Samozřejmě pokud je nějaká ze soukromých sbírek delší dobu koncipovaná a stavěná, umělec v ní chce být. Je to pro něj prestižní věc. Ale tím to končí. V zahraničí jsou ovšem sbírky, které se často vystavují jako celek a na jejich základě kupují stejné umění i další sběratelé.
Myslíte, že něco podobného nastane někdy i v Česku?
Určitě ano, ale já se toho nedožiju.
Vy sám znáte sběratele, v jejichž sbírkách chcete být?
Nikdy nedělám nic speciálně pro sběratele. Několik takových, kteří mají rádi má díla, ale existuje. Spíš jsou ze mě zoufalí, protože má díla se často v různých obdobích dost mění. A není proto rozpoznatelné, které dílo je David a které není.
Sledujete osud svých obrazů na sekundárním trhu?
Soustavně to nesleduji, ale docela mě to zajímá. Problém je v tom, že je těžké obrazy vystopovat. Dokonce se už objevila i falza mých obrazů. Když něco prodávám, zajímá mě, komu obraz jde. Strašně nerad prodávám svá díla náhodným kupcům. Chci, aby mé obrazy byly v dobré sbírce, privátní, státní či městské.
Měl by umělec dostat podíl, pokud se obraz třeba na aukci prodá dráž, než za kolik ho on kdysi sám prodal?
Ano, to by se mělo stát. Umělec by měl peníze dostat, ale u nás se to absolutně nedodržuje. Měla by to mít na starosti konkrétní agentura, ale nikdo z umělců s ní nespolupracuje. Ani já. Já tyhle věci neumím evidovat a sledovat. Na druhou stranu u mě nejde zase o takovou frekvenci prodeje, že bych přicházel o tolik peněz.
Je podle vás správné uvažovat o umění jako o investici?
Myslím, že spousta lidí kupuje umění jako investici. Ví, že se třeba David prodával před 10 lety za polovinu, takže kupují jména.
Jak dlouho bude trvat, než se tu vytvoří normální trh s uměním podobný tomu v zahraničí?
Já očekával, že po roce 1989 se to stane do sedmi let. Ale nyní už je to víc než dvacet. Takže nevím.
Souvisí to s nedostatkem peněz, o kterém jste mluvil?
To určitě. Kromě peněz je důležitá i edukace. Jsou tu lidé, kteří mají miliony, a na zdi nemají ani reprodukci. Veřejnost je třeba vzdělávat. Je třeba mluvit o umění, brát školáky do galerií, organizovat pro děti komentované prohlídky. Já sám se takových akcí účastním a vždy takovou prohlídku absolvují desítky lidí. Je třeba zachovat i odborné časopisy a nelikvidovat je zvýšením DPH. Protože co po nás zbude v celém kontextu historie? Jen kultura a umění. Její fragment. Vše ostatní bude zapomenuto.