Jiří Ježek: Dostal jsem šanci a šel jsem za úspěchem

Ve svém oboru – v paralympijské cyklistice – je nejlepší na světě. Jeho sbírku jedenácti medailí, které získal na čtyřech paralympijských hrách, nikdo hned tak nepřekoná. A přestože Jiřímu Ježkovi táhne na čtyřicítku, nepolevuje v tréninku. S manželkou a manažerkou Soňou přitom stíhá ještě pomáhat lidem, kteří se podobně jako on dostali po úrazu do nelehké životní situace.

E15: Byla cyklistika od počátku vaším vyvoleným sportem?

To ne. Před úrazem jsem hrál dva roky za žáčky Sparty a snil o tom stát se profesionálním fotbalistou. To úraz přetrhl a bylo jasné, že s velkým sportem je konec. Ale protože jsem odmalička chodil do Sokola, sport mi ohromně pomohl v tom, že jsem se z úrazu dostal daleko rychleji než děti, které nikdy nesportovaly. Pohybové návyky mi ulehčily učení s protézou a pomohly k rychlému návratu do normálního života. S cyklistikou jsem přišel do styku v devatenácti, kdy jsem hledal koníčka k práci protetika. Pomohl mi v tom Josef Lachman, první československý účastník paralympiády, který v Soulu v roce 1988 v cyklistice vybojoval stříbrnou medaili.

E15: Tak jste prostě vyměnil kopací míč za kolo…

Na kole jsem jezdil odmalička a pak i po úrazu, ale při skutečném vstupu do výkonnostní cyklistiky jsem narazil na spoustu specifik. Měl jsem ovšem štěstí, že mě Pepa Lachman seznámil s tehdejšími předními cyklisty. Začal jsem s nimi trénovat a postupně vstřebával důležité návyky. Když jsem měl takovou šanci, chtěl jsem být ve své kategorii co možná nejlepší. Byl jsem mladý, dravý a šel za úspěchem. Do paralympijské elity jsem se samozřejmě musel prokousat a trvalo šest let, než jsem se dostal na vrchol. Koníček se tak dostal na první místo a protetika šla do pozadí.

E15: Úspěchy se tedy dostavily díky vaší touze stát se nejlepším?

Ke kariéře, jakou mám za sebou, musí mít člověk i velkou dávku štěstí. Výborně jezdí spousty lidí, ale na vítězství každý nedosáhne. K úspěchům se musí sejít řada příznivých okolností. Já byl jednak na sobě ochoten makat víc než ostatní, jednak jsem pro sport dokázal nadchnout lidi kolem sebe. Díky jejich podpoře pak bylo všechno jednodušší. Mluvit o štěstí je trochu fráze, ale člověk mu skutečně musí jít naproti. V mém případě to byla cílevědomost a chuť něco dokázat.

E15: Které medaile si nejvíc vážíte?

To se dá těžko říct, každá má svůj příběh. Třeba ty první ze Sydney znamenaly obrovské překvapení. Atény pak byly strašně náročné. Chtěl jsem přesvědčit, že to před čtyřmi roky nebyla náhoda. Navíc jsem rok předtím dostal příležitost sportovat na profesionální úrovni, a tak bylo dobré sponzorům dokázat, že udělali správný krok. Londýn byl zase krásný v tom, že jsem už nečekal, že bych mohl vyhrát.

E15: Přede dvěma roky jste se stal v Londýně díky dalšímu zlatu a stříbru nejúspěšnějším paralympijským cyklistou všech dob. Kolem vás „prošly“ takřka čtyři generace soupeřů. Jaký je to pocit?

Toho si v kariéře asi nejvíc vážím. Moc mě potěší, když mi napíšou soupeři z mých začátků, že mi gratulují a drží palce. Anebo když mě současní mladíci berou jako svůj vzor.

E15: Loni jste startoval jako oficiální předjezdec v časovce na Tour de France…

To byl neskutečný zážitek. Uspět na Tour de France je pro každého cyklistu víc než titul mistra světa nebo medaile z olympiády. Do normální etapy bych nemohl nastoupit, ale v sólo jízdě jsem průběh závodu nemohl ovlivnit. Startoval jsem deset minut před prvním závodníkem a 40 tisícovkám diváků jsem na trase do Mont St. Michel ukázal, jak paralympijská cyklistika – v mém případě s protézou – vypadá. Po etapě jsem pak gratuloval nejlepším závodníkům, a to úžasný dojem ještě umocnilo.

E15: …a porazil jste tři zdravé profesionály.

Tak to nebylo vůbec důležité, nejel jsem tam s tím, abych někoho porazil… Byla to hlavně skvělá propagace našeho sportu a třeba za čas něco podobného připraví Italové na Giru nebo Španělé na Vueltě. Cílem sportu hendikepovaných není cpát se mezi zdravé sportovce, ale ukázat, že i lidé s hendikepem jsou schopni předvést úžasné výkony.

E15: Jaký ohlas měla vaše účast v pelotonu?

Nebylo to setkání dvou světů. S řadou závodníků se potkávám nebo i trénuji na soustředění. Přední cyklisté mi účast v časovce přáli, ale nejvíc mě překvapil mediální zájem. Bylo z toho nečekané haló snad po celém světě. Dával jsem dlouhé rozhovory třeba do indických nebo indonéských novin nebo i do argentinského lifestylového časopisu, který o cyklistice jinak nepíše.

E15: Jak se vám závodí s kluky, kteří by mohli být vašimi syny?

V občance mě to číslo občas děsí, ale určitě se tak necítím a zrcadlo po ránu příznaky věku nepřipomíná. Když člověk o tělo správně pečuje, může závodit dlouho a cyklistika jako vytrvalostní sport to umožňuje. V porovnání s mladíky nahrazuji fyzické ztráty zkušenostmi.

E15: Vedle cyklistky se angažujete v charitativních projektech. Komu pomáháte?

Se Soňou máme několik dlouhodobých projektů. Jde o nadační fond Emil, který pomáhá mladým hendikepovaným sportovcům, nebo o Dětský čin roku, který připomíná hrdinské počínání dětí. Dále si každoročně vybereme dva jednorázové projekty, které souvisejí s tím, co dělám. Je to například Birell jízda, jejímž cílem je vybrat peníze pro hendikepované, aby si mohli koupit kola na běžné ježdění. Co se týká bezpečnosti na silnicích, stal jsem se patronem projektu Na kole jen s přilbou, který ukazuje, že přilba může na bicyklu zachránit život. Vedle toho se snažíme věnovat lidem, kteří se nám ozvou, že mají někoho s postižením v nemocnici. Stačí, když se před nimi projdu s protézou, a vidí, že budou moct normálně chodit. Dodám jim tím elán a navíc poradím, jakou protézu si pořídit. Samozřejmě všechno nemůžeme stihnout, ale když je po sezoně, snažíme se každému vyhovět.

E15: Na svém webu máte v rubrice zaměstnání uvedeno OSVČ Profesionální cyklista. Jak to v praxi funguje?

Abych se nějak uživil, nemohu jen jezdit na kole a spoléhat na sponzory. Nestačí přijímat od nich finance a dělat jim reklamu, ale s manželkou vytváříme pro firmy projekty, jako jsou třeba motivační přednášky pro zaměstnance. To mi umožňuje věnovat se sportu na profesionální úrovni. Od osobních sponzorů dostávám devadesát procent prostředků. Zbytek tvoří příspěvky od reprezentačního týmu a od Centra sportu ministerstva vnitra, ale soukromá sféra je pro moje sportování primární.

E15: Vedle závodění se občas představíte jako moderátor různých společenských akcí. Jak jste se k tomu dostal?

Začalo to tím, že mě požádali, abych uváděl dražbu pro hendikepované. V přímém televizním přenosu jsem pak moderoval vyhlášení ankety Paralympionik roku a na to se nabalily další akce. Moderování mě baví, je to zajímavá zkušenost, ale rozhodně si nemyslím, že bych byl dobrý moderátor.

E15: Za dva roky se budete chystat na pátou paralympiádu, bude vám 42 let. Bude to i rozloučení s kariérou?

To nemohu jednoznačně povědět. Třeba se do Ria ani nenominuji. Ale možná také zjistím, že mě cyklistika baví dál a budu ještě závodit.

E15: Dřív nebo později loučení přijde. Máte představu, co nastane potom?

V hlavě nosím představu, co bych chtěl dělat, a nejspíš to bude něco podobného, co už se Soňou kolem sportu děláme. Může to být sportovní marketing nebo podpůrný program pro některého z mých sponzorů. Další možností je angažovat se jako funkcionář v mezinárodních sportovních strukturách, anebo si najít něco úplně jiného.

Čtěte také:

Sledge hokejisté si zahráli v paralympijské kampani