Nedotknutelné renty stárnoucích euroúředníků blokují mladé uchazeče o práci pro unijní instituce
Další reformování penzijního systému by zlepšilo udržitelnost veřejných financí.
Větu tohoto znění obsahovala hodnotící zpráva, kterou Evropská komise v týdnu před Vánocemi poslala do Prahy.
Jako vágní expertní rada či doporučení možná obstojí. Jako politické popostrčení vpřed zní ale dost pokrytecky. Sama „evropská vláda“ čelí krizi penzijního systému, z něhož vyplácí své vlastní zaměstnance. A pro jeho reformu, která by mimo jiné odblokovala příliš uzavřený systém rekrutování mladých lidí, dosud neudělala nic.
Pro Evropskou komisi, europarlament a nejrůznější přidružené agentury pracuje téměř 55 tisíc lidí, mezi nimi i tisícovka Čechů a Češek. Jejich profesní život v srdci EU je někdy náročný, jindy spíše nudný, ale každopádně dobře placený. A navíc okořeněný solidními výhodami, které Brusel namixoval z toho nejlepšího, co nabízejí svým byrokratům členské země. Jen namátkou: zatímco český státní zaměstnanec dostane na dítě přidáno 1170 korun, jeho bruselský kolega rovných 373 eur a další dvě stovky na provoz domácnosti.
Kromě pětitýdenní dovolené má navíc extra vánoční volno od štědrého dne do 2. ledna, tři volné dny kolem Velikonoc a další svátky. Letos svátkový bonus obnáší sedmnáct dní ke standardní dovolené navrch.
Byrokraté pracující pro EU mohou s výsadami počítat i v penzi. Po „odkroucení“ deseti let a dovršení věku šedesáti tří let jsou až do smrti vypláceni z unijního rozpočtu. Na první pohled nevypadá euroúřednická penze nijak zajímavě. Současný odvod na penzijní pojištění činí 11,6 procenta platu. Kdyby instituce EU byly samostatným státem, pak jde po Slovinsku o druhou nejvyšší platbu. Pro srovnání – český státní úředník odvádí státu 6,5 procenta z platu. Sama komise si myslí, že zmíněných 11,6 procenta je až příliš, a navrhuje sazbu snížit o jeden procentní bod. Tedy vrátit odvody tam, kde byly před pěti lety.
Relativně vysoké procento odváděné na důchody je ale zavádějící. Unijní renta se totiž vypočítává z průměrného platu za poslední rok před penzí. Takto luxusně nastavené podmínky pro své úředníky má již jen Irsko, Velká Británie a Kypr. Všude jinde – včetně Česka – se penzisté musejí spokojit s vypočteným průměrem odpracovaných let. Pravidlo posledního platu je o to výnosnější, že unijní instituce mají pevný kariérní řád, v němž úředník postupuje na žebříčku asistentských míst (AST) nebo samostatných funkcí (administrátoři, AD), a to podobně jako v armádě. Pomyslných hodností je celkem šestnáct. Platový rozptyl ve skupině AD je navíc opravdu velký. Zatímco začínající vysokoškolák má jako eurobyrokrat tarif AD 5, který obnáší 2654 eur, matador s pětadvacetiletou praxí odchází do důchodu nejčastěji s tabulkovým platem AD 14, který stoupá k 17 tisícům eur měsíčně.
Dvě třetiny z eráru Ke specifikům unijních důchodů patří navíc fakt, že neexistuje žádný samostatně hospodařící důchodový fond. Závazky na důchody eurobyrokratů jsou započítávány rovnou do rozpočtu celé sedmadvacítky. V praxi tak není příliš důležité, že v úřednických strukturách fakticky funguje průběžný systém, kdy si zaměstnanci institucí EU nepředplácejí daněmi a odvody vlastní penze, ale dotují důchody svých starších kolegů mimo službu.
Jenže průběžná metoda financování zajistí jen jednu třetinu důchodů, ostatní je nutné každoročně brát z unijního rozpočtu. Dotační injekce na penze bude přitom stále výživnější. Má-li dnes Unie na výplatní listině 20 tisíc penzistů, bude jich za třicet let téměř dvojnásobek – 38 tisíc. Úměrně vzroste i částka, která poplyne na jejich důchody. Ze současných 1,3 miliardy eur se do roku 2043 vyhoupne na 2,5 miliardy eur. Teprve pak začne postupně klesat.
Sama Evropská komise si v roce 2010 nechala zpracovat od Eurostatu studii, jak důchodové břemeno postupně poroste. Vyplývá z ní, že následujících třicet let už bude jen hůř – především pro evropské daňové poplatníky, kteří jsou v reálu největšími plátci do bruselské kasy. Receptů, jak rozrůstající se zástup euroúředníků na penzi nasytit, aniž by se výdaje na jejich renty každý rok nezvyšovaly, ale Brusel příliš nenašel. Zřízení odděleného penzijního fondu je nereálné. V době, kdy Británie a severské země stále častěji tlačí na úspory v evropském rozpočtu a hlídají každé euro navíc, by se muselo jednorázově najít 37 miliard eur, které by se vložily do samostatného fondu. Právě tolik tvoří celkové závazky penzijního systému. Vlažně se Evropská komise dívá i na zavedení dobrovolného soukromého spoření, k němuž by Brusel přispíval. Má strach, že by privátní sloup penzijního systému nebyl tak mohutný, jak by se mohlo zdát. „Je třeba pečlivě zvážit dopady na rozpočet EU v případě nedostatečného výkonu soukromého připojištění, nebo dokonce jeho zbankrotování,“ napsala Evropská komise ve své loňské zprávě.
Kapitalisté z OSN Obchodování s penzijními odvody přitom zdaleka není jen doménou firemních fondů.
Příkladů, kdy se i nadnárodní instituce chovají tržně a dají přednost vyššímu risku před pohodlím doplácení penzí přímo z rozpočtu, existuje vícero. Například 121 tisíc zaměstnanců Organizace spojených národů přispívá do vlastního penzijního fondu (UNJSPF), který svěřené peníze masivně investuje. V roce 2011 vykázal především z cenných papírů příjem 1,5 miliardy dolarů, což je dvojnásobek toho, co do fondu vkládají samotní zaměstnanci, a zhruba stejně, kolik do UNJSPF ročně přesunou jednotlivé úřady OSN. Tržní hodnota fondu byla před dvěma týdny oceněna na 45,6 miliardy dolarů, což je historické maximum. Důchodový fond OSN vykazuje každoroční přebytek (loni to bylo 823 milionů dolarů) a průměrný dlouhodobý výnos 4,4 procenta ročně. A co je možná nejzajímavější – každý měsíc si za to UNJSPF z platu zaměstnanců OSN strhává pouze 7,9 procenta.
Penzijní fond OSN má ovšem proti Bruselu velkou výhodu. Investuje od roku 1974 a není svými členy tlačen ke krátkodobému zhodnocování vložených peněz. K tomu se chová velmi konzervativně. Ve svém portfoliu nemá žádný státní dluhopis, který by se mohl počítat mezi problematické bondy potížistů v Evropské unii.
Nakonec je možná dobře, že EU takový tržně zhodnocovaný fond pro své zaměstnance nemá. O platech a penzích euroúředníků rozhodují jednotlivé členské země, což znamená, že politický tlak na nákup dluhopisů Řecka, Portugalska, Itálie nebo Španělska by mohl být silný. Obava, že Brusel penzijní systém pro své úředníky zreformuje, a bude tak hrozit, že část peněz utopí v cenných papírech, které se nebudou rentovat, je nicméně lichá. Doposud se sedmadvacítka na žádné penzijní ani platové reformě pro své euroúředníky shodnout nedokázala. A to přesto, že Evropská komise již loni s nástřelem přišla.
Především v něm zdůrazňuje, že její systém vyplácení penzí není o nic dražší než v zemích EU. Možná právě proto si desítka členských států myslí, že reforma europenzí není na pořadu dne. Dodejme, že Česko patří společně s Velkou Británií, Němci nebo celou severskou větví Unie k reformistům. „Považujeme za potřebné, aby byl stanoven nepřekročitelný limit pro administrativní výdaje, a zvlášť pro důchodový systém. Jeho reformu podporujeme,“ říká Michal Bucháček, tiskový mluvčí českého zastoupení při EU. Ovšem s tím, že jednání se zatím nedostala dál než do pracovních skupin.
Místo reformy je tak jedinou nadějí, jak systém alespoň trochu vylepšit, jeho natažení na obou koncích. Zatímco by se na jedné straně zpřísnily možnosti odchodu do předčasné penze a prodloužil by se důchodový věk ze současných 63 let výhledově až na 67 let, na druhé straně by do systému mělo vstupovat více mladých, motivovaných lidí. Přesně podle jednoduché násobilky: čím delší odvody a kratší výplaty penzí, tím lépe.
S takovou úpravou nakonec souhlasí i Evropská komise, která má sama problémy v rekrutování mladých euroúředníků, kteří by do Bruselu či Lucemburku šli pracovat rovnou po škole. Z aktuálních tabulek lze vyčíst, že jen mizivá čtyři procenta zaměstnanců unijních institucí jsou mladší třiceti let. Počet eurobyrokratů mířících do penze naopak roste.
Ve věkové kategorii 55+ pracuje pro komisi 15 procent zaměstnanců. Číslo se navíc rychle zvyšuje. Do osmi let jich na úřednický odpočinek odejde plná třetina. Jen v případě Evropské komise to znamená do roku 2020 nově obsadit deset tisíc úřednických míst.
Přes rok na čekané David Bearfield, ředitel Úřadu pro výběr evropských úředníků (EPSO), který má na starost rekrutování nových adeptů pro unijní instituce, se však domnívá, že s náborem mladých to není tak vážné, jak by se mohlo zdát. „Nemáme problém nalákat mladé úředníky do EU. Nabízíme zajímavou práci a plno výzev, protože je jen málo zaměstnavatelů, kteří by dávali příležitosti k tak pestré kariéře.
A s nedostatkem mladých pracovníků se potýká každá větší firma,“ řekl Bearfield týdeníku Euro. Sám má možnost srovnávat, protože pro EU pracuje dvacet let. „Neustále vstřebávám nové impulzy a vidím kolem sebe dostatek talentovaných lidí,“ pochvaluje si.
Jím vedený úřad, který ročně ostatním institucím „dohodí“ asi 1300 zaměstnanců, si loni nechal zpracovat studii, jak jsou mladí lidé, kteří projdou několikastupňovými „přijímačkami“, spokojeni s pozdějším pracovním zařazením. A výsledky nebyly zrovna optimistické. EPSO především žádnou práci nezajišťuje – jeho vysvědčení je jen vstupenkou pro práci v evropských institucích.
Úspěšní uchazeči tak končí na čekacích listinách, odkud si je postupně pro sebe vybírají jednotlivé úřady. A čekání může být pořádně
dlouhé. Ze seznamu čekatelů na pozici AD v roce 2010 jich do roka získalo práci jen 60 procent, do dvou let osm z deseti. Průměrná doba, kdy je potřeba obrazně řečeno sedět doma na sbalených kufrech, se pohybuje kolem 15 měsíců.
Uzavřenost systému má svou paradoxní dohru. „Registrujeme zvýšený zájem o práci pro EU ze států, jako je Španělsko, Řecko nebo Itálie,“ zdůrazňuje Bearfield. Jenže právě mladí nezaměstnaní z jižních států Unie, kteří o práci nezavadí, se nakonec v Bruselu setkají se stejným problémem jako doma. Čím více výhod má euroúřednické řemeslo pro ty pod penzí, tím méně jistot pro nováčky je systém ochoten připouštět. Těm nakonec nezbývá než s diplomem EPSO v kapse trpělivě obcházet unijní úřady a snažit se zaujmout personalisty. Nebo začít pracovat pro politiky v Evropském parlamentu. Pak ovšem s tím, že pokud volby nedopadnou, může kontrakt skončit.
Bearfield ale odmítá, že by se eurobyrokraté kastovali na nováčky a mazáky a na mladé se zapomínalo. „Úředníci jsou snadným cílem kritiky. Evropská veřejnost se na nás dívá často se směsicí pohrdání a pobavenosti. Nejen za sebe ale mohu říct, že tu všichni tvrdě pracujeme,“ uzavírá Bearfield. Jestli ale pracují především na svých kariérních jistotách pod penzí, už nedodává.
Graf
Armáda europenzistů Projekce ročních výdajů na důchody úředníků EU (v mil. eur)
pramen: Eurostat
O autorovi| BLAHOSLAV HRUŠKA, hruskab@mf.cz
