Tři tisíce bojovníků Kurdské strany pracujících otřáslo Blízkým východem
Přes čtyřicet mrtvých tureckých vojáků a civilistů. A osm zajatců. To se kurdským povstalcům nepovedlo od roku 1995. Kurdská strana pracujících (PKK), jejíž bojovníci útok nedaleko iráckých hranic provedli, má sice jen tři tisíce bojovníků a její vůdce Abdullah Ocalan je ve vězení, ale přesto může změnit mapu Blízkého východu. Sto tisíc tureckých vojáků je připraveno vtrhnout do severního Iráku, aby zničilo základny PKK. Ta od roku 1979 bojuje za nezávislý marxistický Kurdistán na přibližně čtvrtině tureckého území, které většinově obývají Kurdové. Irácká vláda, předáci iráckých Kurdů i Američané zuřivě vyjednávají o řešení krize. Masivní turecká invaze do Iráku by znamenala novou frontu války v Iráku a konec jediné relativně prosperující a bezpečné části země - autonomního Kurdistánu, který v Iráku pod americkou ochranou existuje od roku 1991.
Začátek střetu.
Na konci září rozstříleli bojovníci PKK mikrobus, který vezl příslušníky provládních venkovských milicí a dělníky pracující na stavbě přehrady. Zahynulo třináct lidí. Začátkem října zastřelili povstalci třináct tureckých vojáků.
Turecko zachvátila vlna protestů a násilí. Desítky tisíc lidí demonstrovaly v ulicích nebo se zúčastnily pohřbů zabitých vojáků. Nastalo drancování kurdských obchodů a bitky mezi tureckými a kurdskými studenty. Vláda dokonce zakázala vysílat vše, co má něco společného se smrtí vojáků (do té doby byly televizní obrazovky plné emotivních záběrů z pohřbů a životních osudů padlých). Oficiální zdůvodnění znělo, že by to mohlo vytvořit dojem slabosti bezpečnostních složek. Skutečným důvodem pravděpodobně byla obava z přílišného vybičování veřejnosti. Prezident Abdullah Gul se snažil dále krotit vášně: „Jakkoli velké neštěstí teroristé způsobili, boj proti nim musí zůstat věcí státu a být veden legálními prostředky.“
Přeshraniční problém.
Turecký parlament 17. října rozhodl, že armáda smí překročit hranice a zničit základny PKK, které se nacházejí v severním Iráku - na území kurdské samosprávy. Pro hlasovalo 507 poslanců, proti bylo jen devatenáct. Turecká armáda se začala přesouvat k iráckým hranicím. PKK se však nezalekla a o pět dnů později udeřila znovu. Výsledek? Dalších dvanáct mrtvých a navíc osm zajatých tureckých vojáků. Později kurdští povstalci na svých webových stránkách zveřejnili fotografie zajatců stojících před vlajkou PKK. Podle zprávy jsou všichni v pořádku. PKK se naposledy podařilo zajmout tak velký počet tureckých vojáků v roce 1995. Tehdy je držela v zajetí dva roky.
To všechno by mohlo být jen vnitřním problémem Turecka, kdyby PKK neměla své základny na irácké straně hranic, na území kurdské samosprávy. Ta sice činnost PKK odsuzuje, ale nezdá se, že by jí kladla překážky. A Američané mají dost svých starostí, než aby v kurdistánských horách honili bojovníky PKK. Jenže strkání hlavy do písku se dlouhodobě nevyplácí.
Dilema USA.
Případná turecká invaze do severního Iráku by mohla zásadně změnit rozložení sil v zemi. Kurdové už dali jasně najevo, že se turecké armádě postaví na odpor. Americká diplomacie se teď rychle snaží konflikt zažehnat. Nemá na Blízkém východě tolik spojenců, aby si mohla dovolit, že se dva z nich do sebe pustí.
V rámci Iráku jsou totiž Kurdové nejspolehlivějším a také nejschopnějším partnerem USA. Jejich území je na irácké poměry oázou bezpečí a ekonomické prosperity a Kurdové také disponují akceschopnými ozbrojenými silami. Turecko je však po Izraeli největším americkým spojencem v celé oblasti a klíčovým partnerem v NATO.
Turecké stanovisko.
Irácká vláda se rozhodla uzavřít kanceláře PKK v Iráku a slíbila, že už nedopustí, aby používala irácké území pro výpady do Turecka. To však Turkům nestačí. „Potřebujeme více než jen slova,“ vzkázal do Bagdádu turecký ministr zahraničí Ali Babacan. Popravdě řečeno má však irácká vláda jen velmi omezené možnosti, jak svůj slib vyplnit. I velitel amerických ozbrojených sil v Iráku, generál David Petraeus má za to, že uhlídat irácko-turecké hranice je takřka nemožné. „Jde o trojmezí Iráku, Iránu a Turecka v extrémně nepřístupném terénu.“ Proto vyzval kurdské předáky, aby PKK přesvědčili, že má ustoupit od ozbrojených operací. Předáci iráckých Kurdů jsou totiž asi jediní, kdo mají na své turecké soukmenovce vliv. Centrální irácká vláda nemá v oblasti prakticky žádný vliv a Američané jsou zaměstnáni jinde. Turci však s vládou autonomního Kurdistánu vyjednávat nechtějí. Prakticky samostatný irácký Kurdistán jim je trnem v oku, protože je příliš velkým lákadlem pro jejich kurdské obyvatelstvo. A kromě toho obviňují kurdskou samosprávu, že přinejmenším toleruje činnost PKK. A v tom asi nebudou daleko od pravdy.
Podpora z Iráku.
Prezident kurdské autonomní oblasti v Iráku Masúd Barzání pochází z významné tamní vládnoucí rodiny a není žádným stoupencem marxistické PKK. Zároveň však proti ní odmítá zasáhnout. Důvodů je několik. Irácký Kurdistán sice rozhodně nelze pokládat za standardní demokracii, ale něco jako veřejné mínění tam přece jen existuje. A značná část veřejnosti považuje Turky za utlačovatele Kurdů a PKK jako strany, která bojuje za práva utlačovaných soukmenovců za hranicí. Co na tom, že právě ozbrojený boj PKK umožnil nacionalistickým jestřábům v tureckém vedení tvrdý postup vůči Kurdům. A že PKK útočí v době, kdy se podmínky pro Kurdy v Turecku zlepšují (byť ani zdaleka nejdou ideální). Jenže pro PKK není mírové vyřešení kurdské otázky řešením - stali by se zbytečnou skupinkou lidí bez práce, zatímco nyní jsou hrdiny národněosvobozeneckého boje, což jim umožňuje ve jménu vyšších cílů vydělávat na obchodě s drogami, vybírat výpalné a požadovat výkupné za únosy.
Spor o Kirkúk.
Většina iráckých Kurdů je však přesvědčena, že nejde ani tak o PKK jako o turecké nároky na ropou oplývající severoirácké město Kirkúk, odkud byli Kurdové za vlády Saddáma Husajna násilně vystěhováváni a nyní se vracejí zpět. V Kirkúku žije i velké množství Turkům příbuzných Turkmenů, kteří doufají ve vznik samostatné turkmenské federální oblasti v budoucím Iráku - samozřejmě pod přímým tureckým vlivem, který je už dnes v oblasti více než patrný. Pro Kurdy je však Kirkúk symbolem, jejich budoucím hlavním městem. Kvůli Kirkúku už proběhla řada diplomatických přestřelek mezi Turky a iráckými Kurdy. Sám Barzání v dubnu tohoto roku pro televizi al-Arabíja prohlásil: „Kdyby se Turecko pokusilo zasahovat do otázky Kirkúku, pak my budeme činit totéž v záležitosti Diyarbakıru a dalších měst v kurdských částech této země.“
Barzání v kleštích.
Podlehnout tureckému nátlaku a zaútočit na základny PKK, to je zkrátka pro Barzáního příliš velké riziko (v polovině devadesátých let však jeho muži turecké armádě proti PKK pomohli). Další kurdský vůdce Džalál Talabání (současný irácký prezident) zase tvrdí, že je to technicky nemožné a že pokud ani silná turecká armáda PKK nezlikvidovala, nelze to očekávat od kurdské samosprávy. Pravdou však zůstává, že boj proti PKK by nebyl pro irácké Kurdy snadný. Bojovníci PKK jsou známí svým fanatismem, ochotou bojovat do posledního muže a připraveností k teroristickým útokům (včetně sebevražedných). To si Barzání nemůže dovolit a lavíruje. Ačkoli i Irák dal PKK na seznam teroristických organizací, kurdský prezident ji za takovou označí až tehdy, „zahájí-li Turecko proces dialogu a národního usmíření a PKK tento dialog odmítne“. Řečeno jinak, Barzání vyzývá Turky k jednání s PKK, což Ankara rozhodně odmítá („s teroristy se nejedná“). Barzání se bojí PKK i Turecka. Vztahy s Turky totiž ani zdaleka nejsou jen špatné.
Významný vliv Turecka.
Sám Barzání se před tureckými novináři rád chlubí, že je fanouškem istanbulského fotbalového týmu Galatasaray a má u Bosporu vilu. Především je však Turecko pro irácké Kurdy branou do světa. Turci vlastní čtvrtinu ze čtyř tisíc firem zaregistrovaných v Kurdistánu. Získali většinu velkých stavebních zakázek (celkem za více než dvě miliardy dolarů), postavili Kurdům nové mezinárodní letiště v jejich hlavním městě Irbílu i nové ropné vrty. Turecko zásobuje severní Irák elektřinou a je jeho největším obchodním partnerem. Není divu, že je-li někdo v Turecku proti invazi, pak jsou to především podnikatelé. Opozice naopak obviňuje vládu z přílišné laxnosti a vyzývá k okamžité akci nejen proti PKK, ale i silám kurdské samosprávy.
Čím hůře, tím lépe.
Američané i Evropská unie se snaží Turky udržet na uzdě, ale nemají to snadné. Americký Senát schválil 10. října rezoluci, která má sice jen jednu větu, ale i ta stačila zhoršit americko-turecké vztahy: „Osmanská říše uskutečnila v letech 1915 až 1923 genocidu Arménů.“ Nikdo rozumný sice tento fakt nezpochybňuje, ale rezoluce přišla v ten nejhorší možný okamžik. Turci jsou velmi citliví a mají sklon věřit teoriím spiknutí. A nyní takřka ve stejnou dobu přišly rezoluce Senátu a útoky PKK vedené z Američany kontrolovaného Iráku. Nemluvě o tom, že Turci dlouhou dobu nelibě nesou, že organizace spojené s PKK nacházejí v řadě států EU bezpečné působiště. Turecká odpověď přijde. Jde jen o to, zda to bude masivní pozemní operace nebo selektivní údery doprovázené ekonomickými sankcemi vůči kurdské samosprávě. PKK by se rádi zbavili všichni - Turci, Američané i Barzání. Z různých důvodů to však nemůže udělat ani jeden z nich. A pro PKK stejně jako pro každou gerilovou (či teroristickou) organizaci platí „čím hůře, tím lépe“.
