Již císař Nero ...

Divadlo je herecko-divácký podnik, připomíná přední ruský tvůrce

Nezpochybnitelným pravidlem je, že divadlo musí vydělávat peníze na svůj život, říká významný ruský divadelník, letos sedmdesátiletý herec, režisér a ředitel známé scény MCHAT (Moskevské umělecké akademické divadlo) Oleg Tabakov. „Divadlo, když sejmeme patos vážnosti, je herecko-diváckým podnikem, firmou. Již tato forma sama o sobě předpokládá nutnost a schopnost vydělávat si peníze vlastním řemeslem,“ řekl Tabakov při své listopadové návštěvě Prahy, během níž jednal o možnosti uspořádat zde festival ruského divadla.

EURO: S českým divadlem jste se setkal v roce 1968, kdy jste v dnes již legendárním Činoherním klubu pohostinsky ztělesnil postavu Chlestakova v Gogolově Revizorovi. Při své nynější návštěvě jste zhlédl v Dejvickém divadle Oblomova. Jaké hlavní rozdíly vidíte mezi tehdejším a dnešním pojetím českého divadla? TABAKOV: V Revizorovi jsem hrál před 37 lety a za tu dobu se vyměnily dvě generace. Lidé na ulicích, v pekařství, na nádraží, v sauně, na tržišti se chovají zcela jinak. Doba je zcela jiná. Divadlo jako zrcadlo, promiňte mi tu banalitu, odráží všechnu tu všednost. Samozřejmě, že rozdíly jsou ohromné. I když se mi zdá, že člověku v jeho štěstí brání stále stejné zákonitosti, je to stále život a není jenom smutný. Neznám úplně dobře současnou českou divadelní tvorbu, ale tendence či stálý střed sympatií a antipatií v autorské tvorbě je trvalý a mně zcela zřejmý, dokonce bez znalosti jazyka.

EURO: Učíte na divadelní škole v Moskvě, přednášíte i lekce na pražské DAMU. Čím se liší tyto školy? Existuje něco takového jako „česká“ a „ruská“ divadelní škola? TABAKOV: Nemám vůbec žádné právo kategoricky a jednoznačně charakterizovat něco takového, jako je existence „české“ či „ruské“ divadelní školy. O „ruské“ divadelní škole mohu říci, že existuje, a to i proto, že přednáším přístupy Stanislavského (významný ruský divadelní teoretik režisér a pedagog - pozn.red.) na pražské divadelní akademii. S ohledem na to, čeho jsem byl svědkem a co jsem poznal, umělecká obnova se zpravidla nezačíná ve velkých národních divadlech, ale ve sklepích, v malých divadelních kolektivech, které vznikají jako skupiny „spřízněných duší“. Přestože to zní poněkud schematicky a didakticky, pravdou je, že lidé milují i nenávidí v umění i životě to samé. Myslím si, že v Česku i v Rusku pozorujeme stejné procesy, postupné kroky ve směru vnitřní svobody mladých lidí. Po změně nevolnického práva v Rusku v roce 1861 se reformátoři obraceli k panovníku Alexandru II a upozorňovali ho, že se výsledky zrušení nevolnictví projeví až v momentě, kdy přijde „neporobená generace“. Domnívám se, že ti, kteří se narodili na počátku 90. let, musejí ještě alespoň pět let dospívat.

EURO: Rusko i Česko snaží co nejrychleji rozvíjet tržní ekonomiku, obnovovat tržní vztahy. Jaký to má vliv na divadlo, na autory, režiséry, na dramaturgii? TABAKOV: Lidský talent, ať již se rodí v divadelním, spisovatelském, hereckém či jiném uměleckém prostředí, to má v každém historicky přechodném období mimořádně těžké. Obtíže jsou katalyzátorem vnitřních procesů probíhajících v člověku, v umělci, v jeho tvorbě. Zcela určitě přinesl ohromnou vlnu talentů sedmnáctý rok 20. století v Rusku. Vždyť v tomto období v zemi pracovali Stanislavský, Nemirovič, Tairov, Vachtangov, Mejerchold, Dikyj, Mardžanišvili, Alexej Popov. A to jsem vyjmenoval jen představitele první, nejvyšší úrovně. Stejná revoluční vlna, která předcházela nástupu Dubčeka k moci v roce 1968, u vás utvářela takové osobnosti, jakými jsou či byli Krejča, Radok, Schorm, plejádu filmových režisérů tak zvučných jmen jako Forman, Chytilová, Menzel… Jsou období, která pomáhají talentům, jsou období, která je hubí. I když Stanislavský vždy utvrzoval, že opravdový talent nelze zadusit, zahubit, že není na zemi takových hasičů. A podaří-li se talent zahubit, pak jenom s jeho nositelem. Lidem s talentem je v každém období velmi těžko, protože ti nejtalentovanější se vždy snaží narušovat stereotypy, které vytváří společnost, lidé. To znamená podstata není ve zbožně-peněžních vztazích, ale v odvaze tvůrce. Problémem nejdůležitějším je uchovat sám sebe. Buď tě to uvrhne na stranu lokaje, přitakávače, anebo na stranu disidenta.

EURO: Pracujete jako ředitel světově proslulého divadla MCHAT, stal jste se dokonce prvním ředitelem v jeho historii, který byl zvolen na druhé funkční období. Jaká má vlastně být role státu ve vlahu k divadlu? A má vůbec nějaká být? TABAKOV: Za prvé nebyl jsem nikým zvolen, prostě mi navrhli prodloužit smlouvu, která končila v roce 2005. Odpracoval jsem svých pět let. Na vztah státu a umění se dívám hodně konzervativně a přísně. Již od dob florentských knížat je předností či hodnotou státní moci podpora literatury a umění vůbec. Říká se, že tím se řídil i římský císař Nero. Tradiční systém podpory divadla musí sestávat ze tří částí: z pomoci vládní, municipální a příspěvků, darů jednotlivých občanů – mecenášů.

EURO: Může divadlo pracovat pouze na základě tržních pravidel? A jaká je vlastně cena vstupenky do divadla v Moskvě? Existují u vás státní či městské granty? Jsou mecenáši? TABAKOV: Nikde ve světě se repertoárové divadlo (a takových divadel už není mnoho) nemůže udržet samo o sobě. Moskva je v tomto smyslu město ne příliš typické: v Moskvě se točí více než polovina všech peněz celého Ruska, kupní síla je v tomto druhém či třetím nejdražším městem na světě, velmi vysoká. V případě divadel, která pravidelně hrají, jsou ceny vstupenek velmi různé. Například na Novou scénu MCHAT, která hraje představení, jež v minulosti navštěvovaly vrstvy nazývané inteligencí, stojí vstupenky okolo deseti dolarů. Ceny vstupenek na hlavní scénu MCHAT stojí nominálně sto dolarů a u spekulantů 300 dolarů i více. Všechno to však nesmí překážet divadlu, aby uchovalo vždy dostatečný počet levných vstupenek, aby studenti, mládež či starší lidé mohli do divadla přijít. Co se týká státních a městských grantů, existují ty i ty. Rozděluje je Federální agentura kultury a kinematografie a Výbor kultury moskevské radnice. V zásadě nic originálního. Všechno to, co se děje v každé civilizované zemi, se děje i v Rusku, v Moskvě. S tím jediným rozdílem, že státní granty i soukromé peníze mecenášů dostanou skutečně jenom ti nejúspěšnější a nejlepší.

EURO: V současné době vzniká v Moskvě první soukromé divadlo. Proč tak pozdě? TABAKOV: Protože ruské zákonodárství do dnešních dnů nevytvořilo zákonná pravidla, dávající úlevy lidem, investující své peníze do umění. Zákon o mecenáších, o sponzorství se rodí mučivě dlouho.

EURO: Při své poslední návštěvě Prahy jste se setkal také s ministrem kultury Vítězslavem Jandákem. Jakou roli by měl hrát ministr kultury především v naší době hledání nových kritérií, kánonů a pravidel lidského života? TABAKOV: Domnívám, že nejdůležitější by bylo, aby si pan ministr Jandák uchoval svůj osobní vztah k existenci českého umění. Schopnost divit se a mít radost z nového talentu, je rovněž talent a dokonce velmi ojedinělý. A já se domnívám, že pan ministr Jandák takový talent má.

EURO: Vedení Dejvického divadla jste navrhl, aby se se svým divadlem představili v MCHAT, vy byste na oplátku chtěl představit některý z vašich souborů v Praze. TABAKOV: Chtěl bych, aby Dejvické divadlo uvedlo na Malé scéně MCHAT z repertoáru představení Bratři Karamazovi, Oblomov a Teremina autora Petra Zelenky.

EURO: V Praze již deset let úspěšně funguje festival německého divadla. Jak se díváte na ideu zorganizovat v příštím roce v hlavním českém městě i festival ruského divadla? Byl byste připraven pomoci vaším jménem či dokonce být spoluorganizátorem? TABAKOV: Bezpochyby jsem připraven pomoci, protože můj život je již dostatečně dlouhou dobu, už téměř 45 let, svázán s životem v Praze, s životem v Česku. Považuji dokonce za svůj dluh pomoci takové myšlence. V Moskvě je nemálo živých, zajímavých dramatických divadel, které by mohly hodně říci o současném moderním ruském člověku, co se v něm mění, o tom, čeho se velmi obtížně zbavujeme, ale i o tom, co bezpochyby tvoří atraktivní stránky duchovního života člověka.