Po dlouhých řečech o rozpočtové odpovědnosti vznikla úplně zbytečná právní úprava, která má jen uspokojit Brusel
O finanční ústavě a dluhové brzdě se v Česku začalo mluvit už za Topolánkovy vlády, nicméně tehdejší i pozdější ministr financí Miroslav Kalousek s ničím takovým příliš nespěchal. Jednak to byla iniciativa konkurenční ODS, ale především šlo a jde o politicky velmi citlivé rozhodnutí, které zákonodárce zbavuje velmi výrazně jejich suverenity v nakládání s penězi daňových poplatníků, a žádný kapr si sám rybník nevypouští rád.
Navíc je jasné, že pro takovéto rozhodnutí je nutný kompromis koalice s opozicí. A to nejen proto, že je důležité, aby šlo o ústavní zákon. Prostě jde o pochopení skutečnosti, že každý dluh se musí splácet, a proto je možné si půjčovat jen tolik, kolik splácet můžeme.
Bez tohoto porozumění realitě dopadne každý dříve nebo později jako omleté Řecko. Je skutečností, že tohle naši socialisté chápou velmi ztuha a neradi. A do vzdávání se rozpočtové suverenity se ani jim, ani Andreji Babišovi evidentně nechce. Důkazem této nevůle porozumět jsou i zákony schválené minulé pondělí vládou a předané parlamentu. To není žádná dluhová brzda, to je jen splnění nepříjemné povinnosti vyplývající z deklarované proevropské politiky. Vláda se prostě přihlásila k fiskálnímu paktu EU, který sice nebude platit až do přijetí eura, což bude vzhledem k očekávatelnému vývoji v eurozóně nejspíše na svatého Dyndy, ale který zároveň nařizuje přijmout národní legislativu omezující růst státních dluhů.
A tak po dlouhých řečech o rozpočtové odpovědnosti vznikla úplně zbytečná právní úprava, která si ani neklade jiný cíl než uspokojit Brusel. Míra zadlužení, při níž mají být přijímána nápravná opatření, má být stanovena ústavním zákonem na 55 procent, což dává této vládě prostor zatnout do futer ještě sekeru v rozsahu téměř půl bilionu bez ohledu na tempo budoucího hospodářského růstu. Nápravná opatření seskupená do paragrafu třináct prostého zákona pak po dosažení této hranice pouze vágně formulují povinnost vlády předložit střednědobý výdajový rámec a rozpočet, který bude zaručovat udržitelnost dluhu. Co to je udržitelnost dluhu, si pak každá vláda vysvětlí po svém. Aby tam nějaké nápravné opatření bylo, nařizuje se zdravotním pojišťovnám v tom okamžiku přijímat jen vyrovnané rozpočty, což ale v zásadě činí i dnes. Slibované snížení platů ústavních činitelů nebo zastropování valorizací penzí se nekoná, byť o tom řada médií s neuvěřitelnou neznalostí píše jako o hotové věci.
Pro srovnání, naši sousedé na Slovensku mají dva roky svůj ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti, který nařizuje už při padesátiprocentním zadlužení zaslat parlamentu zdůvodnění výše dluhu a návrh souboru opatření, která povedou ke snížení dluhu, při 53 procentech se snižují platy členů vlády a při 55 procentech už nesmějí vůbec předkládat rozpočet s deficitem.
Německo přijalo dluhovou brzdu předloni a platit začne až od roku 2016 s nějakým časovým náběhem. Nicméně nereguluje výši státního dluhu, ale každoroční schodek, který nesmí přesáhnout 0,35 procenta HDP.
V českých podmínkách by to bylo nějakých 12 miliard korun. Tvrdost je jistě dána nejen německou pořádností, ale také tím, že celkový německý dluh již přesahuje osmdesát procent HDP, což sice pro silnou ekonomiku není až takový problém, ale německá politická reprezentace si uvědomuje po zkušenosti z posledních pěti let, kdy dluh dramaticky vyskočil, že musí opravu konat. Podobné pravidlo platí i v Rakousku, kde jsou na federální vládu přísnější než na vlády zemské.
Stejnou hranici, jako navrhuje naše vláda, mají již řadu let v Polsku. Tam ale při dosažení dluhu 55 procent musí vláda předložit nejen vyrovnaný rozpočet, ale rovnou plán na snížení dluhu.
Že pokus o regulaci zadlužování dopadne v Česku právě takto, není překvapivé. Zvláště když premiérem je první český ministr financí, který se podepsal pod první český rozpočet s deficitem přesahujícím sto miliard korun. Bylo to ale v roce 2002 a od té doby by snad i jemu mohlo dojít, že to tenkrát nebyl dobrý nápad, stejně jako není dobrý nápad nyní vydrbat s finanční ústavou. Zvláště v situaci, kdy ekonomické podmínky přejí rozumné fiskální politice.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz