Abiturientský ples po dvaceti letech nenavštívil
Jiří David s bujarou uměleckou hřívou završující jeho vysokou a štíhlou postavu má v sobě energie za deset lidí. Je ho všude vidět i slyšet, nebojí se totiž na rozdíl od řady výtvarných umělců diskusí. Píše do novin a jen v roce 2006 dokázal uspořádat sedm autorských výstav: v Litomyšli, Brně, Lounech, Moskvě a tři v Praze. Některé jeho obrazy jsou tak velké, že když se jeden jeho obdivovatel rozhodl si takové dílo koupit, musel si kvůli němu postavit nový dům. Stále někoho překvapuje. Naposled 7. října, kdy byla otevřena v Českém muzeu výtvarného umění v Praze výstava Tvrdohlaví po dvaceti letech, která potrvá do 23. listopadu 2008. Tuto skupinu sice spoluzaložil (a také rozpustil), ale na výroční výstavě chybí. Jako partnera rozhovoru jsem si Jiřího Davida vybral proto, že má z celé skupiny evidentně k sobě i k ostatním nejvyvinutější kritický odstup.
Proč na této jubilejní výstavě absentujete? Je pravda, že jsem spolu se Stanislavem Divišem a Jaroslavem Rónou tuto skupinu založil. Ale dostal jsem se do nemilosti, když jsem ji v roce 1991 víceméně pomohl rozpustit. Zmiňuji se o tom ale proto, že již tehdy nebyl důvod, proč tuto skupinu dál udržovat. Obsahové naplnění této skupiny se již nasytilo tak, že práce šly proti sobě.
Jenže v roce 1999 ji vaši kolegové v ateliéru Stefana Milkova znovu obnovili. Ano spolu se mnou, to je pravda, byla to však pouze dočasná a snad ještě pochopitelná forma pro společenské zdůvodnění připravované výstavy Tvrdohlaví po deseti letech ve Valdštejnské jízdárně.
Co v roce 1987 vedlo k vytvoření této skupiny? Skupina nikdy neměla žádný pevný program, nikdy nebyla ideově zacílená, nikdy například nevystupovala opozičně vůči tehdejšímu režimu. Ale tím, jakým způsobem vytvářela svá díla, tedy sochy a obrazy, byla chápána jako něco protirežimního, protože se vyjadřovala svobodně k určitým tématům, která se objevovala třeba souběžně kolem nás v celé Evropě. Tohle nebylo přijatelné pro tehdejší oficiální vnímání umění.
Ale v tom roce 1987 byl už zdejší Husákův režim, řekněme, nakřáplý. Z pohledu dneška to tak vyznívá jednoznačně, ale v té době a tady nebylo ještě docela zřejmé, jestli se nějaká perestrojka, která začínala prosakovat, podaří a když, tak za jak dlouho. Riziko bylo všude cítit a my jsme byli v permanentním ohrožení, protože jsme vystupovali veřejně ve veřejném prostoru, a toho se tehdejší nomenklatura bála, stejně jako se bála jakéhokoliv svobodného projevu.
A co zafungovalo jako ten prvotní impulz, že se lidé, kteří jsou – alespoň pro mne – na první pohled dost různí, dali dohromady? Nejdříve jsme se Standou Divišem založili počátkem osmdesátých let takzvané Konfrontace, což byly neoficiální výstavy po dvorech, po sklepích a po ateliérech. To jsme ještě byli studenti Akademie výtvarných umění.
Kdo vymyslel název Tvrdohlaví? Chtěli jste navázat na skupinu Tvrdošíjní, kolem které se v roce 1918 shromáždili čeští kubisté jako Josef Čapek, Václav Špála, Vlastislav Hofman, teoretik Vincenc Kramář… Název Tvrdohlaví vymyslel Jarda Róna a byla to samozřejmě zjevná přesmyčka k Tvrdošíjným. Ne však ideová, spíše zvukomalebná s obsahovým vzdorem vůči tehdejší šedé zóně.
Co pojilo těch devět lidí, nepočítáme-li manažera Václava Marhoula? Jak jste nominovali ty ostatní kromě Gabriela, Róny a Diviše, tedy pány Skálu, Milkova, Nikla, Lhotského a Sušku… Tak složité to nebylo, za těch pět či šest let Konfrontací se samy vygenerovaly některé osobnosti, které z mého pohledu vyjadřovaly určitý svobodný postoj, ale zároveň měly schopnost přetavit v sobě současné umění. Měli antény a povědomí s evropskou sounáležitostí, orientovali se v paměti umění, a to vše dokázali přetavit do nějakého osobitého tvaru. To bylo pro nás nejpodstatnější.
Vy jste tedy už tehdy vstoupili do Evropské unie a podepsali Lisabonskou smlouvu. To ne, ale nechtěli jsme být eklektičtí, chtěli jsme vědět, co se děje, a něco k tomu přidat.
V té době jste již cestovali? Necestovali! K nám se stejně jako v šedesátých letech dostávaly katalogy, i když v šedesátých letech to byly katalogy černobílé, na základě toho se zrodila česká vlna informelu. My jsme už dostávali do ruky barevné katalogy, proto jsme reagovali „pestřeji“. Rozhodně jsme se nesnažili být eklektici nové vlny, tehdy tu ještě pojem postmoderna nebyl zabydlený, ale později nám na čelo nalepili tuhle značku. Tehdy jsme spousty věcí neznali, jen v nás bylo něco zaseto, něco jsme cítili, něco jsme si uvědomovali, a tyhle pocity jsme pak po svém rozváděli. O tom je kreativita.
Co na vás z ciziny tak silně zavanulo a nejsilněji zapůsobilo? Pokud budu mluvit sám za sebe, tak to byla italská transavangarda, mnohem víc než německé Neue Wilde, které navazovalo na divokou expresivitu dvacátých a hlavně třicátých let minulého století. Ti Italové byli pro mě důležitější, protože v sobě nesli ještě navíc v obsahu přesmyčku do falešných mýtů, a na mýtech mě bavilo volně si s nimi pohrát. Velké příběhy různých hrdinů a podivných neskutečných postav bylo možné zpochybňovat, polemizovat s nimi, hrát si s nimi. A lidé jako Róna a Gabriel vlastně hráli také tuto hru, jen ji možná brali víc vážněji než třeba já a možná to dělají dodnes.
Kam vaši kreativitu posunula skutečnost, že se koncem roku 1989 otevřely hranice a vše se na vás valilo?
Je třeba říci, že ještě před koncem roku 1989 sem již občas zajeli nějací lidé ze zahraničí, hlavně z Německa, Itálie, Anglie a někdy i ze Spojených států a napojovali se na určité ateliéry a hledali místní Rasputiny. Oni ale již v té době byli docela napojení na Sovětský svaz a tady už hledali jen drobky. Zdálo se mi, že tu hledají něco, čím by okysličili svou vlastní krev. Pro nás to bylo důležité, protože jsme viděli, že naše věci mohou mít odezvu a vizuální umění bez odezvy je jen hezké protivenství, které nikomu dlouho nevydrží.
Když se hranice otevřely, tak z hlediska umění samého se toho pro nás moc nezměnilo. Byli jsme samozřejmě také v euforii, chtěli jsme být právoplatně respektovaní jak doma, tak západním provozem a chtěli jsme si užít, že naše umění je stejně silné a stejně vypovídající a stejně smysluplné jako to, co jsme viděli venku.
Jak dlouho vám tato euforie vydržela? Tak dva tři roky, založili jsme spolu s manželi Janou a Jiřím Ševčíkovými i privátní galerii MXM, a ta nasála i část Tvrdohlavých plus další lidi okolo. Objevovala se mladší generace, došlo ke konfrontacím, ale západní umělecký provoz se velmi rychle koncentroval na Sovětský svaz či později na Rusko. My jsme zůstali pro tento provoz spíše raritou a někdy jen kuriozitou. Zájem proto velmi rychle opadnul a jen nemnozí z nás jsou schopní přinášet něco pro Západ nového a důležitého.
Která jména patří mezi ta, o něž je ještě dodnes zájem?
Musím být osobní. V tuto chvíli je ve flóru Jiří Kovanda (tomu je asi pětapadesát), který dělá konceptuální umění, o něž je dodnes velký zájem. Dále Ján Mančuška, který patří k střední generaci. To jsou v roce 2008 asi ti hlavní naši umělci, kteří nás dávají do souvislostí s evropským uměním.
Na důležitých výstavách se ale objevuje víc lidí: Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová a z mé generace to v jednu chvíli byl Vladimír Kokolia a dnes je to Jan Merta, Tomáš Císařovský, Antonín Střížek a snad i já. Z nejmladší generace to jsou Kateřina Šedá, Zbyňek Baladrán, Jiří Černický, Krištof Kintera, Michal Pěchouček a Markéta Othová. Určitě jsem ale na někoho zapomněl.
Proč jste v roce 1991 skupinu rozpustil a proč letos na výroční výstavě absentujete? Na to jste mi ještě neodpověděl. Rozpuštění po velké výstavě v Galerii hlavního města Prahy, v knihovně bylo dáno tím, že právě tam jsem si uvědomil, že tato výstava už byla víc společenskou než uměleckou událostí. Po výstavě jsem navrhl, abychom o tomto problému hovořili, nikomu se do toho moc nechtělo, protože představa, že se vinou toho přestane také tolik vystavovat, omezovala schopnost být vidět. Byl jsem ale přesvědčen, že v té době mnozí z nás již byli natolik silní, že tento strach nakonec pominul a já navíc rezolutně trval na rozpuštění. Podle vnitřních pravidel, která jsme přijali, to znamenalo, že jakmile někdo skupinu opustí, je rozpuštěná. Můj úmysl tehdy podpořili tuším jen dva lidé, ostatní to dodnes asi nepovažují za dobré. Proto taky asi skupinu jakoby obnovili.
Ještě jednou bych se vrátil k druhé půlce otázky: Proč nevystavujete letos spolu s ostatními? Domnívám se, že dát výstavě název Tvrdohlaví po dvaceti letech je vlastně nesmysl, protože tato skupina fakticky neexistuje od roku 1991. Umělecké problémy jejich bývalých členů jsou zcela odlišné, i když se o tom nikdy moc nediskutovalo. A i kdybych na to myšlenku přistoupil, tak bych navrhoval úplně jiný typ přemýšlení a následné prezentace, což si fenomén Tvrdohlaví jistě zaslouží.
Jaký typ přemýšlení máte v hlavě? Bohužel musím se přiznat, že mě to napadlo pozdě, a to je moje chyba. Výstava měla být spojena s jistou kontextuální rešeršní prací, která by naše práce zařazovala do souvislostí. Kromě prací z různých let se měly vystavit i dokumenty, fotografie, videa. Prostě přijít s něčím novým, co by mohlo pomoci i nám. Tohle je trochu jako abiturientský ples po dvaceti letech. Je mi líto, že si to nikdo nechtěl připustit, ale třeba ji jednou někdo udělá.
Kdo by, podle vás, měl takovou výstavu uspořádat? Myslím si, že by to měl dělat někdo mladý, kdo bude mít k nám určitou distanc, ale zároveň i zanícený zájem o práce, které jsme vyprodukovali. Je třeba dodat, že třeba Národní galerie období osmdesátých let totálně vygumovala ze svých vystavených sbírek. A pokud se tam něco objevuje, jsou to marginálie, většinou jde spíš o atrapy té doby. Lidé, kteří tu dobu určovali, v Národní galerii vlastně adekvátně zastoupené nenajdete. Jde tak doložitelně jen o účelovou a svým způsobem trapně nízkou manipulaci se zdejší uměleckou pamětí.
A není to třeba u vás tím, jak někteří teoretici někdy říkají, že jste každou chvíli jiný, že jste tedy těžko uchopitelný? Nebo ještě jinak bych se zeptal: Co podle vás tvoří páteř vaší tvorby, co ji spojuje, aby se z toho dala koupit jedna věc a vystavovat? Tohle je kardinální otázka a já doufám, že na ni odpoví má retrospektivní výstava, která začne v únoru příštího roku, což je už velice brzy, a poběží v prestižním prostoru Galerie hlavního města Prahy, v knihovně, odkud se přestěhuje do Moravské galerie v Brně a možná dokonce i na Slovensko. O tom se teprve jedná. Tam se, věřím, popře to, co mi někteří, aniž však důsledně znají mou práci, vyčítají, že se stále „módně“ ve své práci proměňuji.
A kdybyste měl odpovědět teď, co byste mně řekl, že vaši práci spojuje? Protože teď dohledávám spousty prací, ta moje retrospektiva či mezibilance začne osmdesátými lety, tak si najednou uvědomuji stejně jako kurátor, což je Marek Pokorný z Moravské galerie, že věci, které vypadají strašně odlišně a nikdy nebyly vystaveny vedle sebe, jsou si de facto strašně podobné, že od sebe nikdy moc neodskakuji. Kdybych to měl říci jen pár slovy, řekl bych, že celou mou tvorbu spojuje smutná nostalgie, která ční z okolní prázdnoty. Zní to sice vágně, ale je za tím neustálá polemika a pochybnosti o smyslu vlastního jazyka umění, vizuálních možností umění. Taky by se dalo říci, že je to strach či i jistá polemika s názory na naplňování nebo nenaplňování naší prázdnoty, která je kolem nás i v nás
To je zajímavé, co říkáte, protože podobné otazníky má v sobě i každý, kdo zachází se slovem. Naše slova, která byla tolikrát znásilněna ideologiemi a dnes marketingem, PR agenturami atd, se tak vyprazdňují, že již s nimi nelze psát ani zákony, jak často vidíme. Zdá se, že podobná tíseň, ze které vyvěrá vaše tvorba, potkává v dnešní společnosti každého, kdo by chtěl říci něco přesného. To máte pravdu, tíseň a úzkost tu je přítomná. Nejsem ale existencialista, protože si myslím, že tyto vlastnosti mají jinou vizuální podobu, že zatím byla jen v lepším případě ilustrovaná jako třeba u Jiřího Sozanského. Naštěstí ta tíseň a vědomí té úzkosti mě naplňuje silou, díky které se ji snažím překonávat. Doufám, že ta chystaná výstava to ukáže. A zároveň předvede, že přes tyto pocity pracuji s určitou nadějí, i když si uvědomuji, že může být slepá. Já vím, že je v tom paradox: vím, že to nelze, ale pracuji s tím, že by to mohlo jít.
To je to, co říkáte asi nejpřesněji větou: Jsem svým vlastním cizincem! Ano. Jsem přesvědčen o tom, že současné umění musí umět najít sílu samo sebe zásadně zpochybňovat. Najít pro to zpochybnění kritický prostor, abych mohl kriticky myslet sám sebe. Problém dnes je, že současné umění jistou vypovídací schopnost má, ale vy nikdy nevíte, jaká cílová skupina ho vnímá. Teď byl v Praze Greenaway, a to bylo pro mě hrozné zklamání. On už svým audiovizuálním zpracováním Rembrandtovy Noční hlídky (neplést s filmy, ty stále obdivuji) předváděl jen turistickou atrakci, a to je pro současné umění opravdu již málo. I když muzea to jistě uvítají, protože takové efekty, které nasvítí chvíli něčí ruku, pak zase jiný detail, spustí se animovaný déšť, zahřmí apod., dokážou přitáhnout spousty lidí.
Mohl bych se vás nakonec zeptat: Kdo je podle vás na začátku jedenadvacátého století umělec? Umělec je člověk, který je schopen díky své senzitivitě (rozhodně nehovořím o řemeslných schopnostech, ty má kdekdo), sdělovat skutečnosti, které jsou ještě nedokonale definované, ale jsou i někdy zdánlivě (ne)důležité, a hledá pro ně formu, aby je vyjádřil. Bohužel naši sběratelé o tom ještě často nevědí a hledají jen dekoraci do svých interiérů nebo do obrazů ukládají peníze. Pak je ještě třetí kategorie bohatých lidí, která se dívá na koupi obrazu jako na odpustky.
To bych ale neodsuzoval, vždyť takhle hlavně ve Spojených státech vznikla skoro většina soukromých sbírek: reverendi boháče přesvědčili, že své pošramocené svědomí si mohou vykoupit investicemi do umění, univerzit, novin a knihoven. Podívejme se, jak jsou díky tomu bohaté! Jasně, ale představte si situaci: přijde za vámi člověk, o němž máte velké pochybnosti, jak přišel k velkým penězům, a nabízí vám za obraz třeba milion. To už je dost silná koruptivní síla a energie, která vás nenechá v klidu. Teď jde o to, jak se rozhodnete. Buď si řeknete, je mi to jedno, moje umění má takovou cenu a ať si ho koupí třeba čert, nebo se zatvrdíte a řeknete si ne, takovému člověku nic neprodám.
Jak jste se v takových situacích zachoval vy? Byl jsem v takové situaci několikrát a nejsem žádná morální autorita, rozhodně jsem všechny taky neposlal do háje. Jen mohu říci, že ve třech případech jsem od podobných nabídek ustoupil, ačkoliv nepohrdám penězi. Je to ale pro mě skutečně velký problém. Je zajímavé, že zatím je situace taková, že tito lidé často kupují jen „druhou vodu“, špičkové umělce kupují spíš lidé ze Západu.
Ono je také těžké si od vás koupit obraz, když má někdy i čtyři metry a na výšku tři metry; to bych musel nejdříve na něj postavit speciální dům. To je pravda, tuhle sérii, o které mluvíte, jsem udělal záměrně tak velkou: od tří do devíti metrů a měl jsem přitom nádherný pocit, že to tady v Čechách nikdo nemůže koupit, jak kvůli financím, tak kvůli velikosti. To byl úlevně osvobozující pocit. Paradoxně jeden z těch větších obrazů koupil Čech a postaví si kvůli tomu nový dům. Zatím ho má srolovaný někde ve skladu.
CV
Jiří David (52)
Rodák z Rumburku se řadí mezi přední současné české výtvarné umělce. Od druhé poloviny 80. let výrazně spoluvytváří podobu i atmosféru českého umění. Na pražské Akademii výtvarných umění (AVU) studoval v letech 1982 až 1987. Poté byl do roku 1991 členem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 působil jako vedoucí ateliéru vizuální komunikace na AVU, od roku 2004 je vedoucím intermediálního a konceptuálního ateliéru pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové.
box
Historie Tvrdohlavých
Skupina byla založena 3. června 1987 ve Slováckém salónku Obecního domu v Praze. První výstava Tvrdohlaví I. se uskutečnila dne 22. prosince 1987 v Praze-Vysočanech a Sergej Machonin o ní napsal: „Manifestuje tu jediné, nikam se nezařazovat, nic nehlásat, nedat si v ničem poroučet.“ Prvního ocenění se skupině dostalo od časopisu Mladý svět dne 29. března 1989, redakce jim udělila takzvanou Bílou vránu. V roce 1989 vystavovali Tvrdohlaví v Havířově a krátce na to byla v Praze otevřena výstava s názvem Tvrdohlaví II. na Národní třídě ve výstavní síni ÚLUV. Další výstavy skupiny byly na zámku v Litvínově, v dánském Arhusu a francouzském Rennes (1990) a v roce na hradě Sovinec, v němž se uskutečnila i pražská výstava Tvrdohlaví III., která byla výstavou poslední. V jejím průběhu, dne 19. listopadu, byla skupina rozpuštěna.
Znovuzaložení skupiny se odehrálo v ateliéru Stefana Milkova v roce 1999 a téhož roku vystavovali Tvrdohlaví ve Valdštejnské jízdárně v Praze. V roce 2000 otevřeli v Paláci Lucerna vlastní galerii, který byla zrušena v roce 2004. Loni vystavovala skupina v Galerii výtvarného umění v Ostravě a letos v prostorách iniciativy Tranzit v Bratislavě.
