Je třeba obnovit povědomí, že některé věci se nedělají
Je naše civilizace na radostné cestě do pekel? Ztratila pud sebezáchovy? Je ve vleku účetních uzávěrek, hospodářských výsledků, míry zisku, návratovosti investic, sledovanosti, prodaného nákladu, peoplemetrů a diktátu diváckých přání? Vládnou nám pravidla virtuálního světa médií? Jestli je tomu tak, pak sbohem a šáteček. Tedy budeme-li ignorovat zarputilost, kterou má tato civilizace také v základech, s níž se zatím vždy pokusila o nemožné.
Provokace.
Nedávno jsem narazil na internetu na jedny z těch hnusných stránek, jež lze nazvat extremistické, ultrapravičácké, neonacistické. Vnucují se udáváním, které ze známých osobností patří do jaké etnické či náboženské skupiny, a jak to na světě „ve skutečnosti“ chodí, kdo to všechno ovládá a řídí a kdo za to všechno může. Tváří se ty bonzácké stránky rádoby seriózně, aby při registraci v USA nebyly nápadné. Američané nevědí, co je na nich, protože neumějí česky. Když se to od našich institucí úřední cestou dozvědí, tak je možná za nějaký čas zruší. Stránky se pak nepatrně přejmenují - a jede se dál.
Co s tím?
Má cenu to vždy a znovu „pěkně napálit“ a „rozmáznout“, jak je něco takového vůbec možné? Osobně nemám chuť uvádět, o které webové stránky jde, jak se dotyčná pseudoinstituce jmenuje a jaké žvásty tam jsou pověšeny. Jednak je to celé eklhaft, jednak bych jim dělal zadarmo reklamu. Naopak si myslím, že nazrála doba k debatě, jak na podobné provokace důstojně reagovat.
Jaký je mechanismus.
Za provokaci v diskutovaném smyslu můžeme pokládat jakoukoli akci, konstruovanou tak, aby v provokovaném vždy vybudila předem zamýšlenou reakci. Aby to fungovalo jako v tom starém žižkovském vtipu: Jaký je nejspolehlivější pražský automat? Barťák! Hodíš do okna cihlu a pokaždé vyběhne dvě stě policajtů. Jako ilustraci z novější doby můžeme vzpomenout úsměvný příběh nenápadité starší Knížákovy reklamy s motivem Václavka a Dášenka. Kdyby Václav Havel nereagoval tak podrážděně a mediálně vděčně, nikdy by se onomu propagovanému nesmyslu nedostalo takové pozornosti. Slavný Havel tak propůjčil část své slávy nýmandovi, který ho vyprovokoval k žádané akci.
Čeho se to týká.
Hlavním diskutovaným tématem však není reklama, ale extremismus. Ten má ale další návaznosti. Moderně (tedy nikoli politicky) myslící a pracující bezpečnostní složky totiž rozpracovávají především ty typy extremismu, které mohou sloužit jako předpolí, kádrová zásobárna terorismu. Sjednocujícím prvkem je tu ona zprvu verbálně, později násilím provokující činnost. Proto není od věci mít na zřeteli i mediální reakce na terorismus.
Intence.
Škála pocitů a dojmů, které mají extremistické a teroristické aktivity ve veřejnosti vybudit, je široká: manifestace existence, cílů, síly, hrůzy, děsu, nenávisti, odhalování příčin nespravedlností na světě, nabízení zaručených řešení, lákání nových příznivců, pomocníků a spolupracovníků, získávání finanční podpory a tak dále. Provokativní charakter jejich projevů je zaměřen na využití komerčních stereotypů, ovládajících mediální trh. Poměrně laciná, avšak nehorázná provokace tak dojde obrovského zesílení. Podobný dopad by měla reklamní akce za částky o tři až šest řádů vyšší. Čím bezskrupulóznější provokace, tím spolehlivěji zapůsobí média jako velký a gratis zesilovač.
Jako gumoví méďové.
Podstatou tohoto stereotypu, který je v západním světě sídlícím extremistům a tamtéž přinejmenším vystudovaným teroristům důvěrně znám, je dogma o „právu veřejnosti být informována“. Za proklamací o „svobodě informací“ se však často skrývá pouze povrchní touha „vědět“ něco přisprostlého, adrenalinového, krvavého či děsivého. Móda je vrtkavá a přízeň publika nestálá. Nabídka extremistů a teroristů je však mediálním evergreenem. Média nemívají chuť na experimenty ani co do změny čtenářské skupiny, ani co do hospodářského výsledku, proto fungují jako gumový méďa: zatlačíte, pískne.
Co se veřejnost dozví.
Publikum je uspokojeno, když se dozví, jaké nehoráznosti extremisté prohlásili, koho pozuráželi čí památku pohaněli - a kde se lze dozvědět více a sehnat další nechutnosti. Ještě nižší pudy veřejnosti jsou saturovány informacemi o tom, jak se sebevražedný terorista jmenoval a kolik lidí zabil a zranil, a fotkami jeho jásající rodiny (často nad právě obdrženým šekem za vrahovu „udatnost“). Teroristova fotka a jméno, případně dokonce jeho fanatické řeči pak na několik minut až dní vytlačí z prvních stran novin bulvární žvásty.
Neříkat nic.
I tomuto stanovisku třeba oponovat - veřejnost by měla vědět, co se děje. Tomu však musí odpovídat způsob informování, zaměřený více na podstatu jevu a jeho souvislosti než na detaily konkrétního případu. U teroristických útoků by se měl soustředit na pomoc obětem a útočníky přejít víceméně mlčením, respektive velmi obecným popisem a charakteristikou. To vše pokud možno bez emocí - nepomáhat rozšiřovat hrůzu, bolest ani pochybnou slávu.
Jak hluboký je problém.
Provokovaná osoba ví, že bude-li reagovat vcelku přirozeným způsobem, způsobí tím provokatérovi (extremistovi, teroristovi) potěšení, splní jeho přání, bude se chovat v jím předpokládaných intencích - a tím vším sama teprve dovrší zamýšlený cíl. Příklad? Když pod záminkou „svatého dogmatu o právu veřejnosti na veškeré informace“ byly publikovány detaily „akce Olovo“, bylo teprve dosaženo záměru poškodit tehdejší ministryni Petru Buzkovou. Není divu, že vidí-li extremisté a teroristé takto nemocnou společnost, kde čest, zdrženlivost a důstojnost nemají místo, chrochtají blahem. Stačí jim jen přiživovat tyto sebedestruktivní tendence.
Co (ne)dělat.
Nejprve je nutno vzít rozum do hrsti a trochu poodstoupit, aby vynikly všechny naše zaběhané stereotypy. Pak analyzovat rozdíl chování loutky a svobodného člověka a zjistit, jak je možné se dostat ze situace, kdy člověk provádí vynucené tahy. Není to žádné velké tajemství. Stačí vzít tolikrát proklamovanou svobodu vážně a odpovědně, s vědomím rizika - a rázem získá postoj člověka i na důstojnosti. Paralela? Za všechny statečné ve druhé světové válce jmenujme Brity v době bombardování Londýna. Jejich chování bylo pro agresora velkým zklamáním!
Odepřít jméno i tvář.
Přijme-li společnost takový vzor chování, může zahájit vlastní protihru, spočívající v tom, že všelikým provokatérům (extremistům, teroristům a jim podobným) nebude plnit přání, ale naopak odepře jim jméno i tvář, tedy nedopřeje jim ani mžitek oné prchavé „slávy“, jíž jsou vypointovány jejich odporné činy. Tento postoj můžeme docela případně nazvat konzervativním. Ostatně soudím, že po tomto stylu už pomalu začíná být poptávka i v naší společnosti - možná i díky tomu, jak tu je přešaškováno.
Ostrakizace.
Staroaténský nápad má stále něco do sebe, v jisté podobě by ho bylo možno použít při potlačování extremismu. Nestýkat se například s lidmi, kteří vydávají Main Kampf na kšeft, nezvat je do společnosti, nevydávat u nich. Svým vzorem resuscitovat povědomí, že „jsou věci, které se nedělají“. Ani ve sportu, ani v obchodě, ani v politice. Příklad? Britský bulvární deník zakoupil kdysi Dianinu korespondenci od bývalé zaměstnankyně buckinghamského paláce. Ta měla podmínku, že korespondence bude publikována. Představitelé deníku jí to slíbili a vyplatili tučnou zálohu. Přestože by je mohla žalovat, předali Dianiny dopisy královské rodině a nikdy nepublikovali ani řádek.
Sofistikovaný trest.
Je vidět, že to jde, když se chce. Znamená to jistou námahu, ale ve výsledku to je podobné rozdílu mezi plavat a neplavat. Obnovená kreativita je vždy velkým osvěžením! Jako když před koncem války vymýšleli Kohn s Blumem největší trest pro Hitlera. Kohn mínil vrazit mu na jednom konci rozžhavenou tyč tím studeným koncem do řitě. Snad tím žhavým? nechápal Blum. Ne, studeným. Aby si ji nemohl vytáhnout. Anebo, překypoval nápady Kohn, představěj si kavárnu Arco. Mám všechny noviny, co tam jsou, před sebou. Pomalu se přišourá Hitler. Půjčili by mi, Kohn, laskavě Prager Tagblatt? Já na něj jen tak úkosem mrknu a taky úkosem procedím: Jim, Hitler? Nikdy.