Kotva by se podle většiny manažerů kulturní památkou stát neměla
Podpořili byste záměr, aby se po obchodním domě Máj stala kulturní památkou i Kotva?
- Ano 16,8 %
- Ne 75,2 %
- Nevím 8 %
V únoru podal historik architektury Rostislav Švácha podnět k tomu, aby se obchodní dům Kotva, který v letech 1970 až 1975 postavili manželé-architekti Věra a Vladimír Machoninovi, stal kulturní památkou. Na základě jeho předchozí iniciativy se už této pocty na začátku tohoto roku od ministerstva kultury dostalo obchodnímu domu Máj (dnes Tesco). Současným vlastníkem Kotvy je irská firma Markland, která již dva roky pracuje na nové koncepci objektu a případný statut památky by dle ní neměl rekonstrukci zpomalit. Velkou otázkou však je, zda by se kulturní památkou měl stát jen „dvaatřicetiletý“ objekt. Manažeři, z nichž 75,2 procenta bylo proti udělení tohoto statutu, však měli i další výhrady.
Tento respondent následující: „Záměr bych nepodpořil. Je mnoho jiných a významnějších staveb, které by se eventuálně mohly stát kulturní památkou. Kdyby však existoval skanzen komunismu, pak by tam Kotva jako památka na dobu socialismu určitě patřila.“ Další výhrady se pak objevují v odpovědi: „Domnívám se, že kulturní památkou je budova, stavba či umělecké dílo starší než sto let - tedy datum jejich zhotovení rok 1907 a dříve. Obchodní dům Kotva připomíná nejen určitou dobu reálného socialismu, ale i nefunkčnost některých procesů - zejména v maloobchodě, dnes retailu. Dle mého názoru je interiér obchodního domu Kotva jen stěží přizpůsobitelný novým požadavkům retailu a nemám informace o tom, zda splňuje moderní bezpečnostní a protipožární předpisy. Obchodní dům Máj už kulturní památkou prohlášen byl, a to by mohlo stačit. Obecně se přimlouvám za to, aby se kvůli zkostnatělým zákonům a pseudopamátkové ochraně nevylidnila centra měst. Aby se opravovaly památky, které za to stojí a jsou skutečným odkazem předků, a nefunkční výstavbu, zejména z doby reálného socialismu, citlivě nahradila moderní architektura.“
Tento manažer však na otázku odpovědět nedokáže: „Skutečně nevím. Je to kus naší minulosti. V Kotvě se spojuje to dobré i špatné. Jde o jakýsi symbol, který mimochodem není z architektonického hlediska až tak špatný - minimálně ve srovnání s některými hrůzami nové doby. Nebránil bych se demolici, ale po ní by musela přijít skutečně světová architektura, a ne ,hrůzy‘. Neměla by však být kontroverzní jako Národní knihovna. Mám tím na mysli směr, který šíří například Eva Jiřičná. Podívejte se na její činžovní dům v ulici 28. října na Praze 1. To je ono.“ A ani tento respondent si s odpovědí neví rady: „Nevím, je mi to dost jedno. Památné na této stavbě bylo tempo, které zavdalo v tehdejším socialistickém klídku příčinu k mnoha, někdy i dobrým vtipům.“
Mírně kritická je pak tato přímluva za udělení statutu kulturní památky: „Z pohledu architektonického i historického (jeden z prvních obchodních domů za minulého režimu a na tehdejší dobu celkem pokrokový) jde o unikát. Pouze by potřeboval menší lifting - kosmetickou úpravu (to je samozřejmě záležitost majitele a provozovatele), aby nepůsobil tak těžkopádně a ponuře.“
Na první pohled sice sofistikovaně, ale nakonec zcela záporně vyznívá odpověď: „Musíme si vybrat. Buď z Prahy kvůli turismu a umístění na seznamu UNESCO uděláme skanzen památek postavených nejpozději v 19. století (to znamená, že zachováváme ráz Starého a Nového Města, Malé Strany, Vinohrad a podobně), nebo z jejího centra bude moderní a rozvíjející se město a budeme povolovat i velmi moderní stavby, ze kterých se za 50 až 100 let možná stanou kulturní a architektonické památky hodné ochrany (jako nyní Máj, i když u něj je to diskutabilní).
Nemůžeme mít oboje najednou. Platí-li to první, pak bych Máj i Kotvu okamžitě zboural. Pokud to druhé, pak není důvod k diskusi, zda ,chobotnice‘ na Letné ruší panorama města. Jsem spíše pro první variantu, minimálně v širším centru.“
Na tuto odpověď navazuje manažer: „Máj i Kotva jsou obyčejné stodoly, které centrum Prahy z hlediska architektonického ničím neobohacují. Zařazení Máje - či dokonce Kotvy - mezi památkově chráněné objekty je pouhým projevem zvůle takzvaných památkářů, kteří svých pravomocí (tedy zejména zákazů rekonstrukcí) využívají pro provozování jisté formy rocketeeringu - tedy vydírání majitelů či nájemců nemovitostí. Řešením je změna zákona, aby byla minimalizována zvůle památkářů. Zákon musí být jednoduchý a nesmí dávat památkářům prostor pro jejich libovolné rozhodování.“
Odpovídalo 137 manažerů