Menu Zavřít

Jupiterova kapitulace. Macron pokračuje ve francouzské tradici

23. 12. 2018
Autor: čtk

Emmanuel Macron šel do Elysejského paláce s myšlenkou na ekonomický úspěch. Když narazil, začal chtít popularitu.

Generál de Gaulle měl pravdu. „Zemi, kde se vyrábí 350 druhů sýrů, nejde vládnout,“ posteskl si v roce 1958. O šedesát let později má jeho následovník Emmanuel Macron nejspíš velmi podobné pocity.

Vinu ovšem nelze jen tak přiřknout výrobcům camembertu, nesou ji Macronovi předchůdci i on sám, naivita protestujících, nový světový řád i zahraniční intervence. Jak se v tom dá vyznat? Špatně, podle Macronova konání soudě.

Ještě na konci září přednášel Macron na Sorbonně velmi sebevědomě. „Že zase budu mluvit o Evropské unii? Budete si muset zvyknout,“ uvítal posluchače. Byl to dobrý projev. Říkal věci, které si mnoho dobrých Evropanů myslí, ale málokdo je ochoten říkat je nahlas. První věcí, kterou musí Unie napravit, je odpovědnost za vlastní bezpečnost. Evropské komisi stačí patnáct komisařů, sedmadvacet (či ještě dnes osmadvacet) je zbytečně mnoho. Malé státy reptají? Taky si budou muset zvyknout. Od panevropské tajné služby přes zdanění finančních transakcí až po nový režim pro evropské digitální patenty - mnoho takových zdánlivých detailů si našlo do projevu cestu. Publikum, zprvu zaražené arogancí prvního muže státu, nakonec přesvědčeně tleskalo.

Strašlivá škvára

Jinde ve Francii to šlo Macronovi hůř. Od začátku roku platí nová daň na pohonné hmoty, jejímž cílem je odrazovat lidi od spotřeby fosilních paliv. To je hezký cíl, ale pro lidi na venkově, závislé na automobilech, je každý eurocent daně navíc nepříjemnou zprávou.

Proto vznikla internetová stránka, která volala po sjednocení zájmů francouzských řidičů. Ti musejí od roku 2008 ze zákona nosit žluté reflexní vesty, aby byli dobře vidět při vystupování z vozu. Ve svobodumilovné zemi by jeden čekal, že už tohle nařízení samo o sobě by mělo vyvolat převrat (každý by přece měl mít právo nechat se přejet), ale Francouzi tentokrát projevili rozvahu. Trpělivost jim došla až s řečenou daní.


Přečtěte si komentář Pavla Párala:

Zelená, nebo žlutá

 Páral


Jako by člověk Macrona slyšel: i oni si budou muset zvyknout. Koneckonců politika se tradičně dělá v Paříži, ne v Akvitánii nebo v Bretani. Stejně tak si měli zvyknout na nový daňový režim, jenž více zdaní důchodce (ačkoli až od příjmu dva tisíce eur měsíčně výše), zato bohatým lidem zruší více než dvě třetiny daně z majetku, jakési soft verze milionářské dávky (viz box). Chudí lidé už tak berou un pognon de dingue, strašlivou škváru, nechal se prezident slyšet na jednání o daních.

Macronova úprava (květen 2018)

• efektivní snížení majetkové daně o 70 procent
• nadále se budou danit jen nemovitosti, zlaté cihly, jachty a luxusní automobily
• 2019 - očekává se, že vynese cca 1,5 miliardy eur

Další Macronova stopa (květen 2018)

• zrušil pět eur měsíčně příspěvku na bydlení pro studenty
• zavedl rovnou 30procentní daň z kapitálových zisků, dividend a úroků

Macronova kapitulace (prosinec 2018)

• zvýšení měsíční minimální mzdy o 100 eur (dosud 1498 eur hrubého), hradit je bude stát
• osvobození příplatků za přesčasy (a 13. platu) od odvodů do státní kasy
• snížení daní pro důchodce s měsíční penzí pod dva tisíce eur

Upřímně řečeno, mnoho Francouzů si nemyslí, že by brali strašlivou škváru. Za 18 let uplynulých z jedenadvacátého století se francouzský HDP na hlavu (přepočteno paritou kupní síly) zvedl o necelých jedenáct procent, zatímco v USA o víc než patnáct procent, v Německu o 18 procent a v celé OECD průměrně o 16,5 procenta. Nezaměstnanost ne a ne klesnout pod devět procent. Všichni prezidenti v té době zvolení se zapřísahali, že provedou potřebné ekonomické reformy (od uvolnění proslule rigidního pracovního trhu po již zmiňované důchody), a všichni narazili na vášnivý lidový odpor.

Posledním z Macronových předchůdců byl Frangois Hollande. Podle Macrona neuspěl, protože „odmítl vládnout jako Jupiter“, jak jej citoval deník Le Figaro. Když po půldruhém roce vlády klesl počet Francouzů schvalujících jeho počínání ve funkci na katastrofálních 29 procent, dosloužil Hollande své období víceméně formálně, ani neusiloval o znovuzvolení.

To Macron nemá s jupiterským stylem vládnutí problém. Nijak se netají tím, že řídí stát silně vertikálně, odshora dolů. Pro reformátora to může být nezbytné - ale není to zadarmo. Macron platí doma (oblíbený ministr životního prostředí Nicolas Hulot rezignoval, když Macron skrečoval podporu obnovitelných energií) i za hranicemi (jeho evropský superprojev ze Sorbonny, o němž by za jiných okolností referovala média po celé Evropě, zapadl, protože dva dny předtím byly v Německu volby, jejichž výsledek postrčil Angelu Merkelovou k ústupu z politiky).

Výsledek je takový, že po roce a půl je ještě méně populární než Hollande, 26 procent. A tak na začátku prosince prezident Macron v duchu hrdé francouzské tradice kapituloval.

Do Venezuely, levá, dva!

Po pořádku: Macronovi se na přelomu listopadu a prosince všechno sečetlo, od reformního zápalu až po aroganci. Vyšlo najevo, že Paříž nemusí být alfou a omegou francouzské politiky. Žluté vesty, už dávno ne pouze řidiči, demonstrovaly od 17. listopadu každou neděli v nejméně dvanácti velkých městech po celé zemi. Aniž by měli demonstranti formální vůdce, požadovali leccos od zrušení spotřební daně na benzin po Macronovo odstoupení. Právě to poslední je také to jediné, na čem se žluté vesty shodnou.

První prosincový týden přinesl ze strany žlutých vest alespoň manifest. Je to dobrá i špatná zpráva najednou, je to jistý náznak koordinace, takže by chudák prezident nemusel jednat s ulicí. Na druhé straně požadavky manifestu směřují přímo k vytvoření evropského ekvivalentu Venezuely - všechny daně snížit na polovic, razantně zvýšit rozpočtové výdaje v sociální sféře, o čtyřicet procent zvednout minimální mzdu, zcela zastavit imigraci, zavést přímou demokracii na všech úrovních, odmítnout splácet státní dluh, odejít z EU.


Mutti to balí. Přechod do postmerkelovské éry bude složitý

 Angela Merkelová


Macron slíbil několik ústupků (mimo jiné zvýšení minimální mzdy o 100 eur měsíčně, ačkoli ještě den předtím jeho ministři tvrdili, že se nic takového nestane). Následující neděle, 9. prosince, pak přinesla zajímavý vývoj: protestujících bylo méně a veřejnost vůči žlutovesťákům mírně ochladla, domnívajíce se, že prezident jejich požadavky v rozumné míře splnil. S tím však nekorespondovalo zostřené násilí v ulicích, zejména v Paříži. Hned v pondělí se pak Macron ve zjevné snaze situaci zklidnit - tak trochu - omluvil za lhostejnost a aroganci.

Role Moskvy?

To nedává smysl. Účastníci pařížských demonstrací (ve francouzských, britských i německých médiích) shodně popisují, že zatímco žluté vesty byly víceméně mírumilovné, násilí měly na svědomí různé, obvykle anonymní party. Pouliční gangy využily příležitosti? Aktivizovala se síť antiglobalizačních levicových násilníků, nebo naopak jejich protějšky z extrémně nacionalistických kruhů? Nebo je ve hře objednávka z Moskvy?

Přímou účast Kremlu nebo jeho lokálních spojenců dosud nikdo neprokázal, ačkoli ministři se této hypotéze věnovali (za úsměšků ruských oficiálních kruhů i médií). Dost možná toho ani není třeba, říká Ryan Fox, šéf americké kyberbezpečnostní firmy New Knowledge, jež sleduje ruský vliv na twitteru. Časopisu Wired sdělil, že jeho firma od konce října monitoruje na 340 twitterových účtů spojených s Ruskem, jež pod hashtagem #GiletsJaunes neúnavně masírují veřejné mínění o Macronově neschopnosti a později i policejní brutalitě („Macron se chová ke žlutým vestám hůře než Asad k syrským rebelům,“ zní taková typická zpráva). V žádné jiné zaostalé východní zemi srovnatelnou pozornost upřenou na události ve Francii Foxova firma přitom nezaznamenala.

Je zjevné, že Macron si nadělal za krátkou dobu mnoho nepřátel; některé nevyhnutelně, jiné zbytečně (a leckdo může říct, že jeho největším nepřítelem je on sám). Macronův politický rival Frangois Bayrou komentoval jeho kajícný projev slovy: „Když je pozdě, je zkrátka pozdě.“ Francie i Evropa mohou jen doufat, že ještě úplně pozdě není.

Francouzi a daň z majetku
1982

• zavedl ji prezident Frangois Mitterrand

1987

• Jacques Chirac ji (ještě ve funkci premiéra)

1988

• premiér Michel Rocard ji znovu zavedl

2000-2016

• způsobila odchod cca 60 tisíc milionářů ze země (tvrdí Macron)

2012

• prezident Frangois Hollande ji razantně zvýšil (jeho ekonomickým poradcem byl tehdy Emmanuel Macron)

Co obnáší:

• 0,5-1,5 procenta hodnoty majetku (kromě hotovosti, od výše majetku 1,3 milionu eur; nejvyšší sazbou je daněn majetek od 16,79 milionu eur nahoru)
• 2016 - platilo ji 351 tisíc domácností, vynesla cca pět miliard eur (něco pod dvě procenta veškerých daňových příjmů)

Přečtěte si také:

Brutální protesty ve Francii: přes 130 zraněných, policie zadržela 400 demonstrantů

100 tisíc Francouzů v ulicích: demonstrují proti plánu vlády zdražit pohonné hmoty

bitcoin školení listopad 24

Macron se opřel do V4. Členské státy by si z EU neměly dělat obětního beránka, řekl

Ve Francii protestovalo 136 tisíc lidí, více než 1700 demonstrantů bylo zadrženo

  • Našli jste v článku chybu?