Diamanty fascinovaly lidstvo odjakživa, a to právě pro svoji vzácnost, kvůli které nebyly dostupné každému. Už v 19. století se proto začaly využívat levnější alternativy, jakými je například zirkon nebo leukosafír, a také započala výroba syntetických drahých kamenů, především spinelů nebo rubínů, jež ale pochopitelně nedosahovaly takových kvalit jako zmíněné přírodní diamanty.
Koncem minulého století pak byla snaha prosadit coby jejich náhradu moissanity, přičemž postupně se začaly zdokonalovat i takzvané diamanty laboratorní (lab-grown), které mají velmi podobné vlastnosti jako jejich přírodní vzory.
Od těžkého průmyslu k jemné šperkařské práci
Laboratorní diamanty se dlouho používaly spíš v průmyslu a stavebnictví, protože neexistovaly technologie, které by je vybrousily tak čistě. Na přelomu tisíciletí se to však změnilo a začaly vznikat i lab-grown diamanty vyloženě určené pro šperkařské a investiční účely. A ty se vzhledem ke své cenové dostupnosti staly rychle trendem.
„První lab-grown diamant se podařilo vyrobit firmě General Electric v roce 1954. Využití ale našel spíš ve stavebním průmyslu nebo v metalurgii, zejména k řezání betonu a kovu,“ přibližuje pro Euro.cz Martin Cinolter, který je dlouholetým majitelem pražského starožitnictví Antique Cinolter. „Až během dalších desetiletí se technologie zlepšila natolik, aby se mohly laboratorní diamanty uplatnit i ve šperkařství nebo hodinářství. Zhruba do roku 2000 to ale bylo spíše výjimkou,“ vysvětluje dále s tím, že diamanty většinou nedosáhly tak kvalitního zabarvení, přičemž jejich problémem bylo i množství inkluzí (částečky jiných nerostů, které se v přírodních diamantech běžně vyskytují) a z počátku také potřebná váha, potažmo velikost.
Zvrat přišel v roce 2010
Asi v roce 2010 dosáhly laboratorně vyrobené diamanty už takové úrovně, že je ani pro experty v oboru nebylo jednoduché rozpoznat. Zájem o ně se zvyšoval u šperkařů i investorů, a díky tomu začaly zdražovat. Sice stále nedosahovaly ani desetiny ceny přírodních diamantů, avšak predikce počítala s tím, že budou růst až sedminásobně. Což stačilo k vytvoření nejistoty na trhu, kvůli čemuž o pět let později cena diamantů přírodních dokonce přechodně klesla.
„Mezi obchodníky byla cítit nervozita a věděli jsme, že musí přijít nějaký zlom, který opět přinese do obchodování jistotu a trh rozdělí na dva odlišné segmenty. A to byly přístroje, které téměř na 100 procent původ diamantů rozeznají,“ popisuje Cinolter, jenž sám podobný přístroj vlastní už více než pět let. Do té doby ale spousta firem laboratorní diamanty prosazovala nejen ve šperkařství, ale také ve světě investic, kde se o nich mluvilo jako o investičním produktu budoucnosti. Společnosti přitom apelovaly na ekologické hledisko a také na skutečnost, že je bude možné vyrábět i po vyčerpání přírodních zdrojů.
Laboratorní diamanty produkují podle průzkumu, na který odkazuje list The Guardian, až třikrát více emisí. Cinolter nicméně upozorňuje, že nejde jen o výsledný produkt, ale také o celý proces výroby, při kterém se používají například i dieselové agregáty. Navíc podle něj dnes už nelze stoprocentně vycházet z analýz starých třeba 10 let, protože tehdy nebyla produkce lab-grown diamantů masová a životní prostředí zatěžovala výrazně méně. Ze studie z roku 2018 dokonce vychází, že jednokarátový laboratorní diamant vyrobený v Číně má až o 40 procent vyšší uhlíkovou stopu než stejný přírodní diamant.
Právě limitované množství ale spolu s kvalitou, čistotou a tvrdostí přispívá ke zvyšování hodnoty diamantů. Přechodné snížení jejich ceny tedy Cinolter považuje jen za výkyv trhu, který ještě později ovlivnila covidová pandemie.
Podle odborníka se tak bude opakovat stejná situace jako na přelomu 19. a 20. století u barevných syntetických kamenů. Dnes laboratorní, respektive syntetický rubín stojí řádově pár stovek korun, zatímco přírodní rubín lze pořídit za tisíce, ne-li desetitisíce dolarů. Jinými slovy, v současnosti se situace znovu pomalu obrací ve prospěch pravých diamantů.
Skutečná hodnota laboratorních diamantů může být až 40krát nižší
Jak dlouho bude trvat, než se trh stabilizuje, se dle Cinoltera odhaduje těžko. Jisté ale je, že vzniknou dva paralelní trhy a obchodníci se rozdělí na ty, kteří budou obchodovat jen s přírodními diamanty, a na ty, jež zvolí cestu diamantů laboratorních. Zároveň také platí, že je potřeba rozlišovat mezi teoretickou hodnotou od reálné ceny, kterou jsou obchodníci ochotni za ně zaplatit. Což je dobře vidět například na pokusu se dvěma jednokarátovými diamanty s certifikací GIA, z nichž jeden byl přírodní a druhý laboratorní.
V roce 2023 je jedna z prestižních firem nabídla dohromady 26 obchodníkům. Z jejího „experimentu“ přitom vzešel zajímavý poznatek: za přírodní variantu nabízeli v průměru tři až sedm tisíc dolarů, zatímco o lab-grown diamant nikdo z nich zájem neprojevil.
„Já osobně jsem poměrně skeptický a moje odhady jsou velmi podobné číslům, která pravidelně zveřejňuje firma GemGuide. Ta na začátku letošního roku stanovila cenu za jednokarátový laboratorní diamant nejvyšší kvality na 1300 dolarů (zhruba 30 tisíc korun), zatímco u přírodní varianty to bylo 19 300 dolarů, tedy téměř 450 tisíc korun.
V současnosti se lab-grown diamanty propadly na pouhých 500 dolarů za jeden karát (asi 11,5 tisíce korun), ale cena těch přírodních je nižší maximálně o desítky procent,“ vypočítává starožitník. A doplňuje, že právě z takových důvodů nepovažuje laboratorní diamanty za vhodnou investici a jejich skutečnou hodnotu odhaduje jen na 2,5 procenta ceny pravých diamantů.
Na místo toho vidí Cinolter potenciál spíše ve starožitných špercích, které mají vysokou kulturní a historickou hodnotu. Jejich cena sice nestoupá nijak dramaticky, ale postupně roste. Navíc jsou výsledkem precizní ruční práce, uchovatelem tradic a také udržitelnou alternativou k novým šperkům.
„V luxusních špercích podle mě laboratorní diamanty místo nemají. Vidím pro ně ale prostor na nově vznikajícím trhu, který bude zaměřený pouze na tento segment, ať už v rámci šperkařství, nebo investic,“ uzavírá Cinolter.
