K LÉTAJÍCÍM RYBKÁM JE DALEKO

Hospodářský pokles přišel v nejméně vhodnou chvíli

Česká ekonomika se v loňském roce ve spodních proudech potkávala se sumci, lenochy lebedícími si v hlubinách. O srážce s létajícími rybkami snil naposledy Klausův kabinet v roce 1996 a z hlediska dnešních výsledků nás od nich dělí vzdálenost takřka kosmická. V těch šťastných dobách se poměrně čilý běh ekonomiky vysvětloval úspěšnou transformací založenou na kuponové privatizaci. Nynější slídění u dna se naopak vysvětluje špatnou transformací založenou na kuponové privatizaci. Každý ví, že to není argumentace vyčerpávající, ale co říci jiného, když k dokonalejšímu pojmenování příčin současné poznání ještě nedospělo? Škoda je to značná. Tím spíše, že sebevědomá česká politická elita má, až na výjimky, evidentně jiné starosti než sociálně ekonomicky hloubat. Tour de Transylvánie. Poznatky Českého statistického úřadu byly od minulé středy, kdy jsme se oficiálně dozvěděli, že ekonomická výkonnost loni klesla o dvě desetiny procenta, už dostatečně prezentovány a komentovány v denním tisku. Tak alespoň několik souvislostí. Zůstaneme–li pouze u suchých čísel, byla loni česká ekonomika z hlediska vytvořeného hrubého domácího produktu o tři a půl procenta pod úrovní roku 1990. Komu to připadá moc schematické, tak něco jednoznačnějšího: Mezi třinácti zeměmi kandidujícími na vstup do Evropské unie necháváme za sebou z hlediska vývoje HDP s převahou Rumunsko. Bohužel jenom Rumunsko. Ostatních jedenáct států, byť na bicyklech nejrůznější kvality, jede dopředu, v horším případě stojí. Jenom my a Rumuni jsme poslední dva roky jeli zpátky. Při porovnávání užší pětky, která má být přijata v první vlně, je tento zpětný pohyb ještě markantnější, a co do dynamiky vývoje se nemůžeme měřit ani s Estonskem, které je na tom po nás nejhůře. Nebát se a věřit. Předvídatelné námitky, že v jistých dobách jsme zase my rostli a srovnatelné země churavěly, nejsou na místě. V devadesátých letech česká ekonomika výrazněji rostla jen třikrát. Naposledy v roce 1996. A hovoříme–li dnes o takzvaném udržitelném růstu, je to hlavně psychologická záležitost. Vláda, centrální banka, statistický úřad, komerční instituce, takzvaní nezávislí ekonomové s různou přesností ex post pojmenovávají problémy, chyby a krachy. Skutečný rozvojový potenciál české ekonomiky nikdo nezměřil a pohled na vývoj produkčních, spotřebních a finančních ukazatelů vybízí i pro budoucnost k ostražitosti. Ostatně ekonomický růst, tedy nabídka, potřebuje i spotřebu, tedy poptávku, ale ta se zatím u nás vytvářela jen na dluh. Nedopadlo to. Dnes ale jde více o současnost než o budoucnost. Cynický svět příliš nezajímá, že kdysi jsme byli všem partnerům a současně i konkurentům vstupu do vytoužené Evropské unie dáváni za vzor ekonomické stability a úspěšné transformace. Tytéž instituce – Evropská unie, Evropská komise, Světová banka, Mezinárodní měnový fond – které nás dříve chválily (a mnohdy titíž lidé), mají dnes k České republice vážné připomínky. To nelze nezaregistrovat, nicméně nemá to ani cenu přecitlivěle vnímat. Už proto ne, že celosvětové poznání ekonomického vývoje transformujících se států není přes veškerou autoritativnost o nic větší než v Česku. Nemá ale ani cenu obrušovat hrany omšelým tvrzením, že „přes všechny problémy a nedostatky (skvělý totalitní frazeologismus!) je výkonnost české ekonomiky vyšší než v převážné většině porovnávaných zemí, že z vysokého základu se hůř roste a podobně. Ne že by to nebyla pravda, ale nikoho to moc nezajímá a nejméně by to mělo zajímat právě nás. Ostatně vstoupila–li Česká republika do budování kapitalismu evidentně lépe vybavena než Polsko, Maďarsko či Slovensko, pak to není omluva nynějších problémů, ale vzhledem k současnému vývoji přitěžující okolnost. Evropská unie v době, kdy naše ekonomická výkonnost klesala, rostla v průměru o tři procenta ročně a letos to možná bude ještě lepší. A to jsme si plánovali, že právě ve druhé polovině devadesátých let se začneme patnáctce přibližovat mílovými kroky. Za dveřmi? Hospodářský pokles, jehož spodní bod minulý týden statistický úřad vypočítal, přišel v nejméně vhodné chvíli. Jak mělo Slovensko štěstí, že ho souhra příznivých vnějších okolností loni vytáhla z bryndy, tak my jsme měli smůlu. Miloš Zeman ví, co říká, když zdůrazňuje, že růstový potenciál české ekonomiky by rozkvetl po vstupu do Evropské unie. Jen aby nebylo pozdě. Až bude známa přesná výše mírného oživení, které se zajisté dostaví v letošním roce, mělo by už být podle všeho rozhodnuto, jak to s rozšířením unie bude vypadat. Českou republiku očekává ortel s vizitkou ekonomiky velmi proměnlivého výkonu, s bilancí tříletého nepřetržitého poklesu, bez zřejmých signálů budoucí prosperity. Nadto postrádá polehčující okolnost, jakou je třeba v ekonomicky méně vyspělém Polsku existence velkého trhu. Při posuzování naší připravenosti ke vstupu do vyspělé Evropy budou mít ekonomické parametry stejnou váhu jako přejímání legislativních standardů, u nás až neúměrně zdůrazňované. Nynější Klausova a Tošovského truchlohra o tom, kdo ten pokles vlastně zavinil, by mohla dostat zdrcující pointu v případě, že zůstaneme stát za dveřmi s čepicí v ruce. Přesvědčeni o tom, jak daleko jsme mohli dojít, ale neznajíce, proč jsme tam vlastně nedošli.