Kapitola 181
Zelení kariéristi * Výzva pro da Silvu * Obama nečte Mankiwa * Vláda u volantu * Popelníková lobby * Bruselské fiasko * Nebuďte zlí na Topola!
Zelení kariéristi
V polovině osmdesátých let minulého století si jeden z vysloužilých představitelů komunistické strany postěžoval: „Dneska už to není jako dřív. Mladí neberou politiku vážně. Do strany vstupují jen proto, že bez členství v KSČ se nedá dělat pořádná kariéra.“ Uběhlo několik let, a ejhle! Politické uspořádání státu se sice změnilo, ale chování některých „mladých“ zůstalo stejné.
Jak jinak si vysvětlit chování místopředsedkyně Strany zelených Kateřiny Jacques? Před čtyřmi lety takřka neznámá politička okresního formátu, které do vyšších sfér pomohlo spíš několik ran policejním obuškem než schopnost uchvátit voliče programem, se během poslanecké kariéry vypracovala na jednu z hlavních mediálních tváří zelených. Nyní však stranu spolu s životním partnerem Martinem Bursíkem opouští. Odchod zdůvodňují vlastní politickou sebereflexí. Nelze se však ubránit srovnání s potápějícím se zaoceánským parníkem a skupinkou krys opouštějících loď jako první.
Skalní příznivci strany, kteří to myslí se zelenou politikou skutečně vážně, by však neměli ronit slzy, ale jásat. Odchází kariéristické vedení, které ještě před několika měsíci brousilo svou ekologickou sekeru na prezidenta Václava Klause a tvářilo se, že je zelené až do morku kostí. Poslední vývoj však ukázal, že morek možná natolik zelený není.
Prohlášení Jacques a Bursíka si proto lze vysvětlit i jinak než sebereflexně – v partaji už další díru do světa neuděláme, je čas zkusit to někde jinde. Zejména v době, kdy je strana v rozkladu a dle aktuálních průzkumů jsou pro ni poslanecké lavice daleko za zeleným obzorem.
Výzva pro da Silvu
Brazilské deníky minulý týden zveřejnily pozoruhodnou informaci. Americký prezident Barack Obama údajně sondoval, zda by jeho brazilský protějšek Lula da Silva přijal post šéfa Světové banky, až mu v lednu 2011 skončí mandát. Obama se evidentně snaží změnit profil jedné z nejvlivnějších světových finančních institucí tím, že hodlá klást důraz na sociální programy Světové banky. Bude zajímavé sledovat, jak na tuto zprávu zareaguje Čína, Indie a Rusko.
Obama nečte Mankiwa
Velice poučná informace z pohledu ekonomie se objevila na internetovém blogu Grega Mankiwa. Tento národohospodář, který sice dosud nezískal Nobelovu cenu, ale patří mezi nejlepší v oboru, chtěl koupit pro svou dceru auto a v této souvislosti narazil na zajímavé skutečnosti.
Mankiw jako každý uvědomělý kupující před pořízením vozu udělal průzkum, jehož součástí byl i nákup dubnového čísla Consumer Reports. Časopis na patnácté straně shrnul zkušenosti odborníků, kteří zkoumali výrobky patnácti nejvýznamnějších automobilek na americkém trhu. Na konci seznamu se ocitl Chrysler, jelikož experti nedoporučovali žádný z modelů této firmy. Druhé nejhorší hodnocení dostala automobilka General Motors. K nákupu bylo doporučeno pouze sedmnáct procent modelů tohoto výrobce. Je třeba dodat, že u dalších třinácti automobilek experti pozitivně hodnotili více než 50 procent modelů. Nejlépe dopadla Honda s 95 procenty.
Mankiw se na základě průzkumu ptá, proč se všichni divíme, že zkrachovaly právě dvě nejhůře hodnocené automobilky. Vždyť dle hodnocení časopisu Consumer Reports firmy GM a Chrysler jako by apelovaly na to, aby zájemci o auta ignorovali kvalitativní nedostatky jejich vozů. „Jejich krach pak lze považovat za jasné vítězství volného trhu,“ uzavírá svůj blog americký ekonom.
Vláda u volantu
Škoda že Barack Obama zápisky Grega Mankiwa nečte. „Nechci řídit automobilky ani banky. Mám jiné práce dost. Nejsem automobilový inženýr, nevím, jak vyrobit hybridní vůz, který bude rentabilní. Ale vím dobře, že když se to Japoncům podařilo, musí to jít i u nás,“ prohlásil prezident. Počkáme si a uvidíme.
Zatím se Američané baví alespoň tím, jak General Motors, tento symbol amerického snu, vtipně přejmenovat. Nových názvů je mnoho: Government Motors, Generous Motors či – dle šéfa odborů – Gettelfinger Motors.
Popelníková lobby
Na Tchaj-wanu se radikalizují aktivisté proti kouření. Poté, co vyhnali kuřáky z budov, objevil se nový návrh, který jim přikazuje nosit u sebe popelník. Pro případ, že by si kdekoli na veřejném prostoru chtěli zapálit. Po zákazu kouření v restauracích a ve veřejných budovách totiž výrazně vzrostl počet odhozených nedopalků, kvůli nimž nastala i úmrtí. Řidiči aut usmrtili zaměstnance městských úřadů, kteří v odstavném proudu vozovky sbírali vajgly. V tchajwanských ulicích a parcích prý už úřady posbíraly několik miliard nedopalků. Nicméně kuřáci jsou údajně toho názoru, že v pozadí nového nápadu je ziskuchtivá lobby asijských výrobců popelníků.
Bruselské fiasko
Evropské unii se nepodařilo stát se nejdynamičtěji rostoucím a nejkonkurenceschopnějším světovým regionem, jak si dala za cíl v takzvané lisabonské agendě. Řekl to švédský premiér Fredrik Reinfeldt, jehož vláda po České republice převezme řízení unie. EU se na lisabonskou cestu vydala zhruba před deseti lety a chtěla dosáhnout snižování byrokracie, zvyšování hospodářského růstu a počtu pracovních míst, zreformovat sociální systém a zdravotnictví, aby se efektivně mohla řešit problematika stárnutí obyvatel. Cíle to byly hezké, ale úředníci při tvorbě lisabonské agendy zapomněli na nejdůležitější: jak znovu přimět Evropany, aby pracovali.
Nebuďte zlí na Topola!
Co mají všichni proti Mirku Topolánkovi? I při velké přísnosti se mu dá vytknout jen několik prkotin. Například že jel za Silviem Berlusconim, aniž by se z toho komukoli zpovídal, protože – co se dá dělat – premiérem byl čtyřiadvacet hodin denně po sedm dní v týdnu. Že úřad vlády nevydal žádnou tiskovou zprávu, proč tam premiér jel, s kým a za čí peníze, s kým tam jednal, co dojednal a k čemu se zavázal. A že tam lítal hambatej. A že se při tom nechal chytit. A že teď posměšně vyzvání telefony v Evropě. Jinak se mu nedá vyčíst lautr nic!
