Cesta investora za Rakouska-Uherska ze všech stran lemována byla nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby.
První moderní hospodářskou krizi zažilo Rakousko-Uhersko v roce 1873. V květnu toho roku došlo ke krachu na vídeňské burze, bublina splaskla a rakouská ekonomika začala padat. Reakce politiků a veřejnosti byly - alespoň zpočátku - vlažné. „No a co se stane více, než že pár set bursiánů bude zase ctihodně večeřet ve vší počestnosti se svými ženami, namísto aby hodovali u svých metres,“ nechal se slyšet ministr zahraničí hrabě Andrássy. Stejně bezstarostně to viděly pražské Humoristické listy, které o měsíc později publikovaly rozpustilou „písničku“ vídeňských burziánů: „My se máme pěkně: akcie jsou v pekle! My se máme pěkně: akcie jsou fuč!“
Jenže ve skutečnosti to žádná legrace nebyla. Hospodářský rozvrat zasáhl celou monarchii, akcie průmyslových podniků spadly o 33 procent, akcie bank dokonce o 44 procent a v Českých zemích navíc 80 procent bankovních ústavů úplně zaniklo. S kým burziáni tenkrát večeřeli, netušíme, ale víme, že několik z nich spáchalo sebevraždu.
Rakousko-Uhersko bylo přesto pro investory obdobím jistoty. Jasně, přišly další - již mnohem slabší - hospodářské krize, občas zkrachovala nějaká ta banka či záložna, ale to, co je čekalo po roce 1914, bylo mnohem horší.
Nepřítel národa
Představte si, že žijete v roce 1800 v Praze, jste bohatý a máte volné peníze. Možností, jak s nimi naložit, tenkrát moc nebylo: pozemky, domy a tehdy zrovna ke dnu padající státní dluhopisy. O sto let později byla situace úplně jiná: k nemovitostem a státním papírům přibyly dluhopisy vydávané městy či soukromými podniky (oblíbené byly dluhopisy železničních společností), peníze šlo kromě toho investovat do akcií nebo uložit do celé řady bank, spousty spořitelen a nespočetného množství záložen. Investování a „neslamníkové“ spoření už nebylo výsadou bohatých; místo toho se z něj stala lidová kratochvíle.
Ranč v Namibii i byt v New Yorku: nemovitosti pro lovce slev
V té době už také nepochybně existovali spekulanti s uměním: lidé, kterým bylo jedno, jak kupovaný obraz vypadá, hlavně když „ponese“. Časopis Volné směry jim v roce 1918 spílal do „průmyslových mecenášů“ - lidí, kteří se vyptávají „v pravo v levo, větří po náladě a směru módy a pak uloží své peníze do umění, které během roků podrželo kurs a získalo všeobecné platnosti“- a nekompromisně dodával: „Že jest osud dnešního umění hlavně přenechán dobrému neb špatnému vkusu těchto sběratelů, to jest obzvlášť trapný stav věcí.“
Ke zrození moderního podnikatelského a finančního světa došlo u nás v éře Alexandera Bacha, muže, který má - nehledě na fakt, že odpůrce vcelku humanisticky posílal na nucenou dovolenou do Brixenu, a nikoli do mučírny - pověst rakouského Pinocheta. Právě v době Bachova absolutismu (1851 až 1859) se začaly v podnikání prosazovat akciové společnosti, moderní bankovní systém, spořitelny nového střihu a objevila se vůbec první záložna na našem území.
Špárkasy a kampeličky
Celou druhou polovinu 19. století se říkávalo, že spořitelny jsou německé, kdežto záložny české. Vcelku to odpovídalo realitě. Roku 1870 měli obyvatelé Českých zemí ve spořitelnách uloženo 95 milionů zlatých, ovšem na Čechy připadala jen desetina.
Finančním ústavem se suverénně nejvyššími vklady v monarchii se stala Poštovní spořitelna. Zaměřovala se sice na chudé lidi, ovšem díky tomu, že měla pobočku na každé z více než čtyř tisícovek pošt, konkurenci hravě přerostla. Roku 1910 v ní mělo peníze přes dva miliony lidí a celkový objem vkladů (649 milionů korun) byl skoro o pětinu vyšší než u druhé největší rakouské spořitelny (Osterreichische Sparkasse) a sedmkrát vyšší než u největší rakouské banky (Wiener Bankverein).
V malých městech a na venkově dokázaly Poštovní spořitelně konkurovat jen všudypřítomné záložny. V časopise Posel z Prahy pro ně už od roku 1857 horoval František Šimáček, tvůrce fiktivního investičního „praporadce“ Rozůmka, který čtenáře poučoval v článcích s krkolomnými jmény typu „Záložní kasy. Ústavy k pomožení stavu pracovnímu, čili cesta k nabytí zámožnosti. Svým krajanům na pováženou podává chudý Šimon Tadeáš Rozůmek“.
Trhliny v krásném světě. Co může v roce 2018 zastavit růst?
První družstevní záložna - Záložná kasa ve Vlašimi - vznikla na jaře příštího roku, kdy každý z jejích 17 otců zakladatelů vložil do pokladny drobný obnos. „Sešlo se tudy 25 zlatých 24 krejcarů, a ty pěti údům po pěti zlatých se rozpůjčily. A to bylo zrno hořčičné, z něhož měl vyrůsti strom - strom veliký, jenž ovoce přinášeti měl,“ popsal událost jeden z přítomných František Cenkr. „Zrno hořčičné“ se mělo k světu. Na konci roku byl kapitál záložny stonásobný, příští rok vznikly dle vlašimského vzoru dvě nové (v Písku a Čáslavi) a poté vypukl hotový „záloženský“ boom - těsně před krizí z roku 1873 jich existovalo víc než 500 a vládly majetkem ve výši 80 milionů zlatých. Přesvědčit lidi, aby se stali členy záložen, nebylo vždy snadné. Například ve Veselí nad Moravou pomohlo roku 1864 až kázání, ve kterém farář vyprávěl o tom, jak Ježíš nasytil zástupy, jak lidem neustále a bez užitku odpadávají od úst drobečky a jak, kdyby se tyto „drobty sebraly v záložně v jediný celek, pak by z těch nepatrných přebytečků povstal veliký pecen“.
Na konci 19. století začaly záložny -ve formě drobných zemědělských družstevních záložen, tedy „kampeliček“ a „raiffeisenek“ (nazvaných dle Františka Cyrila Kampelíka a Friedricha Wilhelma Raiffeisena) - masově pronikat na vesnici. Šlo až o jistou inflaci: v roce 1919 existovalo v Československu 366 spořitelen, do kterých lidé vložili 5,5 miliardy korun, záložen bylo 5400 a uloženo v nich bylo necelých pět miliard.
České a německé
Ještě předtím si však záložny prošly svou vlastní velkou krizí. Roku 1901 psaly noviny o procesu s viníky zkrachovalé třeboňské záložny, poté padla mělnická záložna a nakonec se - na podzim 1902 - provalilo, že vedení největší Svatováclavské záložny zdefraudovalo osm milionů korun. „Pád záložny otřásl, jak všem dosud dobře v paměti, celou českou veřejností, způsobil ohromné vzrušení po Praze, zanesl pláč a nářek do tisíců rodin v Praze i na venkově, zavinil v pražském obchodním světě povážlivý otřes a dosud není pohroma jím způsobená zažehnána,“ psaly tenkrát Národní listy.
Kromě ožebračených lidí měl pád Svatováclavské záložny ještě jeden - předem těžko předvídatelný - dopad. Německé noviny se pustily do českých finančních ústavů a Češi na to zareagovali po svém: začali z německých spořitelen houfně vybírat peníze. Během pouhého jednoho měsíce přišla „německá“ Česká spořitelna (Bohmische Sparkasse) - o 28 600 vkladatelů a jejich 41 milionů korun. Nejvíc na tom vydělala „česká“ Městská spořitelna pražská, do které jen v březnu 1903 přiteklo 14 milionů korun. „Českými obnosy z České spořitelny vybranými zvlažen za letošního požehnaného jara hospodářské obrody české všechen kraj národního, českého úvěrnictví, tak že každý jednotlivý strom jeho skví se bohatě zelenou plnou košatou korunou,“ vlastenčily Národní listy.
Investování bylo tehdy vůbec národní záležitostí a v dobových novinách lze najít spoustu inzerátů, které Čechy pobízely, aby kupovali akcie „svých“ cukrovarů či pivovarů, případně různé „vlastenecké“ dluhopisy. „Záhuba hrozí českému živlu ve Vítkovicích na Moravě, nepodaří-li se zachrániti jeho baštu Český dům. Proto kupujte dluhopisy Matice Českého domu po K 20 - a pomozte chrániti, co se zachrániti dá,“ psala roku 1910 Národní politika.
Nátlak a agitace
Válka tyto klidné časy ukončila. Stát potřeboval peníze a ty mu měly poskytnout válečné půjčky. Metody, jak přimět lidi, aby kupovali státní papíry, byly různé: od vlezlé agitace přes kázání v kostelech až po nátlak. Banky zveřejňovaly jména největších upisovatelů, český místodržící se hned na začátku války osobním dopisem obrátil na 300 osobností veřejného života a noviny stále dokola tiskly unifikované články, ve kterých vychvalovaly státní obligace do nebe. Tak třeba katolický východočeský deník Štít v listopadu 1915 tvrdil, že v bankách, spořitelnách a záložnách „peníze skoro nic nenesou“, akcie jsou nejisté, na nemovitosti mají jen lidé zámožní a navíc - „jen se optejte domácích pánů, jaké jsou s nájemníky potíže“, ukládejte proto „do státních papírů a z těch právě v době přítomné jest upisovati třetí válečnou půjčku“.
Čtěte komentář Pavla Párala: Jízda z kopce 2018
Mezi Čechy se nehledě na to válečné půjčky moc neujaly. Čísla jsou výmluvná: druhá válečná půjčka vynesla v Čechách „satanských“ 666 milionů korun, ovšem Češi upsali jen 117 milionů a zbytek nechali na Němcích. Neobešlo se to bez následků. Kvůli válečným půjčkám skončil za mřížemi například pozdější ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss.
O moc lépe se nežilo investorům ani poté, co válka skončila. Hospodářská mizerie trvala, ekonomika bylo v troskách a v březnu 1919 navíc ministr financí (a někdejší odsouzenec k smrti) Rašín spustil měnovou reformu. Jen o pár dní později publikovaly Humoristické listy vtip, ve kterém host kavárny žaluje číšníkovi, že pán „u třetího okna“ odchází bez placení, a číšník odpovídá: „Jó, to je pan Lyšavý. Ten nevěděl před tím okolkováním, jak uložit peníze, tak si tady zaplatil na tři roky kafe i s tuzéry.“
Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu
Dále čtěte:
