Reálně hrozí, že česká filmařina bude bez státní pomoci jen přežívat
Jiřího Kajínka zná v České republice jistě každý. Dvojnásobný, na doživotí odsouzený vrah má za sebou několik útěků z věznice. Poslední úspěšný z roku 2000, kdy zmizel z přísně střeženého arestu v Mírově. Vše vypadalo jako v hollywoodském filmu. Přeřezal mříže, z kovové výztuhy postele vyrobil kotvu, z prostěradel spletl lano. Po něm z cely přelezl na několik metrů vzdálené hradby, ze kterých na dalším prostěradlovém laně sešplhal na zem. Zmizel v blízkém lese a dva měsíce po něm policie marně pátrala. Za podobný útěk by se nemusel stydět ani James Bond. Kajínkův případ pak téměř rok plnil stránky tištěných médií a zpravodajství televizních stanic. Překvapivě však nechával chladnými české filmaře, kteří story ignorovali až do roku 2005. Tehdy, k ohromení mnoha lidí z branže, koupila práva na ztvárnění odsouzencova příběhu společnost J. B. J Film Petrů Jáklů.
Známý kaskadér Petr Jákl mladší, který může zúročit své mnohaleté zkušenosti z natáčení filmů pro Hollywood, získal spolu se svým otcem divácky a komerčně atraktivní téma. Odborníci soudí, že jedno z nejatraktivnějších za poslední roky, jež navíc odpovídá současné divácké poptávce. Jde o dramatický příběh skutečné osoby a například v anglicky hovořících zemích tyto snímky patří ke komerčně nejúspěšnějším.
Škodný však nezůstane ani Kajínek. Ač pravomocně odsouzen k doživotnímu trestu, stále opakuje: „Jsem nevinen.“ A připravuje se k již několikátému pokusu znovu svůj případ otevřít u soudu. To je možná i jeden z důvodů, proč souhlasil s jeho filmovým ztvárněním. Každá větší publicita dobrá. Když nic jiného, alespoň se jeho případ opět začne probírat na veřejnosti. Mnohé z těchto diskusí zcela jistě zaslechnou i soudci, kteří budou o případném znovuotevření kauzy rozhodovat. Opominout nelze ani tučný honorář, jenž za svůj podpis od producentů dostal.
Jakkoli může být film o Kajínkovi úspěšný, ne vždy vysoká divácká návštěvnost zajistí i zisk. O tom by mohl vyprávět třeba režisér Jan Svěrák v souvislosti se svým filmem Vratné lahve. Snímek zhlédlo již více než milion diváků a teprve po překročení této hranice začal vydělávat. Jedno je jisté. České filmy většinu českých filmařů neuživí. Tuzemský trh je malý a „líní“ diváci dle statistik chodí do kina v průměru maximálně dvakrát do roka. Čeští filmaři tedy vydělávají především na práci pro zahraniční produkce. Alespoň zatím. Objem prostředků, které zahraniční producenti v Česku utrácejí, však stále klesá. Zatímco ještě v roce 2003 protočily zahraniční štáby v tuzemsku více než pět miliard korun, loni pouhých 1,371 miliardy. Příčina razantního poklesu je zřejmá. Maďarská, německá a další konkurence láká filmaře na daňové pobídky (více na straně 26). V boji s těmito rivaly již Čechům nestačí jejich špičková profesionalita ani moderní ateliéry a začínají souboj o producentské dolary prohrávat.
Reálně hrozí, že filmařina, jako jeden z mála českých znalostních byznysů, bude bez státní pomoci ve formě daňových pobídek jen přežívat. Bylo by to opravdu zvláštní v době, kdy vláda prohlašuje, že nechce, aby z republiky byla jen evropská montovna, ale hodlá lákat i investory ze sofistikovanějších oborů. „Zaveďte stejné daňové zvýhodnění jako v Maďarsku a nebudete litovat,“ tvrdí filmaři. Argumentují tím, že dvacetiprocentní daňová úleva velice rychle do Česka přiláká zpět zahraniční filmové štáby, které kvůli nižším nákladům raději natáčejí jinde. Magická hranice pěti miliard korun, kterou v tuzemsku naposledy utratili cizí producenti v roce 2003, má být překonána rok poté, co začnou platit daňové stimuly. Filmaři se zároveň odvolávají na studie nezávislých ekonomů. Ti spočítali, že když v Česku cizí štáby protočí 5,5 miliardy korun, stát vrátí dvacet procent, tedy 1,1 miliardy korun, o ale peníze nepřijde. Vyplacená suma se totiž do rozpočtu vrátí ve formě přímých a nepřímých daní, které filmaři v zemi zaplatí třeba při nákupu pohonných hmot a hotelových služeb.
Odpůrci takové podpory tvrdí, že nejaktivněji lobbuje za zavedení pobídek pro filmaře společnost Barrandov Studio, a to ze zcela zištných zájmů. Vždyť ji živí především spolupráce se zahraničními filmovými štáby. Bez jejich peněz může nedávno postavený ateliér zhruba za 200 milionů korun předělat na sklad drogistického zboží nebo na asijské tržiště. Nutno ovšem podotknout, že natáčení zahraničních snímků neživí jen Barrandov Studio, ale i další firmy a tisíce lidí v navazujících oborech. Třeba stavaře, autodopravce, hoteliéry a restauratéry. Nezanedbatelný je i fakt, štáby pro zahraniční producenty jsou z osmdesáti procent obsazeny Čechy.
Daňové pobídky však prosazují i firmy, které až dosud neměly s filmovým průmyslem nic společného. Ty slibují, že když budou v Česku stejné podmínky pro podnikání jako v Maďarsku a spol., postaví nové ateliéry a přilákají významné investory. Zhruba osmdesát miliard korun, které americké filmové štáby ročně „protočí“ mimo území Spojených států, je prostě neodolatelným lákadlem.
