Premiér Jiří Paroubek prochází přísným politickým testem. Musí vysvětlovat podivné zákulisí prodeje Unipetrolu, zároveň se mu nad levicově laděným zákoníkem práce rozpadá koaliční vláda. Předložil návrh státního rozpočtu na rok 2006, který ekonomové kritizují.
Našlo by se toho i víc, ale i tak je to dost trablů na těch pár měsíců ve funkci. Kupodivu nic z toho Paroubkovi neuškodilo. Zatímco jeho předchůdci se v obavě o svou popularitu báli zakročit proti technařům, teď do toho policie šla doslova naplno. Razantní postup se nakonec vyplatil; oslovil především důchodce a další, kdo v technařích vidí vážné ohrožení pořádku a kterým mladíček Gross nijak neimponoval. Volební preference strany, kterou už nečekalo nic jiného než další propad, se za Paroubka obrátily strmě vzhůru a z málo známého pražského konšela se během chvíle stal nejpopulárnější politik. Už teď se cítí dost silný na to, aby zatlačil do kouta obě koaliční straničky. Před pár měsíci to byl ještě Miroslav Kalousek, kdo rozhodoval o chodu koalice. Vystrnadil Grosse, který spolupráci s komunisty nevylučoval, ale dostal se pod Paroubkův okap, kde je otevřené hlasování s komunisty normální a kde se lidovců nikdo nebojí. Gross musel odejít, aby neodešli lidovci, zatímco nový premiér jim teď vzkazuje, že klidně mohou jít. Změněné koaliční siločáry se nejjasněji ukázaly nad návrhem zákoníku práce: Nebudou-li lidovci souhlasit, pomohou s ním komunisté. Však už také Kalousek ustoupil ve všem, s výjimkou bodů, které považoval za protiústavní. Ani kvapný ústup jej zdá se nezachrání před buldozerem, který se na něj valí. ČSSD se totiž rozhodla udělat devět měsíců před volbami vlevo v bok. Zatímco na sklonku Grossovy éry se hovořilo o daňových změnách a o tom, že i ČSSD vyrazila do boje o střední třídu, snaží se dnes rozkročit doleva. A vyplácí se to. Mohlo by se zdát, že se sociální demokraté budou s KSČM přetahovat o stejnou skupinu voličů a že tak jen jedna levicová strana posílí na úkor druhé, ale nemusí to být pravda. Skutečně zde může být nevyužitý rezervoár ostře levicových občanů, kteří však mají zábrany volit komunisty. Navíc už teď má ČSSD ve sněmovně spolu s komunisty 111 hlasů, a i kdyby jejich součet po příštích volbách vypadal o něco hůře, stále by to mohlo stačit na pohodlnou většinu. Lidovci jsou ve složitější situaci. Chtějí být vždy a v každé vládě, už jen proto, aby byli vidět. V opozici by vedle ODS zanikali, vždyť opoziční role více vyhovuje programově jasně vyhraněným stranám. Pokud však zůstanou, budou držet u moci stranu, která s nimi sice sedí ve vládě, ale v parlamentu si už přisedla ke komunistům. Co na to řekne tradiční lidovecký volič? Proto se nedivme Kalouskovi, že je nervózní. Lidovci to teď mají opravdu těžké: Mají ještě zachraňovat svou koaliční vládu, nebo vlastní tvář?
