Menu Zavřít

Kalouskův gambit aneb Fiskální pakt ve sněmovně

15. 5. 2014
Autor: Redakce

Když už přijímáte závazek jen tak napůl, je dobré přemýšlet o důsledcích. Česko by nebylo jednou zemí, která přistoupila k fiskálnímu paktu, aniž by se vázala k jeho klíčovým ustanovením – k strukturálnímu deficitu do jednoho procenta pro země, jejichž veřejný dluh nepřekračuje 60 procent HDP, a k dluhové brzdě, jež má snižovat dluh nejméně o jednu dvacetinu ročně.

Současná koalice se přihlásila k téhle naředěné variantě, která v zásadě – pokud jde o fiskální úsilí –, nic nestojí do té doby, dokud držíte deficit veřejných rozpočtů pod třemi procenty HDP. Což by v situaci ekonomického oživení zas neměla být taková dřina a hovořit v této souvislosti o fiskální odpovědnosti je samozřejmě nesmysl.

I v té neokeynesiánské verzi je fiskální odpovědnost o tom, že s nastupujícím oživením by měl deficit klesat a na vrcholu konjunktury by měl být přebytkový, aby v rámci ekonomického cyklu byl vyrovnaný. To jsou základy fiskálního makra, jimiž se ovšem vládní koalice opravdu nemíní po dobu svého vládnutí řídit. A, po pravdě řečeno, se tím v Česku neřídil nikdo posledních 20 let. To je hodně omletá zpráva, kterou koalice, disponující solidní většinou, může ignorovat – pokud by se ovšem nevloudila drobná chybička.

Přijetí fiskálního paktu jako mezinárodní smlouvy totiž vyžaduje ústavní většinu, kterou koalice nedisponuje a bude jí těžko shánět. Nastala Kalouskova stříbrná chvíle, protože přišel s nabídkou, která se opravdu špatně odmítá – pokud zároveň nepřiznáte, že navzdory zlepšené ekonomice to poslední, co chcete, je cílit na strukturální deficit mezi půl a jedním procentem HDP. To by totiž vyžadovalo držet ten „všeobecný“ deficit veřejných rozpočtů hluboko pod třemi procenty a v žádném případě nerozdávat dárky.

Nebyl by to Kalousek, kdyby se v nastalé situaci přímo blaženě nerochnil a nepřihodil další nabídku TOP 09 – že podpoří i rozpočty, které budou sestaveny v souladu s duchem fiskálního paktu. To se odmítá opravdu těžko, poněvadž rozpočet je koneckonců zákon, s nímž stojí a padá každá vláda. A aby to dorazil, osladil návrh ještě shovívavým porozuměním starého praktika, když nabídl i přechodné období.

Představitelé koalice tak mají na vybranou: buď o tom začít jednat a třeba natahovat přechodné období (2017, 2018?), než se zavážou i ke strukturálnímu deficitu a dluhové brzdě a dalším „tvrdým“ ustanovením paktu, a podřídit tomu fiskální politiku. Anebo nechat Kalouska, aby si svou stříbrnou chvíli užil, a prostě nechat smlouvu spadnout pod stůl. To ovšem znamená utrhnout si hned v prvním půlroce vládnutí ostudu v Evropské komisi, kde slavnostně demonstrovali proevropskou orientaci právě na příkladě přistoupení k fiskálnímu paktu (a Česko za Nečasovy vlády bylo spolu s Británií jediné, kdo zůstal ostentativně stranou). Je pouze jeden typ politika, který je v Bruselu ještě méně oblíbený než euroskeptik: žvanil, který slibuje, a není schopen dodat.


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

El excremento del diablo checo

Země velkých lánů a malých kruhových bazénů

FIN25

Když Keller mudruje

  • Našli jste v článku chybu?