Současná koalice se přihlásila k téhle naředěné variantě, která v zásadě – pokud jde o fiskální úsilí –, nic nestojí do té doby, dokud držíte deficit veřejných rozpočtů pod třemi procenty HDP. Což by v situaci ekonomického oživení zas neměla být taková dřina a hovořit v této souvislosti o fiskální odpovědnosti je samozřejmě nesmysl.
I v té neokeynesiánské verzi je fiskální odpovědnost o tom, že s nastupujícím oživením by měl deficit klesat a na vrcholu konjunktury by měl být přebytkový, aby v rámci ekonomického cyklu byl vyrovnaný. To jsou základy fiskálního makra, jimiž se ovšem vládní koalice opravdu nemíní po dobu svého vládnutí řídit. A, po pravdě řečeno, se tím v Česku neřídil nikdo posledních 20 let. To je hodně omletá zpráva, kterou koalice, disponující solidní většinou, může ignorovat – pokud by se ovšem nevloudila drobná chybička.
Přijetí fiskálního paktu jako mezinárodní smlouvy totiž vyžaduje ústavní většinu, kterou koalice nedisponuje a bude jí těžko shánět. Nastala Kalouskova stříbrná chvíle, protože přišel s nabídkou, která se opravdu špatně odmítá – pokud zároveň nepřiznáte, že navzdory zlepšené ekonomice to poslední, co chcete, je cílit na strukturální deficit mezi půl a jedním procentem HDP. To by totiž vyžadovalo držet ten „všeobecný“ deficit veřejných rozpočtů hluboko pod třemi procenty a v žádném případě nerozdávat dárky.
Nebyl by to Kalousek, kdyby se v nastalé situaci přímo blaženě nerochnil a nepřihodil další nabídku TOP 09 – že podpoří i rozpočty, které budou sestaveny v souladu s duchem fiskálního paktu. To se odmítá opravdu těžko, poněvadž rozpočet je koneckonců zákon, s nímž stojí a padá každá vláda. A aby to dorazil, osladil návrh ještě shovívavým porozuměním starého praktika, když nabídl i přechodné období.
Představitelé koalice tak mají na vybranou: buď o tom začít jednat a třeba natahovat přechodné období (2017, 2018?), než se zavážou i ke strukturálnímu deficitu a dluhové brzdě a dalším „tvrdým“ ustanovením paktu, a podřídit tomu fiskální politiku. Anebo nechat Kalouska, aby si svou stříbrnou chvíli užil, a prostě nechat smlouvu spadnout pod stůl. To ovšem znamená utrhnout si hned v prvním půlroce vládnutí ostudu v Evropské komisi, kde slavnostně demonstrovali proevropskou orientaci právě na příkladě přistoupení k fiskálnímu paktu (a Česko za Nečasovy vlády bylo spolu s Británií jediné, kdo zůstal ostentativně stranou). Je pouze jeden typ politika, který je v Bruselu ještě méně oblíbený než euroskeptik: žvanil, který slibuje, a není schopen dodat.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
El excremento del diablo checo
Země velkých lánů a malých kruhových bazénů
