Vize informační společnosti charakterizovaná dostupností informací na špičkách prstů pro kohokoli kdekoli a kdykoli bere možná za své. Do rozpaků se nedostávají jen tvůrci národních strategií. Státní moc nám prezentuje spíše koncept velkého bratra. Realizaci této, pro státy z mnoha důvodů nesporně přitažlivé strategie, reprezentují prosvěcující kamery na letištích, více méně neomezené sledování telefonních hovorů, všudypřítomné kamery. Systém se začíná samofinancovat nejen z našich daní, ale třeba z pokut vybíraných za překročení rychlosti na místech majících pramálo společného s bezpečností provozu.
Každý rozumný člověk si uvědomuje vysoká rizika vyplývající z hrozeb terorismu. Proto má velký bratr nejen své odpůrce, ale i příznivce. Nejsou to zdaleka jen firmy, které si z bezpečnostních rizik udělaly skvělý vzkvétající byznys. Všechny bezpečnostní strategie reagují s nevyhnutelným zpožděním na neustále se vyvíjející sofistikované útoky lupičů a narušitelů. Řešíme tedy následky, nikoli příčiny. Nechci se teď bavit o politických, náboženských nebo jiných příčinách terorismu. Spíše se podívejme na mnohokrát prověřené tvrzení, že žádný oběd není zadarmo. Nemám na mysli jen to, že utrácíme za vizi „informační společnosti“ přímo a nepřímo čím dál víc peněz. Některé nám sebere státní pokladna, jiné neodolatelný marketing informačních a komunikačních firem. Vize informační společnosti trochu začíná připomínat džina vypuštěného z lahve. Stalo se to dříve třeba s „ovládnutím“ ohně nebo atomové energie. Platí stále: dobrý sluha, ale špatný pán. Neustále se zdokonalující informační systémy ovládající nejen kontakty s úřady a vaši korespondenci, ale elektrárny, banky, komunikační systémy, nemocnice postupně vyřazují z funkce původní infrastrukturu a její procesy. Návrat ke staré alternativě už často není možný. Kopat do elektronicky ovládaných vrat, která neotvírají, dává smysl, ale kopat do velínu atomové elektrárny asi ne. Výpočetní výkon vaší domácí informační infrastruktury převyšuje výkon super počítačů před pár lety. Běda ovšem, když selže. Využívání služeb informační společnosti nás nutí k čím dál větším kompromisům, leckdy už vyvolávajícím oprávněnou diskusi.
Moje glosa nechce útočit na technologie, které hojně využívám. Spíš připomene nápis na opuštěných vylomených dveřích luxusního auta v kalifornské poušti: „Užívej všechno, co člověk vytvořil, ale nemodli se k tomu, je to pomíjivé“.
