Kam s nimi

Nejzajímavějším byznysem jsou pro provozovatele velké plochy

Zlaté časy parkovišť v centru Prahy jsou pryč. Říkají to provozovatelé i Technická správa komunikací. Ne že by nebyl o další místa, kam odstavit automobily, zájem, ale v centru už pro ně nejsou plochy. A navíc je ani město budovat nechce, ačkoliv ve středu hlavního města stále chybí kolem patnácti tisíc parkovacích stání. „Domníváme se, že v této památkové rezervaci jsou ulice příliš cenné na to, aby sloužily jako parkoviště,“ říká náměstek primátora Martin Hejl.
„Ještě před třemi lety, kdy firmy bojovaly o kanceláře ve středu Prahy, procházely parkoviště a garáže boomem,“ tvrdí Karel Pecka, ředitel společnosti Helios, která dlouhodobě pronajímá garáž pro 460 automobilů mezi hlavním nádražím a Státní operou. Dnes však mnoho firem odchází za nižšími nájmy a pohodlnějším parkováním do nově vznikajících kancelářských komplexů mimo centrum.

Rvačka o Karlovo náměstí.

Vlastnit parkoviště v historickém centru města je mnohem náročnější, než se na první pohled zdá. Nájmy mohou dosáhnout až tří tisíc korun za metr čtverečný za rok, provozovatel musí platit dozorce a samozřejmě pojistné za krádež nebo poškození svěřených aut. Roční pojistka se přitom pohybuje okolo 6,5 promile ze svěřené hodnoty. Parkoviště a garáže jsou navíc závislé na turistické sezoně. V ní může denní tržba za sto míst dosáhnout příjemných třiceti tisíc korun, po zbytek roku však zisky leckdy klesnou až na slabé dva tisíce za den. Karel Pecka říká, že se zájem o parkovací plochy na Praze 1 víceméně ustálil, o místa na Praze 2, 3 a 5 ale pořád stoupá. Na Karlově náměstí se společnosti už teď, před dokončením multifunkčního centra, perou o stálá místa. „Firmy jsou ochotny dát za ně bůhvíco,“ říká Vladimír Nergl, jednatel Agentury Rokambo, provozující 102místné parkoviště před kostelem Sv. Ignáce. Cena za jedno stání se pohybuje kolem 40 tisíc korun ročně.

Drahé podzemí.

Podle magistrátu se další nadzemní parkoviště na Praze 1 budovat nebudou, i když náměstek primátora pro oblast dopravy Martin Hejl tvrdí, že by v pražské památkové rezervaci bylo potřeba třicet tisíc parkovacích míst. Zatím je jich v centru asi polovina, hlavně v ulicích.
Město chce situaci řešit výstavbou podzemních garáží. „Je to o budování hromadných kapacit, a to je v centru možné jedině v podzemí,“ říká Hejl. Problém je ovšem v penězích. „Investičně jsou takové garáže velmi náročné a z toho potom vyplývá cena za místo. Jak dalece je to vůbec srovnatelné s příjmovou úrovní běžného obyvatelstva?“ ptá se Hejl.
Podobné úvahy také brzdí výstavbu podzemních garáží na sídlištích. „Obyvatelé paneláků na to nemají. Nakonec by je parkování mohlo vycházet pomalu na stejnou částku jako bydlení.“ Částečně sice vypomáhá stavební zákon, který vyžaduje, aby měl každý nově postavený objekt v Praze vlastní parkovací kapacity, ale všelékem to rozhodně není.

P+R: Velkoplošné řešení.

Z uvedených důvodů se město snaží budovat velkoplošná záchytná parkoviště (P+R) u stanic metra na okraji Prahy. Tam může mimopražský řidič na den vůz zanechat a koupit si zvýhodněnou jízdenku hromadné dopravy do centra. P+R fungují až příliš dobře. Současných dvanáct parkovišť s kapacitou 1400 míst je stále plných. Proto se během dalších pěti let plánuje vybudování zhruba třiceti dalších s kapacitou minimálně 25 tisíc míst.
Zdánlivě dokonalý plán má však dva ostré háčky. Zaprvé se každá lokalita na záchytné parkoviště nehodí. Je třeba ho umístit jak u dálnice, tak u metra, což už teď podstatně zatěžuje určité městské části. Další potíž je v tom, že soukromí majitelé často své pozemky nechtějí prodat. „To je v současnosti hlavní brzdou třeba výstavby dalšího parkoviště na Zličíně,“ říká Hejl.
Zajímavá jsou parkoviště typu P+R i pro provozovatele. Jejich výhodou je, že je Technická správa komunikací na své náklady vybuduje. Provozovatel potom odvádí městu veškeré příjmy. Jeho ziskem je částka, kterou stanoví ve veřejné soutěži, pořádané správou komunikací. „Zbohatnout se z toho rozhodně nedá,“ tvrdí Miroslav Černý, jednatel společnosti Besico, provozující P+R ve Zličíně, Holešovicích, Radotíně a na Skalce. Na druhou stranu ale ani zchudnout. „Provozovat hlídaná nebo P+R parkoviště znamená vydělávat menší částky, ale pravidelně,“ dodává.

Jak postavit parkoviště.

Provozovatel sídlištního parkoviště si ho na rozdíl od záchytných musí vybudovat sám. Nejdříve (snad) zvítězí ve veřejné soutěži pořádané městskou částí, upraví plochu, oplotí ji, postaví strážní budku a zavede elektřinu. Parkoviště je na světě. Podle Miroslava Černého přijde taková legrace pro sto aut zhruba na šest set tisíc korun. Náklady však nekončí: deset tisíc měsíčně nájemného, 46 tisíc na platy pro čtyři non-stop pracující hlídače a v případě Besica také šestnáct hlídacích psů po deseti tisících. A samozřejmě je třeba parkoviště pojistit, dalších 60 tisíc ročně.
Podle dohody s městskou částí přitom nesmí obyvatelům účtovat více než 500 korun za měsíc za stání. Firemní místa může sice pronajímat za vyšší cenu, ale jejich počet je omezen. V průměru tak podle Černého vydělá každé parkoviště od minus deseti do plus dvaceti tisíc korun měsíčně. Stomístné si na sebe zhruba vydělá, menší plochy jsou prodělečné. Parkoviště o 150 místech je proto dotují. „Nemůžu chtít jen velká parkoviště, to prostě nejde,“ říká Černý. Město by mu je ani nesvěřilo. Provozovatelé jsou tak nuceni spravovat několik menších ploch, aby dostali jednu velkou.
Nad každým parkovištěm se vytrvale vznáší hrozba zrušení. Provozovatele mívají smlouvy s městskými částmi na dobu neurčitou, ovšem s tříměsíční výpovědní lhůtou bez udání důvodu. Provozovatel je po vypovězení navíc povinen uvést plochu do původního stavu. Proto také nebývají příliš ochotni do parkovišť vložit více peněz, než je nezbytně nutné. „Tyto skutečnosti brání provozovatelům do parkovišť investovat,” říká prezident Asociace provozovatelů parkovišť Lubomír Tusjak. „Ten, kdo ho postaví, do něj dá určité peníze, takže se mu to nejdřív musí vrátit. Až potom se rozmýšlí, jestli bude investovat dál a modlit se, že ho nezruší.”

Pečeť na pořadníku.

Na sídlištích si obyvatelé užívají oplocených a hlídaných parkovišť už od roku 1992. A jejich popularita roste. „Jsou beznadějně vyprodaná,“ říká Miroslav Černý z firmy Besico a upřesňuje, „Naše firma provozuje třináct sídlištních parkovišť. Museli jsme zavést centrální pořadníky, protože se lidé snažili dozorce podplácet. Pořadník je dokonce zapečetěný, aby se nemohly přesouvat jednotlivé žádosti.“ Čekací doba na stání za plotem se podle Černého pohybuje kolem tří měsíců.
A není se čemu divit. V době, kdy auta ze sídlišť mizí jak housky na krámě, si lidé rádi zaplatí kolem 500 korun měsíčně. Jejich auto je tak navíc pojištěno proti krádeži a poškození na pozemku parkoviště. „Pojistka na Volkswagen Passat stojí na rok asi třicet tisíc korun, přitom spoluúčast máte minimálně deset tisíc,“ uvádí Lubomír Tusjak, „Když vám někdo ukopne zrcátko, tak za to nikdo nezodpovídá a majitel si to platí sám. Kdežto na parkovišti se zodpovídá za každou škodu. Navíc víte, že své auto najdete tam, kde jste ho zaparkovali.” Ironické je, že o hlídaná parkoviště nejvíce usilují lidé se starými a levnými automobily. „Když jsme začínali, mysleli jsme si, že to bude jenom pro drahé vozy. Ale kdepak. Důchodce, který má ojetý levnější automobil, už si další nekoupí. Takových nám stojí na parkovišti většina,” viceprezident asociace Petr Šimek. „Pro tyto lidi má auto za 50 tisíc stejnou hodnotu jako pro podnikatele s autem za milion.“

O přejeté noze.

Nepřítelem provozovatelů oplocených sídlištních parkovišť jsou překvapivě řidiči. Stále bojují s vychytralostí zákazníků a jejich odporu k placení. Samozřejmě jim nestojí za to stíhat neplatiče kvůli patnácti nebo dvaceti korunám. Přesto je stojí několik deset tisíc korun ročně.
Na sídlištích se také zpočátku setkávají s odporem místních obyvatel. „Skutečnost, že tam dosud parkovali zadarmo a teď za to musejí platit pětistovku, je pro mnohé nepřekonatelná,“ říká Černý. „Když stavíme parkoviště na 120 míst, tak se sto lidí těší a zapisují se do pořadníku tři měsíce dopředu. Ostatní si stěžují. Během čtyř až pěti dnů jsou však parkoviště zaplněná a ti, kteří si nejhlasitěji stěžovali, se tam nedostanou. Takže si stěžují znovu,” dodává.
Potíže mívají provozovatelé také s vychytralci, kteří by si chtěli na náklady parkoviště opravit svá auta. Parkoviště totiž musí být pojištěno nejen proti krádeži, ale i proti vandalismu, poškození, nehodě a vykradení standardního vybavení vozidla. „Klient někde ztratí zrcátko nebo si odře auto a tvrdí, že se to stalo na parkovišti. Bohužel hlídač nemůže kontrolovat technický stav vozidla při každém příjezdu,” podotýká Šimek.
Na hlídaných parkovištích v centru je největší problém s neplatiči. „Jedna podnikatelka přejela kvůli desetikoruně nohu hlídačovi, takže je už půl roku v pracovní neschopnosti,“ uvádí příklad Šimek. Podobná slova lze zaslechnout i od ostatních provozovatelů. „Čím větší a lepší auto, tím hůře se jim tahá z kapsy těch třicet korun,” říká Vladimír Nergl z Agentury Rokambo a vzpomíná na mladého podnikatele v luxusním mercedesu, který se zdráhal zaplatit parkovné, „Nakonec jeho hezká mladá společnice vytáhla peněženku a poplatek zaplatila za něj.“