Příběh milionáře, pro kterého přestal mít život smysl
Podnikatel Stefán Porpáczy se dostal do povědomí veřejnosti v Maďarsku poté, co mu byla ukradena kočka Gizika, kterou šofér vezl mercedesem do kosmetického salonu. Zdrcený obchodník nabídl jeden milion forintů (asi 170 tisíc korun – pozn. red.) tomu, kdo ho přivede na stopu únosce. Kočka se nenašla, sportovní automobil ano. Porpáczy do něho usedl a vtom se ho zmocnila neodolatelná touha skoncovat se životem. Přežil to. Proč vlastně takový milionář zatouží umřít? Před několika měsíci měl Maďar Stefán Porpáczy víc přátel než těch, kdo mu závidí. Žil obvyklým nudným životem talentovaných tuzemských obchodníků, dokud nebyl přinucen odložit růžové brýle. Od té chvíle začal na své přátele a na svět pohlížet černě. Gigantické mejdany. Před tím, než se vyboural, trávil často celé dopoledne squashem a pobytem v azurové vodě svého bazénu. Kromě jeho partnerky ho zbožňovaly fotomodelky a manekýnky, pro které jezdil buď svým černým sportovním mercedesem, případně Porschem 928, nebo mustangem. O přítomnost krásných žen neměl nikdy nouzi. Navštěvoval s nimi restaurace, jejichž jídelníček měl neomezené možnosti. Pochutnával si na kaviáru, lososech či racích. Číšníci měli svátek, když ho mohli obsluhovat. Těšili se na extra tučné spropitné. Nebylo to ale to jediné, proč lidé šestatřicetiletému obchodníkovi záviděli. Důvodem byli i jeho slavní přátelé. Znal totiž každého, kdo něco znamená, a kolem něho se slétali všichni, kdo něco znamenat chtěli. Porpáczy totiž neměl hluboko do kapsy a masivně sponzoroval tuzemskou pop–rockovou scénu. Často se nechal fotografovat s hvězdami jazzu, s Rózsi Demjénovou, Charliem Horváthem, Eroxem Martinim, s Omegou a mnoha dalšími. Na oplátku zval hordy kamarádů (i méně blízkých známých) na gigantické mejdany. Vždy platil on. Nedá se tedy říci, že by býval po nocích sám. Každý večer se mohl cítit jako doma. Jen doma se tak cítit nemohl, protože tam se příliš nezdržoval. Cigareta od Horna. Procestoval všechny kouty zeměkoule. Tušil, že by to nebylo ono, kdyby poznával svět zpoza volantu luxusního vozu, a tak se v cizině maskoval (jako král Matyáš Korvín) za obyčejného turistu. Svět brázdil v džínsech a s batohem na zádech. Jednou, když čekal na letišti v Curychu, uviděl tam bývalého maďarského premiéra Gyulu Horna s manželkou. Úspěšně od něj vyžebral cigaretu a dobře si to zapamatoval. Pak se mu ale i cestování přejedlo. „Marně mě zvali do Hongkongu nebo do Indie, vypráví. „Měl jsem toho dost. Měl jsem po krk všech těch atrakcí, krajin a letadel. Tehdy se ozvaly první varovné signály. Pokrytectví chudých. Přišel s nápadem zřídit vedle řetězce továren a obchodů s koženými oděvy obchodní dům pro chudé na ploše dvou tisíc metrů čtverečních. Nemajetní zákazníci zde mohli zaplatit, kolik uznali za vhodné. Ukázalo se ale, že velkolepý nápad je k ničemu. „Domníval jsem se, že lidé se jen pohrnou. Ale všechno bylo jinak. Nepochopili, o co tu jde. Pár se jich tady potulovalo, nikdy tu nebyly davy. Maďarští chudí zkrátka nechtějí přiznat svoji chudobu. Pokrytci. A když už není ani upřímnost… Zavřel jsem krám, prodělal jsem na tom miliony. Ztratil jsem kvůli tomu dokonce i několik přátel, protože jsem už neměl dost peněz na rozdávání. Na co jsem peníze potřeboval? Na to, abych přinášel radost druhým. Protože penězi můžete udělat šťastnými mnoho lidí, dodává podnikatel. To byl také důvod, proč pan Porpáczy pořádal své proslulé večírky zadarmo. „Všichni jste mými hosty – tak znělo motto každé party, kde na jeho účet jedly a pily třeba tři stovky lidí. Oslavovali jeho peníze. „O to nešlo, problém byl v tom, že jsem na večírcích měl kasu z plexiskla, na kterou jsem napsal: Díky, přijďte zas. Myslel jsem to tak, že kdo usoudí, že to za něco stálo, může tam vhodit pár forintů. Chrastilo tam na dně sotva pár stovek. Ale to mě nemrzelo. Dotklo se mě, že někdo tu pokladničku jednoho krásného dne vykradl. Byl to můj nejlepší přítel. Známý člověk s dobrou pověstí. A tehdy jsem si řekl, že s pořádáním zábav je konec. Šel jsem domů a poprvé zbilancoval vlastní život. Všechno jsem přehodnotil. Poslední kapka. Pár dní poté mu někdo ukradl Giziku. Jeden z bulvárních listů uveřejnil na první straně velký titulek: Kočička Stefána Porpáczyho ukradena na cestě ze salonu krásy i se sportovním mercedesem, v němž ji vezl osobní šofér! „Bylo to strašně milé zvíře, všichni, kdo ji znali, předli blahem, vypověděl novinářům skleslý obchodník. „Na ten večer jsme plánovali její první rande s kocourem. Proto byla v kosmetickém salonu, aby jí dali do pořádku drápky a vyholili tlapky. Vyšlo najevo i to, že nápadník nebyl jen tak ledajaký. Perskou krasavici očekával kocour populárního italsko–maďarského zpěváka Eroxe Martiniho. Oba páníčkové – v té době ještě přátelé – nakoupili pro tuto příležitost spousty kočičích dobrot a překvapili mladý pár i svatebním darem: umělá myš s nefalšovaným myším pachem, chrastítko a gumový míček. Jenomže Porpáczyho šofér byl přepaden dvěma maskovanými bandity a po mercedesu i po chlupaté krasavici se slehla zem. „Nenašla se dodnes. Zato já jsem bohatší o několik koček a zkušeností. Volala mi spousta lidí, kteří mi nabízeli novou kočičku. S kolegy a rodiči jsme jich skutečně asi deset přijali. Druhá část telefonátů měla společného jmenovatele, otázku: co si vlastně o sobě myslím… Tolik nezaměstnaných bloumá po ulicích, a já si klidně nabídnu milion ne za patnáctimilionové auto, ale za kočku, co má cenu sotva osmdesát tisíc. Vtip mých obchodních úspěchů tkví v tom, že mívám takové nápady, jaké nikdo jiný nemá. To byl i tenhle případ. Měl jsem tu kočku rád, ale šlo mi o mercedes. Říkal jsem si, že když se najde kočka, najde se i vůz. Protože v téhle zemi budou lidé s mnohem větším zápalem hledat ztracené zvíře než auto. Přestože jsem dostal spousty poťouchlých vzkazů, jako například tvoji kočku sežral můj pitbull, nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu. Kvůli kočce hledala auto celá země. Taky ho našli. I když bez Giziky. Stefán se mohl znovu radovat ze svého krásného vozu. Jenomže sotva do něho usedl, havaroval. Ještě před čtyřmi měsíci měl ve svém arzenálu čtyři luxusní vozy. Dnes nemá žádný. Všechny prodal a pořídil si zbrusu nový invalidní vozík. Jak se to stalo? Hnal se svým oblíbeným mercedesem, když vtom najednou ucítil, že už nemůže dál. Jak sám říká: „Už jsem nevydržel tolik pokrytectví. Ze zvyku šlápl na plyn, auto se utrhlo ze silnice a zastavilo se až o strom. Na vozíčku. „Když pro mě přijela sanitka, křičel jsem: Já chci umřít! A myslel jsem to vážně. Tolikrát už jsem se zklamal… Pak jsem se zhroutil. Probral jsem se v nemocnici, zachránily mě airbagy. Vedle mě leželo dvacet dalších pacientů. Všichni měli za sebou nejméně jeden pokus o sebevraždu. Oni chtěli umřít proto, že byli bez peněz, já proto, že jsem jich měl vždycky příliš. Vyslechl jsem tam neuvěřitelné příběhy. Nejen od člověka, který ležel hned vedle mě – utrhl se s ním lustr, na němž se chtěl oběsit - ale i od ošetřujících. Nikdy předtím jsem si nedovedl představit, že se dá vyžít z třiceti tisíci forintů měsíčně. Neumím si to představit ani teď. I ten poslední z mých zaměstnanců nosí domů přinejmenším osmdesát tisíc. A kolik mám já na živobytí? Ta suma není podstatná. Důležité je něco jiného. To, že po třech měsících na vozíku zase chodím. Dívám se dnes na svět jinýma očima.“ Říká se, že se Porpáczy opravdu změnil. Pořád sedí doma, pomalu se vytratil ze světa šoubyznysu. Vyhledává samotu. Nedůvěřuje ani svým spolupracovníkům. Je opatrný, věnuje se firmě, hlídá si každý forint, aby ho nikdo nepodvedl. Nevydržuje už desítky kamarádů. Stravuje se doma. Ženy po jeho boku zmizely. Takhle žil a takhle se změnil.
