Já vím, že za tohle dostanu vynadáno od některého výrobce uzenin (jako jsem kdysi dostal vynadáno od ředitele pekáren za pomlouvání gumových rohlíků), ale jedna klobáska denně zvyšuje o dvacet procent riziko rakoviny střev, na kterou ročně umírá 16 000 Britů. To jsem si nevymyslel, nýbrž opsal z Daily Mailu, novin echt pravicových, které my, coby kuchařka pravicová, nemůžeme nebrat vážně. Přišel na to prý nedávno World Cancer Research Fund (WCRF). Ten, či podobná výzkumná instituce, kdysi také spočítal, že světové prvenství ve střevní rakovině drží v přepočtu na hlavu Češi.
Klobáska, jak už dávno víme, je pokrm veskrze levicový, takže nás to ani tak moc nepřekvapí. V Česku, pravda, málokdo jí klobásku každý den, zatímco v Anglii je to nedílná součást tradiční snídaně, která je jinak svou pestrostí poměrně pravicová, či přinejmenším svou tradicí konzervativní. Jenže ono se toto zdravotní varování týká všech uzenin, přesně řečeno každého průmyslově zpracovávaného masa. Jedné klobásce svou rakovinotvorností odpovídají tři plátky anglické slaniny. Přesně měřeno na váhu je to prý 50 gramů. Podobně na tom jsou salámy a šunky, hlavně ty rozemleté a pak znovu sestavované do falických tvarů a promísené s různými ingrediencemi od mouky a bramborové kaše po nepřeberné množství chemikálií a barviv, a uzené. Hromadí se tím prý karcinogenní chemikálie zvané „N-nitroso“. Netýká se to už tolik italského prosciutta a hovězí bresaoly, které jsou zpracovovávané spíše sušením a bez příměsí.
WCRF doporučuje, abychom uzeniny přestali jíst úplně. A dokonce i omezili spotřebu červeného masa, jehož nadměrné požívání prý menší mírou ke střevním chorobám včetně rakoviny přispívá. K získání potřebného železa, proteinů, minerálů a vitaminů B a D prý stačí maximálně tři stopadesátigramové řízky, steaky nebo roštěnky týdně. Uzenáři a řezníci, podávejte prosím žalobu na WCRF, ne na mě. Nebo se raději pomalu začínejte přeškolovat na jiné řemeslo, jako to museli kdysi dělat koňští handlíři, medvědáři, učitelé ruštiny a jiné levicové profese.
To jen tak na okraj, abychom se mohli poplácat po zádech, jak zdravě pravicově jíme, když se nějakou dobu bez masa úplně obejdeme a hledáme si za ně kvalitní náhražky. Jednou takovou skvěle pravicovou a velmi sytou náhražkou masa je zelená, původem mexická hruška zvaná avokádo, která obsahuje více tuku než hovězí, je bohatá na vitaminy B, E a K a má ze všech druhů ovoce největší obsah vláknin, které jsou tolik potřebné k dobrému trávení a čištění zažívacího ústrojí. Je to také potrava mimořádně sexy, neboť její jméno pochází z aztéckého „ahuakatl“, což znamená varle. Takže jinak řečeno, každý pokrm s avokádem „má koule“.
A my si místo obvyklého předkrmu salámového a šunkového přispějeme ke zdraví a radosti ze života výtvarně i chuťově lahodným salátkem zvaným italsky „insalata tricolore“, což je v zásadě caprese s avokádem seřazený do trikolory italské vlajky, a to plátky rajčat na jednom kraji, plátky mozzarelly uprostřed a plátky avokáda na druhém kraji. Avokádo se plátkuje tak, že se nejprve rozřízne podélně napůl, pak se vyndá pecka, obě půlky se vyloupnou ze slupky a příčně plátkují. Trikolora se mírně opepří a potřísní silným olivovým olejem a ještě trochou citronové šťávy na avokádu a rajčeti, ale ne už na mozzarelle. Jestli vám ji někdo naservíruje tak, že jsou ingredience zpřeházeny bůhvíjak, není to trikolora, nýbrž slátanina, a vraťte mu to, ať vám to znovu podá hezky rovně poskládané.
Avokádo musí být zralé, tedy změklé tak, že pod stisknutím povolí jako gumový míček, ale nesplaskne jako plastelína. To by bylo projevem avokáda přezrálého a uvnitř ztmavlého. To se sice ještě jíst dá, ale ne jako trikolora, protože plátky by se nám rozpadly na kašičku a celá trikolora by vypadala zabláceně. Tvrdé avokádo je zase nezralé a nechutné. V českých supermarketech sice častěji narazíme na ta nezralá, ale nezoufejme. Můžeme si je nechat rychle dozrát tím, že je celé zabalíme do černě tištěných novin.
Avocado vinaigrette (avokádo s octovou omáčkou) je jednoduchý předkrm francouzský, a na ten si můžeme vzít avokádo mírně přezrálé, neboť je nebudeme plátkovat, nýbrž vydlabávat lžičkou. Takže čím měkčí, tím lepší (vizte recept).
Mimochodem, pecku si můžete doma ponořit do vody a ona vám časem vzklíčí. Pak ji můžete zasadit do velkého květináče. Budete-li o ni pečovat, vyroste vám z ní stromeček a za nějakých pět let můžete sklidit první avokádovou hruštičku. Do zahrady si jej nepřesazujte, českou zimu stromek nepřežije, leda až ještě víc pokročí to globální oteplování.
Avokádo s octovou omáčkou
Avokádovou hrušku rozřízneme podélně, vyndáme pecku a necháme avokádo ve slupce, čímž nám vzniknou dvě lodičky. Ty vyplníme hustou vinaigrette čili dresinkem sešlehaným z hořčice, drobně sekaného česneku, olivového oleje a vinného nebo jablečného octu nebo citronu. Aby vinaigrette zůstala pěkně hustá a z lodiček nepřetékala, začínáme hořčicí, do které za stálého šlehání po troškách přiléváme olej.
