Ochranné sdružení malých akcionářů (OSMA) varuje před tím, že většina českých titulů cenných papírů nesplní přísně nároky, jež budou pro jejich přijetí k obchodování na veřejném trhu stanoveny novelou zákona o cenných papírech, projednávanou nyní opět Poslaneckou sněmovnou (EURO 31/2000). Tyto cenné papíry tak budou muset veřejné trhy opustit, a to se všemi negativními důsledky pro akcionáře a investory včetně zahraničních.
Zbytečné obavy.
Ačkoliv ani OSMA, ani ministerstvo financí neprovedly žádný seriózní rozbor, kolik cenných papírů vlastně na základě uvedené novely zákona z veřejného trhu vypadne, neváhají strašit akcionáře, že se poté jimi držené papíry stanou prakticky bezcennými. Sdružení OSMA dokonce hovoří o znárodnění bez náhrady. Jaký je ale rozdíl mezi tím, když se cenný papír sice „pyšní statusem veřejné obchodovatelnosti, přestože se s ním ve skutečnosti na veřejném trhu několik let neobchoduje a akcionář nemá možnost ho prodat kvůli chybějící poptávce, a tím, když cenný papír bude z trhu vyloučen, protože velikost emise je tak malá, že kurs, který by byl výsledkem ojedinělých transakcí, by neodrážel reálnou hodnotu společnosti a byl by mimo jiné i lehce manipulovatelný?
Následky existence nelikvidních cenných papírů na veřejných trzích jsou katastrofální. Veřejně obchodovatelné cenné papíry mohou do svých portfolií nabývat investiční fondy, podílové fondy i penzijní fondy, a ty je musí také nějak ocenit. Je jasné, že portfolia těchto typů fondů musí být tvořena kvalitními a likvidními cennými papíry. A to proto, aby v případě většího množství žádostí o zpětné odkupy podílových listů otevřeného podílového fondu nebo při vyplácení nároků vyplývajících z penzijního připojištění mohla být aktiva (portfolia) rychle zpeněžena a uspokojeny zákonné nároky investorů, respektive penzijních pojištěnců, aniž by byli poškozeni ostatní investoři a pojištěnci. Jistě by pro účastníky penzijního systému či pro podílníky podílového fondu bylo nemilým překvapením, kdyby jim bylo oznámeno, že fond má nekvalitní, nelikvidní portfolio a nemá momentálně potřebnou hotovost na úhradu jejich zákonných pohledávek.
Problematická cena.
Cena málo likvidních cenných papírů je náchylná na obrovské výkyvy. To znamená, že hodnota majetku ve fondech by vykazovala nebývalou volatilitu. Tato skutečnost není zrovna v souladu s principy ochrany investorů. Již dnes s ohledem na zásadu odborné péče fondy prakticky neinvestují do téměř nelikvidních, i když veřejně obchodovatelných cenných papírů. Jejich zástupci totiž vědí, že před procesem otevření (v případě investičních či uzavřených podílových fondů) by stejně tyto cenné papíry museli prodat. Sehnat kupce však není lehký úkol, a otevření fondu by se tak mohlo výrazně oddálit. To by se v konečném důsledku opět obrátilo proti investorům, kteří by nemohli uskutečnit svou investici za skutečný podíl na vlastním jmění fondu. Nelikvidní emise tak zůstávají stranou zájmu institucionálních investorů. Interes o ně většinou projevují jen různí spekulanti, kteří pokoutním způsobem odkupují cenné papíry od ostatních akcionářů.
Samozřejmě i neveřejně obchodovatelný cenný papír, respektive cenný papír nepřijatý na veřejný trh, je možné prodat. Mohu se například obrátit na profesionála, obchodníka s cennými papíry, a zadat pokyn k prodeji. Ten se pokusí najít protistranu a prodat cenný papír za nejlepší cenu, pokud si předem neurčím limitní cenu. Protistranu, zájemce o koupi cenného papíru, může také každý zkusit vyhledat sám. Tato varianta je ale časově náročnější a klade na investora vyšší nároky z hlediska znalosti problematiky cenných papírů. Třetí možnost skýtá, pokud nějaký investor učiní dobrovolný veřejný návrh na odkup akcií. Obecně platí, že „prodejnost cenného papíru primárně závisí na jeho likviditě, a ne na faktu, zda je, či není veřejně obchodovatelný.
Starat se o svůj majetek.
Chtěl–li někdo cenné papíry nabyté v kuponové privatizaci prodat, měl na to pět let. Navíc novela zákona o cenných papírech dává další půlroční přechodnou lhůtu, dokdy má být oprávněné setrvání cenného papíru na veřejném trhu burzou a RM–Systémem přezkoumáno, a poté další půlrok dostávají organizátoři veřejného trhu na rozhodnutí o případném vyloučení cenného papíru. Je počet těch, kteří cenné papíry ještě neprodali, tak dramaticky velký? Proč tak již neučinili a mají to vůbec v úmyslu? Vědí, že nějaké cenné papíry mají? Starají se o svůj majetek?
I když cenný papír neprodám, neznamená to, že ztrácím práva s ním spojená. Bude–li vyplácena dividenda, mám na ni právo. I emitent cenných papírů nekótovaných na veřejném trhu musí plnit informační povinnost (i když ne tak širokou, jak požaduje zákon o cenných papírech) a musí zpracovávat výroční zprávu ověřenou auditorem, se kterou je možné se na určených místech seznámit.
Je zřejmé, že stojíme na rozcestí. Máme na výběr. Buď chceme konečně budovat transparentní a seriózní kapitálový trh se všemi jeho atributy, a definitivně se tak vypořádat s pozůstatky kuponové privatizace. To mimo jiné znamená, že na veřejný trh budou přijaty jen cenné papíry, které tam opravdu svou likviditou náležejí, kapitálový trh se stane místem pro alokaci kapitálu (umísťování dočasně volného kapitálu a možnost jeho získání pro další rozvoj společností), a začne tak plnit i svou cenotvornou funkci. Nebo se budeme alibisticky schovávat za „nesmyslnou absolutní ochranu minoritních akcionářů, která je však ve skutečnosti může výrazně poškodit, a povedeme tak dál donkichotský boj s transparencí kapitálového trhu, čímž rezignujeme na nastartovaný proevropský trend.
,
