Co nesmí chybět v žádných pořádných novinách? Objektivní zpravodajství o aktuálním dění doma i ve světě, napadne vás. Jistě. Vyargumentované komentáře. Samozřejmě. Důkladné analýzy. Jak jinak. Roztomilé zvířátko nebo veselé děvče s anekdotou na závěr. Proč ne? Ano, tohle všechno v arabských denících můžete najít, i když ne všechna adjektiva musí vždy nevyhnutelně sedět. Co však nikdy, za žádných okolností v seriózním arabském deníku hodném toho označení chybět nesmí, je karikatura. Ta je v mnoha zemích, které zrovna neoplývají úctou ke svobodě slova, snad nejsvobodnějším novinářským žánrem. A také jedním z nejmocnějších nástrojů kritiky.
Provokativní miniatura
Popularita karikatur v arabském světě spočívá v extrémně snadné dostupnosti jejich sdělení. Jen obrázek a pár slov. A pokud je tvůrce schopný, dokáže do pár tahů dostat víc než mnozí novináři do sáhodlouhých elaborátů.
* Arabské mlčení
* * Krev mladých Palestinců
O karikatuře se říká, že má dvojí podstatu. Je to umělecké dílo a zároveň je to miniaturní provokativní novinový článek, jenž může oslovit široké publikum, protože jeho ústřední myšlenka se ke čtenáři dostane velice snadno a rychle. Obrázek bez textu dokonce není svázán jazykem tvůrce či příjemce. Když už jsou karikatury doplněné textem, je obvykle (na rozdíl od zbytku novin, který je psaný spisovnou arabštinou, srozumitelnou celému arabskému světu) psaný hovorově – místním dialektem, jazykem běžných lidí a ulice, jímž se dodnes šetří například i v beletrii. Není divu, že karikatury od nepaměti slouží při politických i válečných konfliktech jako účinná propagandistická zbraň – jak na podporu bojové morálky, tak k zesměšnění protivníka. Přirozeně nejen v arabském světě, ke stejnému účelu se používají odedávna po celé planetě.
V arabském tisku se první karikatury objevily ve druhé polovině 19. století, v satirickém časopise egyptského žida Ja’qúba Sanú’a. Zakladateli prvního divadla v zemi bylo záhy zakázáno ve vydávání příliš „liberálního a revolučního“ časopisu pokračovat. Podobný cyklus se pak nejen v Egyptě opakoval ještě mnohokrát. Zadusit novinku se totiž nepodařilo a přes veškeré zákazy hrál nadále Egypt na poli karikatury naprostý prim. Teprve ve 20. letech 20. století se začala kreslená satira postupně objevovat v dalších arabských zemích – v Iráku, Sýrii či Tunisku.
* Paříž
* * Sýrie
* * * Světová veřejnost
Za praotce arabské karikatury je tedy – vcelku pochopitelně – všeobecně považován další Egypťan, Muhammad Rachá. Ten přišel na svět v roce 1911, kreslit začal už v jedenácti letech a dočkal se nesmírné popularity. Jeho kresby se objevovaly v řadě časopisů a novin, a dokonce i na titulních stranách časopisu Egypťan. Stejně jako mnozí další kreslíři po něm ani on ovšem neunikl cenzorům a obvinění z porušení zákona. V roce 1933 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za urážku krále. A stejně jako mnoho dalších kreslířů po něm vyšel Muhammad Rachá z vězení jako celebrita. Po změně režimu jeho sláva ještě vzrostla, a v 70. a 80. letech se dočkal dokonce i státních vyznamenání a ocenění.
Karikatura kruhu
Na arabských karikaturách je pozoruhodné, že se pohybují ve stále stejném tematickém kruhu. Všudypřítomným, věčně se opakujícím motivem je „vykořisťování arabského světa Západem“, následuje „útlak arabského světa imperialistickou Amerikou“, která se na Araby pořád vytahuje a myslí si, že může všechno.
Potom tu máme neštěstí, chudobu, bídu a (opět) útlak, jemuž jsou vystaveni obyčejní, prostí Arabové. A samozřejmě tragický osud Palestinců. K tomu v posledních letech přibyla ještě lidská práva. Z palestinské otázky a obecněji obětí válečných konfliktů (především dětí) si udělala ústřední témata například vůbec první arabská karikaturistka Umajja Džuhá, Palestinka, již kromě pracovních úspěchů a ocenění vystihuje označení „manželka dvou mučedníků“. S takovým CV snad ani nic jiného kreslit nemůže.
Ovšem kdyby Umajja snad chtěla kritizovat palestinskou samosprávu nebo by se – nedej bože – v něčem postavila na stranu Izraelců, měla by život daleko těžší a musela by nad kresbami i texty přemýšlet mnohem více. Něco jako tvůrčí svobodu arabští karikaturisté znají maximálně z vyprávění, takže musejí velmi pečlivě vážit, co si ještě mohou dovolit a co už je přes čáru. Přičemž za tou čarou není plácnutí přes prsty ani předžalobní výzva, ale bití, výhrůžky smrtí a vězení. V každé zemi regionu je situace trochu jiná, Libanon nebo Jordánsko jsou benevolentnější (samozřejmě záleží na tom, z koho si utahujete, provokovat například Hizballáh bude asi dost bolet), zato třeba v Saúdské Arábii nebo Egyptě musejí kreslíři pracovat s často hodně kryptickými náznaky. Na laně mezi svobodou a kriminálem je balanční tyč autocenzury nezbytnou pomůckou.
Také záleží na tom, kdo zrovna vládne. Dlouholetý egyptský prezident Husní Mubárak zjevně moc smyslu pro humor neměl. Za jeho vlády si mnoho karikaturistů vysloužilo obvinění z plejády přečinů urážkou prezidenta počínaje a rušením veřejného pořádku konče. Jedním z nich byl Amr Salím, kreslíř spolupracující s různými egyptskými deníky. Ten si zavařil karikaturou prezidenta Mubáraka, jenž se právě léčil se žlučníkovými potížemi v Německu. Malíř se na obrázku odvážil zamyslet nad tím, jestli prezident náhodou netrpí „hořkostí“, kterou každodenně zažívají obyčejní Egypťané. A obvinění z urážky hlavy státu bylo na světě. Ani se změnou vládnoucí garnitury po arabském jaru nepřišlo žádné zásadní uvolnění poměrů a Amr Salím se dočkal dalšího obvinění, tentokrát ze strany muslimských bratří. Jak sám říká, ze Salíma-opozičníka se v očích státního aparátu stal Salím-nevěřící.
* Přestup!!
* * Klubové dluhy
Podle Salíma zkrátka platí princip: Kresli, co vidíš… ale poneseš si následky. Podle něj ovšem nejsou na vině ani tak vládnoucí politici (či generálové, chcete-li), jako nejrůznější nohsledi, kteří se jim urputně snaží zalíbit. Ti pak pomlouvají každého, kdo si dovolí vládnoucí garnituru kritizovat. Skutečná egyptská elita by podle Salíma kreslenou satiru vůbec nebrala vážně.
„Důležitá je symbolika. Pokud ji umíte správně používat, můžete i během mimořádného stavu nebo kdykoliv, kdy není možné se vyjadřovat otevřeně, nakreslit to, co skutečně chcete sdělit,“ vysvětluje pro deník al-Arab jeho kolega Ahmad Kámil, jehož karikatury vycházejí například i v egyptském státním deníku al-Ahrám. Jedním z takových symbolů, jenž se stal všeobecně známým, je desetiletý palestinský chlapec jménem Hanzala. V roce 1973 jej pro kuvajtský deník stvořil karikaturista palestinského původu Nádží al-Alí (v Kuvajtu mimochodem našla azyl řada karikaturistů, kteří se kvůli své politické satiře znelíbili vládnoucím režimům, mimo jiné i Egypťan Bahdžat Muhammad Osman).
* Začátek politického roku
* * Začátek školního roku
Hanzala stojí na obrázcích vždy zády ke čtenáři a s rukama sepjatýma za zády přihlíží dění. Pózu s rukama za zády, které představovaly svázané ruce Palestinců a jejich neschopnost změnit poměry, později nahradily výjevy, na nichž Hanzala hází kameny nebo kreslí po zdech. Jen těžko byste hledali známější a pro Araby všeobecně srozumitelnější symbol utrpení Palestinců. Když byl pak v roce 1987 v Londýně Nádží al-Alí zavražděn, mnoho Arabů spekulovalo, že měl v atentátu prsty izraelský Mosad.
Hanzala nebyl jedinou postavou, která se na Nádžího obrázcích objevovala pravidelně. Často používal také Palestinku Fátimu a jejího udřeného manžela. Stejný model s několika postavičkami, které vystupují pravidelně a glosují politické, společenské a ekonomické poměry, používá mnoho arabských karikaturistů.
Hluboký společenský hrob
Když jsou poměry v některé arabské zemi až příliš těžké, schovají kreslíři politický podtext do karikatury společenských poměrů. „To je téma, které se nikdy nevyčerpá. A když si dá pozorný čtenář tu práci a spojí si v duchu některé linky kresby, kritiku politiky v obrázku nakonec vždycky najde,“ říká Abdarrahmán Abú Bakr, spolupracovník hned několika egyptských deníků pro zpravodajský web Arab48. V některých arabských zemích ovšem autoři nemají šanci zahrabávat politickou kritiku ani do hodně hlubokých (společenských) hrobů, natož do těch mělkých. Řeč je o Saúdské Arábii. Ani Saúdové přesto nejsou ochuzeni o svou denní dávku humoru. Rašíd Muhammad as-Salím, spolupracovník deníků ar-Rijád a al-Džazíra, si vybudoval kariéru jako průkopník arabské sportovní karikatury. Protože jestli je něco globálně přístupné, pak je to sport.
Pro ty, kteří se nehodlají smířit se státním aparátem a odmítají dělat ve své tvorbě jakékoliv ústupky, je požehnáním současná doba a rozmach sociálních sítí. Tam, kde ve skutečném světě stále ještě platí hranice, které není radno překračovat, v tom virtuálním byste je hledali marně.
* Novinář
„Je to zákeřné, spory vyvolávající umění; je to umění, jež zraňuje, ale při kterém neteče krev, které provokuje, ale nezabíjí. V hořkých arabských poměrech, v nichž se mísí humor s ponížením, zachází karikatura dál, není jen satirou, ona se snaží lidi poučit a přesvědčit je, aby si stáli za svým,“ vysvětluje význam karikatury egyptský novinář Ádil Hamúda v deníku al-Džazíra. Správná karikatura by měla rozesmát a bodnout zároveň. Karikatura totiž podle Hamúda není vtip, je to umělecky ztvárněná ironie, cynismus a výsměch, jež dokážou svou výmluvností vrhnout světlo na negativní jevy.
A že jich (nejen) v tom arabském světě je. Karikatury jsou nejlepším důkazem, že když Gogol údajně pravil, že smích je jednou z nejobávanějších zbraní – ničeho se lidé nebojí víc, měl pravdu bez ohledu na to, zda žijete v carském Rusku první poloviny 19. století nebo v současnosti na Blízkém východě.
Autorka je arabistka, spolupracovnice redakce
