Sotva se najde mimo okruh zaměstnanců finančních institucí někdo, kdo by nepřál stavebním spořitelnám flastr, který jim přilepil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Česko má jedny z nejdražších bankovních služeb v Evropě, o poplatcích ze stavebního spoření nemluvě, a těžko věřit, že by to bylo možné, pokud by mezi peněžními domy existovala skutečná soutěž. Na druhou stranu argumentace úředníků Josefa Bednáře je poměrně dost odvážná. Spořitelny si nevyměňovaly informace o záměrech ve své cenové politice, ale pouze na svou asociaci zasílaly měsíční výkazy o vývoji počtu klientů, cílových částkách spoření, výši poskytnutých úvěrů a podobně. Je sice pravdou, že takováto výměna informací mezi finančními institucemi je značně nestandardní a těžko bychom hledali například normální banku, která svému konkurentovi pravidelně sděluje, kolik získala nových klientů, jaké částky u ní tito lidé spoří, jak se daří například poskytovat spotřebitelské úvěry a jak citlivý je u ní tento produkt na změny úrokových sazeb. Tyto informace totiž skutečně mohou sloužit k bezpečnému formulování cenové politiky, bez rizika, že na zdražení spořitelna doplatí propadem při náboru nových klientů. Ti staří už jsou totiž v případě stavebních spořitelen zcela jistí, protože bez ztráty státního příspěvku nemají šanci změnit příslušnou finanční instituci. Je tak velmi pravděpodobné, že Bednář skutečně trefil cíl, ale nyní bude mít dost potíží, aby své rozhodnutí obhájil. Spořitelny se evidentně chystají k mohutným soudním sporům a jejich právníci je v tom logicky podporují. Soud, při němž jde o stovky milionů, už nějakou tu kačku vynese.
Ať už to v největší kartelové kauze v Česku dopadne jakkoli, je dobré se zamyslet, kde se vlastně ztratil konkurenční duch na tuzemském finančním trhu. Je opravdu nedostatečné, když bankovní trh ovládají ze zcela dominantní části tři finanční ústavy a počet stavebních spořitelen je limitován velmi opatrně přidělovanými licencemi. To se ani po otevření evropského trhu a zavedení jednotného evropského pasu pro poskytovatele finančních služeb nenajde nikdo, kdo by se odvážil skutečné tvrdé cenové války s línými kapry v pražském rybníku?
Zdá se, že pro skutečnou válku je český trh nejspíše příliš malý, a tak lépe a spolehlivěji než žraločí strategie funguje „sociální solidarita“. V nedávné době klesajících úrokových sazeb šlo všem bankám bez výjimky, a stavebním spořitelnám zvláště, opravdu tlusté do tenkých. Zatímco dlouhodobé smlouvy s pevnými sazbami garantovaly výnosy kolem čtyř procent, tak na mezibankovním trhu šlo umístit volné zdroje za dva a půl či tři procenta. Na tom byli biti všichni stejně, ať už šlo o Buřinku či Lišku. Žádná stavební spořitelna se totiž za celou dobu svého fungování nenaučila půjčovat peníze klientům. Statistiky říkají, že se spořitelnám podařilo rozpůjčovat jen něco přes čtvrtinu vkladů. Nelze se moc divit. Podmínky pro poskytnutí úvěru jsou zřetelně tvrdší než pravidla používaná mateřskými bankami na poskytování spotřebitelských půjček, což mimochodem asi také není náhoda.
Nakonec, ono je opravdu snazší napálit poplatek na pětistovku než řešit bonitu klienta. To vyžaduje nějaká jasná pravidla, úpravy informačních systémů a především akceptaci rizika. Důležitý pro akcionáře je přece jen ten poslední řádek ve výsledovce. Tento krátkozraký pohled v českém bankovnictví přežívá už celkem dlouho. Zahraniční vlastníci tak zatím předvedli, že umějí dovést do Česka opatrnost, ždímačku na obrovské zisky, ale se schopností dělat byznys trochu zaostávají. Teď jim v tom nějací úřednici z Brna dělají hokej a to bude pěkný balík palmáre pro pár advokátních kanceláří.
Zásadní posun v obchodní politice bank a spořitelen však jen tak snadno dosažitelný není. Shodou okolností minulý týden v Hospodářských novinách šéf rakouské Erste Bank, která vlastní Českou spořitelnu, Andreas Treichl prohlásil, že i v Česku se dočkáme tak nízkých bankovních poplatků, jakým se mohou těšit Němci či Holanďané. Možná už za deset či patnáct let. To ale není zrovna povzbudivé konstatování, i když nejspíše dost realistické. Co předvedl ÚOHS ve stavebním spoření, je riskantní krok, který nemusí vyjít, a není vůbec zřejmé, zda v případě standardních bank by byl podobný zásah možný.
Střet s celým finančním sektorem Bednář nejspíše riskovat nebude, i když i zde je dost důvodů domnívat se, že současná hladina bankovních poplatků je udržitelná jenom díky tomu, že konkurenční prostředí je silně narušeno. Předseda ÚOHS má totiž před sebou konec mandátu a usiluje o nové jmenování. Je tedy pochopitelné, že se snaží být viděn, a to především z té lepší stránky. To na jedné straně vyžaduje, aby předvedl dostatek razance, ale na druhé straně by toho nemělo být tolik, aby zvedl proti sobě silný odpor nejvýznamnějších finančních institucí v zemi. Institucí, které mají dost velké slovo i v Bruselu, na jehož názoru na kvalitu antimonopolní administrativy bude při výběru nového vedení antimonopolního úřadu jistě také brán zřetel.
