Z jeho hlediska první dohoda o omezení těžby po patnácti letech nedává vůbec žádný smysl a byl by blbý, kdyby to udělal. K tomuhle závěru dojdete, aniž by člověk nutně potřeboval diplom v ropné geologii - ale je to hezké cvičení v teorii her a v nákladové analýze.
Pokud Írán před sankcemi vyvážel v průměru 2,5 milionu barelu denně a může zvýšit denní exportní těžbu o další milion barelů během 6 až 12 měsíců (v podstatě ji zdvojnásobí), udělá to za předpokladu, že mezní náklady na každý další vytěžený barel budou nižší než aktuální ceny. Jelikož má velkou volnou kapacitu (díky sankcím ji nevyužíval ani zdaleka v plném rozsahu), mezní náklady na nejlevnějších polích jsou podle Íránců někde kolem 1,5 dolaru a prý nepřekračují 10 dolarů ani na těch nejnákladnějších, je pořád hluboko pod prodejní cenou. I když přidáte „antipropagandistickou“ přirážku 50 procent, Írán zřejmě dokáže se ziskem těžit i při podstatném zvýšení objemu produkce.
Vynásobte si milion barelů denně současnou cenou a odečtěte řekněme polovinu (mezní náklady) a bude jasné, že se Íránci nebudou o zmrazení těžby chtít ani slyšet. Pro Saúdy, Kuvajt a další nízkonákladové producenty nebude snadné je vytlačit z trhu a tuhle hru v podstatě ani nemohou vyhrát (nemají tolik volné kapacity, která by byla nákladově levnější než ta íránská).
Následující obrázek sice není aktuální, ale pravidla hry velmi dobře ilustruje. Na ose x máte celkovou produkci podle jednotlivých zemí nebo skupin, na ose y máte průměrné (nikoli marginální náklady) v dolarech. Značná část nákladů přitom závisí na kurzu měny, přičemž producenti s měnami navěšenými na dolar, nebo přímo v dolarech jsou v nevýhodě oproti měnám, které vůči dolaru oslabily. To je velká výhoda rublu, takže Rusové těžili a těží jako o život. Saúdský riál tuhle výhodu neposkytuje, ale přesto Saúdové těžili jako o život, díky nízkým nákladům. Když ti dva zmrazí na těžbu blízko vrcholům, co se stane?
Existující poptávku samozřejmě se ziskem saturují ti nejlevnější – čím víc nalevo na ose x, tím líp pro ně – ale ani ti drazí nejsou ochotni jen tak těžbu ukončit.
Ropa sice není jako hotelový pokoj, kde nerealizované tržby ze včerejší prázdné postele už do vaší výsledovky nedostanete z definice nikdy (takže v časech velké recese se dalo i luxusní pokoj dostat za babku), ale těžíte, dokud pokryjete holé variabilní náklady (elektřina a něco na nejnutnější údržbu).
Břidličná ropa by měla být dávno odepsaná, ale mezní náklady z existujících vrtů díky cílevědomému tlaku na úspory také klesly, takže i na nekonvenčních polích se těží dál a celková produkce neklesá. Velká část celkových nákladů se vynakládá předem, což znamená, že do nových kapacit nebude na drahých ložiscích nikdo investovat – nenajde financiéry.
Ale to není íránský příklad po zrušení sankcí, který má navíc o dost diverzifikovanější ekonomiku než třeba Saúdská Arábie. Dokázal třeba vybudovat velký automobilový průmysl s působivou výrobní hloubkou (jinak by nepřežil sankce).
Takže přebytek ropy není tak krátkodobý fenomén, navíc závazky k omezení těžby v zájmu podpory cen se velmi obtížně vynucují, zvlášť když tady je nový fenomén velké americké produkce, jejichž těžaři nejsou součástí paktu. Samotné zmrazení objemu několika hráči pořád udrží přebytek nabídky nad poptávkou. Zejména pokud se na trhu s dodatečnou levnou kapacitou objevuje Írán, a nemá důvod Saúdské Arábii ustupovat.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Clintonovic definice politického štěstí
