Jediným, ale velmi důležitým důvodem držby cizí měny je rozložení rizik. Nepleťme si to ale s měnovými spekulacemi
Tvrdá měna. Opojného kouzla, které měla před listopadovou revolucí, už sice dávno pozbyla, protože přestala být „podpultovou“ a ztratila svůj „západní“ punc, pro většinu Čechů je ale stále sexy mít doma nebo na účtu nějaké ty dolary či eura. Proč? Protože ve většinovém vnímání jde o měnu, která vydrží všechny propady a podrží si dlouhodobě svoji hodnotu spíše než koruna. Faktem ale je, že takové tvrzení se už dávno nezakládá na pravdě. Dolarů je v oběhu tolik, že svou tvrdost mohou ztratit velmi lehce, stačí jen uvolnit stavidla přeplněné přehrady. A euro? Kdyby nebylo všech těch krizí v eurozóně, tak snad. Ale takhle… Za nejbezpečnější měny jsou dnes považovány norská koruna a švýcarský frank. I proto, že Norsko a Švýcarsko nejsou součástí Evropské unie. Jsou to konzervativní země, s jejichž stabilitou za posledních 70 let nic neotřáslo, a kurz jejich měn je obdivuhodně stabilní. A hlavně, norská koruna je prostě považována za krytou vysokými zásobami ropy a plynu, švýcarský frank je zase kryt finanční pozicí své země. A po švýcarském franku je taková poptávka, že tamní centrální banka musí vynakládat veškeré úsilí, aby zabránila posílení, jež by znamenalo nebezpečí pro švýcarský průmysl.
Je tedy držení cizí měny zbytečné? Lidem disponujícím omezenými financemi se příliš nevyplatí. Mohou mít dobrý pocit z toho, že mají doma „valuty“, mohou mít dokonce v zahraničí otevřené účty a využívat standardních produktů, jako jsou spořicí účty.
Ale jejich úročení je často nižší než u českých bank, a proto negenerují takové zisky, o kterých by se dalo mluvit jako o zajímavých. Navíc zde stále existuje riziko, že i sebetvrdší měna může být prostě už příliš drahá. Takže co „vydělám“ na úrocích, mohu v případě uklidnění situace na světových finančních trzích snadno ztratit na oslabení měny. A za „investiční měnu“ lze v tomto kontextu považovat i zlato. Silná poptávka po žlutém kovu vyhnala jeho cenu do výšin, nicméně je třeba mít na paměti, že právě na zlato, které je považováno za vůbec nejbezpečnější „měnu“ do nepohody, může mít případný obrat hospodářské situace k lepšímu drtivý dopad. A jeho „kurz“ (rozuměj cena) vůči ostatním měnám se může velmi rychle zřítit o desítky procent.
Sečteno a podtrženo, jediným, ale velmi důležitým důvodem držby cizí měny je diverzifikace. Otázka zní, jak měnově diverzifikovat? Protože diverzifikace je rozložení rizik.
Abych měnové riziko skutečně snížil, musím si vybírat měny, které pokud možno nemají s korunou nic společného. Pokud vezmeme základní světové měny, tak spíše dolary než eura. Jak už bylo řečeno, ve chvíli, kdy klesá kurz eura, ruku v ruce klesá i kurz koruny a výnosy budou podobné. Větší rozpětí vznikne pouze v případě, že se v naší kotlině stane něco, co nebude společným jevem pro celou Evropu. Dolarová diverzifikace proto bude čistě z pohledu matematicky chápaného rizika vždy výhodnější. Samozřejmě, můžeme uvažovat v tomto kontextu i o dalších měnách – japonském jenu, již zmíněném švýcarském franku, smysl dávají i dolary kanadské nebo australské.
Aspoň náplast Diverzifikace může být pojata jenom jako čistě měnová – pak budou investice směřovat na spořicí účet či do fondů peněžního trhu. Tyto fondy drží krátké dluhopisy a obsahují zpravidla minimum kreditního rizika.
Měnovou diverzifikaci je však možné pojmout i komplexněji, a to jako součást celkové diverzifikace osobního jmění. Já bych tuto cestu doporučoval. V praxi i teorii se nám totiž rozšíří možnosti, jak naznačím na následujícím případu.
Uvažuji například o diverzifikaci do amerických dolarů. Dolar má stále mezi měnami výjimečnou pozici – jde o měnu světového lídra, Spojených států. Je základní měnou většiny světových finančních transakcí. Je to stále superbezpečná měna, i přes problémy, kterými USA nyní procházejí. Takže od takové diverzifikace si slibuji, že v případě těžkých problémů Evropy, ale i světa bude mít dolar spíše tendenci posilovat, a tedy chránit moje úspory.
Nicméně mě může trápit fakt, že v případě zlepšení hospodářské a politické situace ve světě bude mít dolar možná tendenci naopak oslabit a já v tom případě mohu prodělávat.
Určitou možnost pak skýtá varianta, kdy za konvertované dolary nakoupím americké akcie (opět vhodně diverzifikované!). V případě oživení hospodářství může mít dolar tendenci proti koruně ztrácet, akcie mi však mohou přinést přece jen náplast na bolesti ztrát. Bohužel zmíněné korelace neplatí vždy a za každých okolností, a tak je třeba i s takovým portfoliem pracovat.
Pokud se podíváme po jiném druhu investice v cizích měnách, než jsou pouhé úložky na spořicí účet, je to zpravidla i o zajímavějších výnosech. Kardinální otázka přitom zní: Budu investovat sám, nebo si nechám poradit? V případě pouhé měnové konverze nikomu nestojí v cestě žádná překážka, aby tak učinil sám. Nákup akcií už vyžaduje hlubší znalosti a analytického ducha. Nejde jen o výběr oboru či firem, jejichž akcie nakoupím, ale také o schopnost odhadnout ekonomický a politický vývoj v dané zemi. Kdo se rozhoduje o investici v USA, měl by sledovat základní údaje a zprávy, jako je jednání o státním schodku, prezidentské volby nebo agregované výkony průmyslu. A pokud nechce vše vsadit na svou intuici, je lepší nechat si poradit, využít prostředníka, aby dosáhl co nejúčinnější redukce výkyvů a zamezil neočekávaným ztrátám.
Raději do Londýna Při investici v cizí měně je třeba ohlídat, jestli skutečně měnově diverzifikuji. Pokud si totiž pořídím fond denominovaný v dolaru, ale jeho výnos je zajištěn do koruny, tak k žádné měnové diverzifikaci nedošlo. Nikdy nedosáhnu na „dolarový“ výnos, ale na „korunový“ a bude se mi počítat pouze výnos podkladového aktiva, ať již amerických akcií nebo dluhopisů. Při měnové diverzifikaci je tedy nutné, aby fond nebyl měnově zajištěn.
Stále přitom mluvíme o diverzifikaci a dlouhodobém investování. Prosím neplést s měnovými spekulacemi. Naznačené postupy jsou návodem, jak zabránit zásadnímu poklesu reálné hodnoty aktiv, respektive jak snížit riziko takového poklesu. Příběhům o zázračném zbohatnutí možná věří čtenáři lifestylových magazínů, ale život, nota bene investiční život, takovými právě neplýtvá.
Rozdílné sazby cizích měn jsou častým faktorem pro spekulaci na měnu, která je vysoce úročena. Problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy vysoce úročená měna sníží svoji hodnotu, depreciuje, například vlivem ekonomické nestability státu. Ale může to být i naopak a tolik žádaného zhodnocení dosáhnu, ale na straně pasiv. Typickou ukázkou byla situace, kdy si řada maďarských občanů brala hypotéky ve švýcarských francích, protože byl švýcarský frank v konečné sazbě hypotéky mnohem levnější než hypotéka v maďarských forintech. Na pohled velmi výhodná hypotéka se však stala nevýhodnou v okamžiku prudké devalvace maďarského forintu vůči světovým měnám včetně švýcarského franku. Proto by si každý měl dát pozor, aby měl měnově v pořádku i úvěry, pokud nějaké má.
Jak tedy na to? Kdo chce investovat samostatně do akcií zahraničních firem nebo třeba do komodit, měl by se zaměřit na burzy v Londýně nebo New Yorku. Právě tam je totiž nejširší možnost nakupovat akcie firem z celého světa. Na burze v Praze takovou možnost mít nebude.
Pro laika jsou tu na výběr podílové fondy. Většina bank má portfolio dostatečně široké na to, aby mohly nabídnout jak měnu, tak druh aktiv podle investorova gusta. Kvalitně sestavené portfolio je pak základem toho, aby investor mohl klidně spát s vědomím, že jeho investice neskončí tragicky, ba co více, přinesou optimálně nějaké to procento nad inflaci. l
O autorovi| Aleš Prandstetter • investiční stratég ČSOB Asset Management, investiční společnost
