V květnu roku 2006 se mi podařilo bez pomoci výškových šerpů a umělého kyslíku vylézt severozápadní hranou na Mt. Everest. Zpočátku mě nenapadlo hledat mezi výstupem a manažerskou praxí nějaké paralely, nicméně pozitivní odezva na výstup ze strany kolegů a množství přednášek pro klienty z korporátní sféry mě donutily k malé sebereflexi a formulaci některých myšlenek.
David Fojtík
Autor: Profit
Musíte věřit, že to dokážete. Když něco chcete dokázat, musíte to mít nejprve v hlavě, tělo se tam pak vždycky nějak dostane. Neboli pokud věříte, že to dokážete, máte pravdu. Pokud věříte, že to nedokážete, máte zpravidla také pravdu. Staré, ale pravdivé přísloví.
Spousta lidí Everest vzdalo v momentě, kdy poprvé uvidělo jeho severní stěnu. Je to ohromující pohled a musíte si při něm uvědomit vše, co jste obětovali, abyste tady mohli stát a s otevřenou pusou jej obdivovat. Pokud si v tomhle okamžiku nejste jistí, proč tam vlastně stojíte, máte bitvu napůl prohranou. Letos na jaře jsem takhle stál pod severní stěnou jiné osmitisícovky Dhaulagiri. Ta stěna je obrovská, jako když postavíte dvě „menší“ osmitisícovky na sebe a vedle sebe. Na zádech jsem měl na batohu lyže, na kterých jsem chtěl tuhle horu sjet. V těchto okamžicích musíte být stoprocentně přesvědčeni o tom, že to jde. I na horách se ty největší bitvy nejprve odehrají v našem nitru, až pak na bitevním poli.
Motivace pramení ze stanovení si náročných cílů. Několikrát jsem u našich klientů viděl vizualizaci podnikového cíle jako vrcholu nějaké hory. Asi to není náhodou, vzdálenost od vrcholu vám dává okamžitou zpětnou vazbu, jak na tom jste a to je podle mého názoru ta nejlepší motivace. Rovněž moje motivace vyplývá z cílů. Přemýšlení o nich a jejich plánování je věc, která mě baví a pohání vpřed.
Co je to však náročný cíl? Neboli jak velký cíl je ještě realistickým cílem a ne nereálnou utopií? Upřímně řečeno neznám na tuhle otázku odpověď. Vím jen, že pokud bych se pohyboval po klasické horolezecké linii Tatry-Alpy-Kavkaz-Himaláj, tak bych se svou první osmitisícovku vydal někdy kolem čtyřicítky. Jsem mladý a trpělivost není mou silnou stránkou. Výhodou náročných cílů je, že vás nutí přemýšlet úplně jiným způsobem a vydat ze sebe to nejlepší.
Jděte se správnými lidmi. Obklopte se lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty, a společně si užívejte cestu. Společně se bavte a smějte, překonávejte překážky, slavte malá vítězství a posunujte hranice možného. Vzájemně se podporujte a připomínejte si smysl celého počínání. Cesta nebude jednoduchá, ale pokud budete mít ty správné lidi, do cíle dojdete. Kdybych si v práci měl vybrat mezi skupinou extrémně talentovaných individualit a týmem průměrně nadaných lidí, sdílejících stejné hodnoty, vždy se rozhodnu pro to druhé.
Před svou první expedicí do Himaláje jsem si lámal hlavu nad tím, s kým vlastně vyrazit. Jedna volba byla jít se zkušenými himalájskými veterány, kteří měli množství zkušeností. Mě hory nesmírně baví a inspirují, ale to samé platí i o mé práci. Jen jednou za dva či tři roky potřebuji „resetovat“ mozek a vydat se někam vysoko pro hledání odpovědí na otázky, které mě sice v Praze napadají, ale odpověď na ně nenacházím. Nakonec jsem se na Everest vydal s Milošem Palackým, kolegou z horolezeckého oddílu, se kterým jsem sdílel především přístup a hodnoty. Rozuměli jsme si v horách i mimo ně a to se ukázalo jako rozhodující.
Buďte sami sebou. Vycházejte z toho, kdo jste a jaké máte hodnoty. Sebereflexe je podle mého názoru jedním z klíčových faktorů úspěšnosti každého manažera. Skrze ni se formují naše hodnoty, dochází k osobnímu rozvoji, koriguje se naše chování. Vědět kdo jste a za čím si stojíte, vám usnadní cestu a také z ní budete mít jednoduše lepší pocit.
Pobyt ve vysoké výšce, únava a podstupované riziko svým způsobem testují váš charakter a hodnoty. Po návratu z vrcholu jsem o pobytu ve třetím, nejvýše položeném výškovém táboře, napsal toto: „Tady už si nikdo na nic nehrál, viděl jsem člověka obcházet stany a prosit o kyslík, viděl jsem lidi lézt do stanů, které evidentně nebyly jejich, viděl jsem klienty komerčních expedic přivázané na pevno na lano za šerpy. V téhle výšce už se odhalí charakter na kost, lidem je vše jedno, jen chtějí vrchol a přežít.
Během cesty se pravidelně ohlížejte a hodnoťte svůj postup. Permanentní zpětná vazba je motorem výkonu. V horách máte vždy k dispozici okamžitou zpětnou vazbu v podobě vzdálenosti od vrcholu. Je to jako skóre v kolektivních hrách, vždy víte, na čem jste. Věřím, že prostředí s intenzivní zpětnou vazbou vytváří špičkový výkon. Samotný výstup na Everest se dá přirovnat k bankovnímu účtu. Od chvíle, kdy dorazíte do základního tábora jste skončili se spořením a začínáte vybírat. Ve výšce nad pět tisíc metrů nad mořem už lidský organismus nemá schopnost regenerace, v podstatě pomalu umírá. Každá nemoc nebo úraz v této výšce znamená citelný výběr z bankovního účtu. Vaším cílem je dorazit na vrchol s dostatečným zůstatkem na účtu pro bezpečný návrat. Žádný kontokorent není.
Nevzdávejte to. Nikdy to nevzdávejte. Jak říká Lance Armstrong: „Bolest je jen dočasná, když to ale vzdáte, je to navždy.“ Na Everestu vidíte neuvěřitelné příběhy vůle a vytrvalosti. Jeden jsem viděl na cestě do druhého výškového tábora. Novozélanďana Marka Inglise jeho kamarádi spouštěli dolů, protože při výstupu utrpěl značné omrzliny. Na tom by nebylo nic divného, kdyby Mark neměl pod koleny amputované obě nohy a na vrchol se dostal s karbonovými protézami. Nakonec to skončilo dalšími amputacemi na nohou i rukou, ale podle svých slov toho nikdy nelitoval. Po jeho tváři tekly slzy štěstí, když se objímal s kamarádem Blairem, který mu blahopřál k výstupu. Zodpovědnost za rozhodnutí. V dnešní době potkávám hodně „hypotékových manažerů“, kteří nejsou schopni rozhodnout či odkládají svá rozhodnutí, protože se jednoduše bojí o svou práci a potažmo svou schopnost splácet dluh. Pobyt ve vysokých horách buduje charakter a zodpovědnost. Člověk má najednou velkou zodpovědnost a dané slovo prostě musí platit. Když řeknu svému parťákovi, že je mi fajn a přitom melu z posledního, ohrožuji tím nejen sebe, ale i ostatní kolem. Pokud řeknu, že v posledním táboře nechám spacák, tak tam musí být, jinak to někdo může odnést omrzlinami. Posledních 5% je nejdůležitějších. Těch posledních 5% na Everestu je výstup z posledního tábora ve výšce 8,400m na vrchol a zpátky dolů. Celé dva měsíce expedice se pak rozhodnou v tomto jediném dni. Začínáte o půlnoci, výše než jsou vrcholy většiny osmitisícovek, a ve tmě a mrazu stoupáte na vrchol. Cestou míjíte těla těch, kteří to nezvládli. Je to trochu jiné než vidíte někoho s omrzlinami – to se dá „rozchodit“, když ale vidíte prvního nebožtíka, dojde Vám, že tohle už je „smrtelně“ vážné. Navíc víte, že Vám nikdo nepomůže, fyzicky i technicky to prostě nejde. Bez rizika to nejde. Před vrcholovým pokusem musíte mít jasno v tom, co jste ochotni obětovat. Musíte být k sobě naprosto upřímní, jakýkoliv špatný odhad situace či vašeho stavu je v těchhle výškách téměř vždy fatální. Při výstupu do druhého tábora jsem omrzl na prstech pravé ruky. Šel jsem za třemi doktory. Američan mi řekl, že se mám sbalit a jet domů. Španěl mi řekl, že do výšky kolem 8,000m by to mělo být v pořádku, výše riskuji ztrátu prstů. Rus mi řekl, že je to v pohodě. Dobrá rada nad zlato, ale konečné rozhodnutí a s ním spojená zodpovědnost je stejně na vás. Počítejte s tím, že nahoře budete sami. Jak lezete nahoru tak necháváte stále více lidí pod sebou a jste čím dál tím více osamělejší. Je to podobné jako v kariéře. Čím výše vystoupáte, tím méně máte lidí kolem sebe, kterým se můžete svěřit a kteří vás mohou podpořit. Odpovědnost za důležitá rozhodnutí nesete pouze vy. Klíčovou roli v každodenní rutině hraje sebemotivace a samostatnost. Nad 8,000m se už v podstatě jede na vlastní triko. Je to stejné, jako když jste na palubě letadla s dítětem, při instruktáži na začátku letu vám jasně řeknou, že kyslíkovou masku si máte nejprve nasadit vy a až pak ji máte dát dítěti. Tvrdé, ale jediné správné řešení. Stejně tak je tomu ve výškách nad 8,000m – nejprve se postarejte sami o sebe, abyste následně mohli pomoci ostatním. Proč to vlastně děláte? **To je otázka se kterou se na přednáškách pro klienty setkávám často. Není na to jednoduchá odpověď a asi je u každého horolezce jiná. Ve třicátých letech minulého století odpověděl Mallory na otázku, proč chce vylézt na Everest, slovy „Protože je.“ Na Everestu jsem potkal lidi v zásadě s dvojí motivací. Někdo měl motivaci vnější neboli externí. Tito lidé chtěli mít svou vrcholovou fotku pověšenou nad pracovním stolem a výstup byl pro ně měřítkem společenské prestiže či postavení. Pak byli lidé s motivací vnitřní neboli interní. U nich bylo těžké říci, proč to vlastně dělají a jejich nejčastější odpověď byla, protože je to vlastně baví. Zajímavé bylo, že lidé s vnitřní motivací byli výrazně úspěšnější než lidé s motivací vnější. Většinou se u nich také počet úspěšně dosažených vrcholů rovnal počtu šťastných návratů. U druhé skupiny nebylo tolik vrcholů, ale hlavně počet návratů se lišil od počtu vrcholů.
Mě osobně přijde nejvýstižnější Hillaryho „Nezdoláváme horu, ale sami sebe“. Každá další výprava na vrcholky hor je tak současně fascinující sondou do vlastního nitra. Zejména v mezních situacích si skutečně uvědomím kdo jsem a co chci. Odpověď na tyhle otázky, jakkoli banálně znějící, tady v Praze nenajdu.
