STÁVKA A PARAGRAFY - Právo zaměstnanců stávkovat je nezpochybnitelné. Má ale své meze. Přerušení práce může zaměstnavatelům způsobit škodu. Je-li stávka legitimní, zaplatí ji sami podnikatelé. Pokud ale soud rozhodne, že je stávka nezákonná, zaměstnavatel může požadovat náhradu škody.
Jaké jsou hlavní cíle chystané stávky? Odboráři jejím prostřednictvím chtějí dosáhnout přehodnocení vládních reforem, zejména privatizace nemocnic a zdravotních pojišťoven. Snaží se ovlivnit podobu důchodové reformy a plánované úpravy zákoníku práce. Rovněž jim jde o zvýšení platů ve zdravotnictví, školství, veřejné správě a ve službách. Vláda ale odmítá názor odborů na změny respektovat. Podle slov místopředsedkyně Konfederace Marcely Kubínkové odboráře vnímá jako „neodpovědnou nátlakovou bandu opilých vyžírků“ a příliš s nimi nekomunikuje. Plánované přerušení práce má prý vládu upozornit na to, že je třeba začít brát odbory vážně.
„Výstražná stávka není v žádném případě zaměřena proti zaměstnavatelům, ale proti negativním dopadům hospodářské a sociální politiky vlády,“ popisuje Kubínková důvody, které vedly ke zorganizování stávky. „Je to prostředek, který nemá za cíl ekonomické důsledky. Prokazuje schopnost členů odborů a dalších občanů se propojit a dát najevo svůj určitý postoj,“ dodává odborářský boss Milan Štěch.
Nejasné právo na stávku
Zatímco členové vlády v úterý patrně jen zaznamenají, že všechno není úplně v pořádku, šéfové stávkujících si toho všimnou určitě. Stávka totiž znamená přerušení práce, v jehož důsledku může vzniknout škoda. Pracovníkům přitom stávku zakázat nemohou. Právo na ni je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Tuto záruku nalezneme ve čtvrtém odstavci jejího 27. článku, kde je zároveň odkaz na zákon, který by měl stávkujícím určit pravidla. „Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem,“ dočteme se tam. Jenže už nezjistíme, kde zákon hledat. Jde-li o stávku související se sporem o uzavření kolektivní smlouvy, hledání bude úspěšné. Její pravidla určuje zákon o kolektivním vyjednávání (číslo 2/1991 Sb.).
Kolektivní smlouvu může se zaměstnavatelem uzavřít pouze odborová organizace. Obsahuje úpravu práv a povinností v pracovněprávních vztazích. Nepodaří-li se zaměstnavateli a odborářům vyjednat oboustranně přijatelný kompromis, může následovat stávka. Pravidla, kterými se řídí, jsou přitom poměrně jasná, zákon o kolektivním vyjednávání je upravuje v paragrafech 16 až 26. Jenže to je jediný druh stávky, o kterém se český právní řád zmiňuje.
Zákon, jenž by stanovil podmínky pro stávku jako takovou, nemáme. Tento nedostatek ovšem neznamená, že stávkovat se může, jen jde-li o kolektivní smlouvu. „Kdyby byla každá jiná stávka nepřípustná, de facto by to znamenalo omezení základního práva na stávku. A to by bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod,“ vysvětluje právník Milan Houžvička z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a spol.
Chybějící zákon ale neznamená ani to, že by si mohli zaměstnanci stávkovat, jak chtějí. Zákon o kolektivním vyjednávání se sice na stávky netýkající se kolektivních smluv nevztahuje, ale to neznamená, že na něj stávkující nemusí pamatovat. „Při posuzování zákonnosti stávek neupravených zákonem o kolektivním vyjednávání bude třeba použít analogické aplikace právě této právní normy,“ upozorňuje Houžvička. Obecná pravidla pro vyhlášení a průběh stávky, která obsahuje tento zákon, je proto třeba respektovat při jakékoliv stávce.
ZÁKLADNÍ POVINNOST ORGANIZÁROŮ STÁVKY
• vyčerpat všechny možnosti smírného řešení sporu
• získat souhlas dostatečného počtu zaměstnanců – alespoň dvou třetin těch, kteří o stávce hlasovali; hlasování se přitom musí zúčastnit alespoň polovina zaměstnanců, jejichž práv se spor dotýká
• oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem: kdy bude stávka zahájena, její důvody a cíle, počet zaměstnanců, kteří se jí zúčastní a seznamy pracovišť, která nebudou v době stávky v provozu
Poznámka: Uvedené povinnosti stanoví zákon jen pro stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, v ostatních případech jej ovšem soudy používají analogicky.
Pravidla přerušení práce
Rovněž je třeba myslet na to, kde leží základ práva na stávku – ve čtvrtém odstavci 27. článku Listiny. Toto ustanovení se týká ochrany hospodářských a sociálních zájmů. Stávku proto musíme chápat jen jako prostředek k ochraně právě těchto zájmů. To znamená, že zaměstnanci nemají právo stávkovat z jiných důvodů. Kdyby se rozhodli, že budou stávkovat třeba proto, že televize přestala vysílat jejich oblíbený seriál nebo se jim nelíbí jejich nový nadřízený, měli by smůlu. Taková stávka je nezákonná.
Spory o zákonnost stávky se, patrně i kvůli chybějícímu zákonu, dostaly v minulosti již několikrát až k Nejvyššímu soudu. Ten se mimo jiné pokusil definovat, co je třeba rozumět výkonem práva na stávku. V jeho rozsudku ze dne 14. listopadu 2002 (číslo jednací 21 Cdo 2104/2001) se dočteme, že je to „především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo i nemateriální) újmu (škodu), přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované“.
Nejvyšší soud dále v souvislosti s právem na stávku v usnesení 21 Cdo 2655/2004 uvedl následující (soudní praxí stabilně respektované) pravidlo: „Právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů.“
Ze sdělení tiskového mluvčího Nejvyššího soudu Petra Knötiga vyplývá, že uvedené rozhodnutí se týká skutečně jen zákonnosti stávky, jejímž cílem je obrana těchto zájmů před zaměstnavateli. K zákonnosti stávky, jejímž účelem je prosazení těch hospodářských a sociálních požadavků zaměstnanců, na jejichž splnění zaměstnavatelé nemají a nemohou mít vliv, se podle Knötiga Nejvyšší soud dosud nevyjádřil. Možná ho to ale čeká právě po nejnovějším protestu.
S ohledem na to není vyloučeno, že by taková stávka mohla být v eventuálním sporu vyhodnocena jako nezákonná. Důsledkem takové stávky by totiž bylo poškození zaměstnavatelů – osob, jež problém, který se stal příčinou stávky, nezpůsobily a ani nemají možnost jej vyřešit.
„Vedle patřičného důvodu stávky je k její legitimitě nezbytné postupovat tak, aby byla šetřena práva zaměstnavatele i jiných osob, které se stávky neúčastní,“ upozorňuje Houžvička. Zaměstnanci se proto nemohou jen tak domluvit, že když jim šéf nezvedl plat, půjdou do stávky a druhý den nepřijít do práce. Stávka je krajní vyjednávací nástroj, který může přijít na řadu, až když všechny ostatní selhaly. Je to zbraň, se kterou se musí zacházet vysoce opatrně, jinak se obrátí proti tomu, kdo ji použil.
„Při vyhlášení jakékoliv stávky by měly být dodrženy povinnosti, které s tímto krokem spojuje zákon o kolektivním vyjednávání. Ten se totiž při posuzování zákonnosti konkrétní stávky podpůrně použije,“ říká Houžvička. Podle tohoto zákona musí organizátoři stávky písemně oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem, kdy bude stávka zahájena, důvody a cíle stávky a počet zaměstnanců, kteří se stávky zúčastní. Rovněž mu musí předat seznamy pracovišť, která nebudou v době stávky v provozu. Jinými slovy – musí udělat všechno pro to, aby se zaměstnavatel mohl na stávku co nejlépe připravit.
Škoda se nezaplatí sama
Nedodrží-li stávkující všechna tato pravidla, hrozí jim, že za to draze zaplatí. Zaměstnavatel se totiž může u soudu domáhat určení nezákonnosti stávky. A v takovém sporu by pak zdaleka nešlo jen o princip či jakési morální zadostiučinění. Přerušení práce totiž obvykle způsobí nemalou škodu. Došlo-li k němu v mezích zákona, je to čistě škoda zaměstnavatele. Ale jestliže soud rozhodne, že je stávka nezákonná, pak za škodu, která v jejím důsledku vznikla, odpovídá ten, kdo ji vyhlásil.
Stávku přitom podle zákona o kolektivním vyjednávání může vyhlásit pouze odborová organizace. Jinou stávku ale může vyhlásit třeba i jen skupina zaměstnanců. „Právo na stávku garantované Listinou základních práv a svobod je právem, které má být realizováno v souvislosti s uplatňováním práva zaměstnanců sdružovat se s jinými za účelem ochrany svých hospodářských a sociálních zájmů. Výsledkem takového sdružování jsou především odbory, ale nelze vyloučit ani jiné organizace obdobného zaměření, ani kolektiv zaměstnanců obecně,“ vysvětluje Marcela Kubínková.
Ani tehdy, uskuteční-li se stávka v mezích zákona, nepřísluší jejím účastníkům mzda ani náhrada mzdy. „Účast na stávce musí zaměstnavatel posoudit jako omluvenou nepřítomnost v zaměstnání. Jenže ani odpovědnost za škodu, jež byla v důsledku zákonného přerušení práce způsobena třetím osobám, nemůže zaměstnavatel přenést na zaměstnance, kteří se stávky zúčastnili, nebo na jejího organizátora,“ varuje Kubínková.
Stávku zaměstnanců přitom v obchodněprávních vztazích nelze posoudit jako okolnost vylučující odpovědnost za škodu. Pro podnikatele, který kupříkladu uzavře smlouvu, jíž se zaváže dodat v určitém čase určité množství svých výrobků druhé smluvní straně, znamená stávka podstatné nebezpečí. V jejím důsledku by se mu mohlo stát, že nebude schopen dodržet smlouvou dohodnutý termín dodání. Pak bude povinen uhradit i škodu, kterou svým zpožděním způsobí smluvnímu partnerovi.
Obchodní zákoník totiž v § 373 stanoví, že ten, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně. Škodu by nemusel uhradit, jen kdyby prokázal, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Za takové se přitom v souladu s § 374 obchodního zákoníku považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti. Jenže pouze tehdy, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Nečekanou komplikací, která je způsobilá zbavit smluvní stranu odpovědnosti za škodu, by tak bylo kupříkladu zemětřesení nebo útok mimozemské civilizace. „Stávka ovšem za takovou překážku obecně považována není – už proto, že jde v zásadě o záležitost předvídatelnou,“ upozorňuje Houžvička. Uvedená ustanovení obchodního zákoníku ale mají dispozitivní charakter, to znamená, že se smluvní strany mohou dohodnout i na jiných podmínkách.
Podnikatelé, kteří mají důvod se obávat, že by se jejich zaměstnanci mohli rozhodnout jít do stávky, by proto měli na podobnou dohodu myslet už při uzavírání smlouvy. Houžvička jim doporučuje sjednání vhodné doložky vyšší moci. Může znít například takto: „Za okolnosti vylučující odpovědnost za škodu považují smluvní strany zejména přírodní katastrofy, stávky, válečné konflikty a jiné skutečnosti, které smluvní strany nemohly předvídat ani jim zabránit.“
