Konsolidace světového pivního trhu, antimonopolní opatření a budoucnost Afriky nutí majitele Plzeňského Prazdroje hledat kupce
Pivo a drama mají sklon vzájemně se podporovat. „Když šenkýř předložil inspektorům pivo na ochutnání, vyňal některý zŤpánů ze šosů svého kabátu pivoměr, vnořil ho se vší opravdivostí do nádoby aŤpak slavnostně povzneseným hlasem zvolal:,Deset!‘ Tím dostalo se pivu průkazu, že je schopno vystavování, aŤčepování mohlo započíti.“ Tak vypadalo (podle knihy Kde pijí múzy Lukáše Berného) střetnutí s plzeňskými úřady v první polovině 19. století, v době, kdy tam začal nabírat dech dnešní Prazdroj.
Současní regulátoři jsou náročnější – úměrně rozvoji pivního trhu, který po celém světě čítá něco pod tři sta miliard dolarů. Pivovar Plzeňský Prazdroj a jeho ležák Pilsner Urquell se mezitím staly jeho respektovanou součástí. A přece je dnes firma na prodej, kupci se ale o ni nijak zvlášť neperou a nejpravděpodobněji ze všeho skončí kdesi v Asii. Jak je to možné
REGULÁTOŘI BDÍ
Odpověď má několik částí. Většina z nich se začala rýsovat na podzim loňského roku, kdy se dva největší hráči na světové pivní scéně dohodli na sloučení. Transakce v hodnotě 104 miliard dolarů byla tehdy ohlašovaná jako třetí největší fúze historie byznysu. Jednička na trhu, americkobelgický Anheuser Busch InBev, a právě SABMiller, jihoafrickoamerická firma řízená z Londýna, měly vytvořit pivovarnického obra, jenž by vyráběl plnou třetinu světové produkce piva, s ročními tržbami okolo 65 miliard dolarů a zhruba 25 miliardami provozního zisku.
Vznik takového kolosu pochopitelně upoutal pozornost antimonopolních úřadů, především v Evropské unii. V obavě, že Evropská komise bude do fúze šťourat, se Anheuser Busch InBev rozhodl vykastrovat podstatnou část portfolia SABMilleru. „Šťourat“ není v této souvislosti ani nadnesený, ani pejorativní výraz. Evropská unie (jejíž předpisy pro export zelí jsou třikrát obsáhlejší než Ústava Spojených států) má pěkně propracovaná pravidla, jimiž fúze schvaluje. Podle opatření 139/2004 se unijní úřady musejí – zjednodušeně řečeno – zabývat každou fúzí, která vytvoří firmu s celkovým obratem nejméně pět miliard eur, nebo takovou, jejíž protagonisté mají každý obrat v minimální výši 250 milionů eur. O tom v našem pivním případě není sporu, ale mnoho to neznamená: takových fúzí řeší komise ročně zhruba tři stovky.
Pokud ovšem spojením nevznikne firma s větším než 15procentním podílem na trhu (nebo 25procentním podílem v případě vertikálně souvisejících trhů) a úřadům se jinak líbí, může jej komise nechat projít v takzvané první fázi schvalovacího procesu, tedy bez dalšího šťourání. Právě tak dopadá 90 procent fúzí, o nichž komise rozhoduje – a toho chce AB InBev dosáhnout i pro sebe.
KASTRACE PORTFOLIA
Pokud by ale transakce první fází neprošla, nastává fáze druhá, takzvané „plné šetření“. Obnáší to zkoumání tržního podílu v různých členských zemích Evropské unie, vertikálně i horizontálně; znamená to, že euroúředníci budou procházet spoustu ekonomických dat, budou dělat průzkumy mezi účastníky trhu, a kdyby nic jiného, budou mít přístup k interním materiálům obou firem. Tahle show může trvat řadu měsíců. V jejich průběhu je budoucnost všech zúčastněných firem velice nejasná a trh máloco nesnáší tolik jako právě nejistotu. Není divu, že se do něčeho takového nikomu nechce. Klíčové datum je zde 24. květen, kdy Evropská komise oznámí, k čemu v první fázi procesu dospěla.
AB InBev logicky dělá možná všechno, aby touto první fází proces schvalování také skončil – a transakce najednou začíná dostávat šťávu. SABMiller se kvůli tomu musel zbavit veškerého svého vrcholného globálního portfolia. To obsahovalo americký Miller (přesněji řečeno podíl ve výši 58 procent ve společném podniku MillerCoors), nizozemský Grolsch, italský Peroni a právě Prazdroj, o němž ekonomická média (Wall Street Journal, Fortune) i specializované pivní tituly (justdrinks.com, ratebeer.com) mluví jako o klenotu celé firmy. Kromě toho jsou na prodej ještě maďarské Dreher Breweries, polská Kompania Piwowarska, slovenské Pivovary Topvar a rumunské Ursus Breweries.
MillerCoors již převzal americký Molson Coors za 12 miliard dolarů; součástí obchodu je i americká distribuce Prazdroje. Dvě evropské značky, Grolsch a Peroni, si zase za 2,87 miliardy dolarů přidala do portfolia japonská skupina Asahi Breweries (transakce opět čeká na schválení úřady), společně s britským mikropivovarem Meantime. Očekávalo se, že pivovary vycházejícího slunce budou mít zájem i o Prazdroj, ale nestalo se.
Šlo o překvapení svého druhu. „Řeklo by se, že AB InBev nejspíš půjde za Asahi,“ řekl agentuře Bloomberg Andrew Holland, analytik Société Générale, „když už Japonci koupili Grolsch i Peroni, bylo by logické, kdyby měli zájem i o další aktiva, především o Prazdroj.“ POCHOPITELNÁ NERVOZITA
To nechává budoucnost výrobce jedné z nejzvučnějších českých značek otevřenou. Jak už je řečeno jinde v listu, největší hráči na evropském trhu, Heineken a Carlsberg, kteří by za jiných okolností byli logickými kandidáty na jeho převzetí, by narazili na stejnou, neli horší antimonopolní překážku. Oba mají na evropském pivním trhu dvouciferný podíl, kdežto AB InBev pouze 7,9 procenta.
Další důvody nečekané situace mohou přicházet zevnitř Prazdroje v podobě problémů s kvalitou. Pivovar je řešil již v roce 2011, kdy čelil stížnostem na americkém trhu – mnohé z nich se shodovaly, že pivo má nepřirozeně hořkou příchuť, je vybublané a zatuchlé. Prazdroj to vyřešil speciálním chlazením během cesty přes Atlantik, podle všeho ke spokojenosti zámořských pivařů. Podobné stížnosti ale týdeník Euro v posledních měsících slýchává při, řekněme, neformálních průzkumech spotřebitelského trhu i v Česku – což může, nebo nemusí být náhoda.
Z Prazdroje samotného žádné informace v tom smyslu nezazněly, což nepřekvapuje, protože odtamtud nezní informace žádné.
Týdeník Euro oslovil stran prodeje dva jeho mluvčí, kteří nebyli ochotni ani říci, kolik je hodin; později vyšla najevo neoficiální informace, že ze strany vlastníků má Prazdroj zákaz o fúzi cokoli říkat. Dva oslovení zástupci SABMilleru, kteří mají komunikaci s médii na starost, pro jistotu na emaily nereagovali vůbec. Vzhledem k výše uvedeným faktům by nervozita ve firmě byla pochopitelná.
HURÁ DO ASIE
Tak či tak současná situace kolem prodeje otevírá cestu méně standardním řešením. Na nejvzdálenějším konci takových úvah je ryze finanční investor z oblasti private equity, ale netřeba jít tak daleko. Jak píše americký časopis Fortune, může dojít na slova renomovaného amerického pivního znalce Michaela Jacksona (nebojte, nejde o nic s popmusic). Ten v knize The World Guide to Beer už v roce 1977 tipoval, že největším pivovarem světa se v 21. století stane japonský Kirin nebo některý z jeho regionálních kolegů.
Server Ratebeer.com v té souvislosti spekuluje o možnosti, že by asijské pivovary mohly vytvořit konsorcium a koupit část „odpadu“ z megafúze AB InBevSABMiller společně. Ve hře by mohly být filipínský San Miguel, thajský Boon Rawd nebo korejský HiteJinro. A samozřejmě jsou tu ony japonské pivovary, které rozhodně nezahálejí. První příslovečnou vlaštovkou bylo před téměř deseti lety převzetí kanadských Sleeman Breweries ze strany japonského Sappora za 263,3 milionu dolarů; Kirin sám v roce 2009 koupil celý australský Lion Nathan za 2,6 miliardy dolarů a o dva roky později převzal za 1,34 miliardy brazilský Schincariol. K tomu lze přičíst zmiňovanou expanzi Asahi (a třeba ze sousední branže firmu Suntory, která před dvěma lety převzala Jim Beam za 16 miliard dolarů).
… NE. DO AFRIKY
Zpět ale z Asie k AB InBev, následuje další logická otázka: Jaký pro pivní světovou jedničku plyne z převzetí SABMilleru užitek, když se obratem zbaví toho nejcennějšího, co nový partner vlastní Odpověď na tuto část hádanky najdete na mapě světa (viz mapa světa), jak jej mají SABMiller a AB InBev rozdělen.
Vidíme, že v portfoliu AB InBev takřka dokonale schází Afrika. A právě tam se upírají naděje světových pivovarníků.
Celkově za loňský rok vyrostl globální trh o mizerné půl procento. Na dobře saturovaných vyspělých trzích v Evropě a Americe to bylo ještě horší (údaje se zde různí, ale slovo stagnace v nich není nikdy daleko). To v Africe je to jinak. Podle firmy Diageo, jednoho z lídrů na trhu s alkoholem, vypije průměrný Afričan devět litrů piva ročně, zatímco světový průměr je 45 litrů na hlavu. Prodej prémiových piv (rozuměj zhruba „dvanáctek“) se podle Diagea během následujících čtyř let zvedne o 18 procent a super prémiových piv (čti „absurdně drahých dvanáctek a silnějších piv“) o třicet procent, přičemž tento růst má táhnout především jih Afriky. A tady se kruh uzavírá, protože právě na jihu černého kontinentu je doma SAB, čímž tam AB InBev získá snadný přístup. Cesty globalizace jsou klikaté. l
… A CO SI O NĚM MYSLÍ AMERIČANÉ
Master Tmavý 18° 7,0 4,03
Master Zlatý 15° 6,7 3,45
Master Polotmavý 13° 5,3 3,55
Gambrinus 5,0 3,40
Gambrinus Premium 5,0 4,13
Kozel Premium 4,8 3,90
Gambrinus Excelent (Gambrinus 11) 4,7 3,50
Fénix 4,7 3,56
Pilsner Urquell 4,4 3,63
Pilsner Urquell Kvasnicový 4,4 4,23
Pilsner Urquell Nefiltrovaný 4,4 4,00
Gambrinus Original 10° 4,3 3,30
Gambrinus Pale 4,1 3,54
Gambrinus Světlý 4,1 3,20
Pilsner Urquell 3.5% 3,5 3,19
Řeklo by se, že kupcem bude Asahi. Když už Japonci koupili Grolsch i Peroni, bylo by logické, kdyby měli zájem i o další aktiva, především o Prazdroj. VČERA RODINA, ZÍTRA KONKURENCE Takhle má rozdělený svět dvojice největších pivovarnických �irem světa, AnheuserBusch InBev a SABMiller. Jejich spojením vznikne obr s třicetiprocentním podílem na globálním trhu – ale Plzeňský Prazdroj jeho součástí už nebude. KDO NA SVĚTĚ VAŘÍ NEJVÍCE PIVA… Podíly jednotlivých pivovarnických �irem na celosvětovém trhu podle množství prodaného piva (v %, za rok 2014)
… A KDO NA NĚM NEJVÍCE VYDĚLÁVÁ Podíl na celkovém zisku globálního pivovarnictví (v %, za rok 2014) The World Guide to Beer už v roce 1977 tipoval, že největším pivovarem světa se v 21. století stane japonský Kirin nebo některý z jeho regionálních kolegů.