POPEKONOMIE Časopis The Economist si naběhl se svým žebříčkem nejvlivnějších ekonomů roku 2014
Pomiňme, že se dopustil trapností – fotoeditor třeba přisoudil princetonskému ekonomovi Alanu Blinderovi podobu asi o čtvrtstoletí mladšího stejnojmenného reportéra listu New York Times. První příčku obsadil Jonathan Gruber, klíčový architekt Obamacare, zásadní reformy amerického systému zdravotní péče. Gruberovo jméno nicméně zůstává i v zasvěcenějších kruzích spíše neznámé. Samozřejmě, proslulost nemusí nutně být atributem vlivu, ale obsadit první místo v podstatě neznámým jménem je dost odvážné.
The Economist také do svého hodnocení nezahrnul hlavy světových centrálních bank. Proč? Druhé místo obsadil William Dudley, vlastně „dvojka“ v americké centrální bance, tedy pravá ruka její nejvyšší šéfy Janet Yellenové. Ta se však z důvodu popsané zvláštní metodiky v žebříčku neumístila.
Teprve na třetím místě je jméno, které lze bez obav k těm opravdu nejvlivnějším počítat. Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, si svůj vliv upevňuje neúnavným sloupkařením v New York Times. Mezi úplně nejvlivnější se letos také zařadil Thomas Piketty, díky své knize Kapitál v 21. století. Kniha, kterou sám Krugman v recenzi označil „za mistrovskou diagnózu“ stavu celosvětového rozdělování bohatství a související nerovnosti, vzbudila obrovský ohlas. Na takový ekonomická obec rozhodně není zvyklá. Otázkou je, zda si Piketty vliv udrží, jakmile se o knize přestane tolik mluvit. Na rozdíl od Krugmana, ale i dalších, kteří by do žebříčku měli patřit – Josepha Stiglitze, Jeffreyho Sachse nebo Larryho Summerse – zatím Piketty působí jako rychlokvaška.
Ani jedno z výše uvedených jmen přitom nelze spojovat s klasicky liberálním viděním světa. Toho si všímají různí ekonomové, jako třeba Tyler Cowen, kteří si kladou otázku, proč mezi námi není nějaký nový Milton Friedman. Podobně se loni tázal Václav Klaus: „Máme mezi sebou – jako tomu bývalo v minulosti – dostatek originálních myslitelů? Nebo už takoví lidé vůbec neexistují?“ Jistěže existují. Nemají však vliv. Kyvadlo dějin nejpozději od finanční krize míří směrem k etatismu a intervencionismu. Vítězí doktrína, jež má finanční krizi za selhání trhu. Teprve další krize – krize, z níž již se etatisté nebudou moci vyvinit – může změnit tento dějinný pohyb a nastolit nástup klasicky liberálních ekonomů.
O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
