Kde jsou ti kouzelníci?

6. 4. 2006

Evropský fotbal je jako rychlík. Český fotbal jako naložený nákladní vlak.

Co je hlavním rysem současného fotbalu? Zkuste, prosím, najít jeden jediný rys.
Hlavně rychlost. A nebo možná ještě výstižněji - agresivita.

Jakým vývojem prošel fotbal od vašich dob?
Velmi dobře se dá fotbal porovnávat díky televizím. Zaprvé se ho dříve tolik nevysílalo, takže je vidět, kolik zajímá lidí. A zadruhé, když dnes televize vysílají záznamy z mistrovství světa 1978 nebo mistrovství Evropy 1980, člověk si okamžitě všimne, že dříve byl fotbal pomalejší. Dnes jsou hráči mnohem univerzálnější, možná lze až říct, že si jsou hodně podobní, skoro stejní. Chybí různorodá typologie. Dříve se hráči skutečně dělili na obránce a útočníky. V každém mužstvu byli dva tři techničtí režiséři, dva bojovníci, dva hlavičkáři a jeden typický zakončovatel. Typologie hráčů byla pestrá, kreativní. Ale dnes? Když vezmu pravého beka a levé křídlo, tak člověk ani nerozpozná, kdo je kdo. Pohybem a ani výkonem.

Jak by dopadl zápas vaší tehdejší „Bohemky“ s dnešním Libercem a reprezentace z roku 1976 s reprezentací současnou?
Těžko se to dá porovnávat. Ale myslím si, že fotbalově byly tehdy týmy výš. Fotbalovým myšlením, technikou, improvizací. Tehdy byli hráči jiní, o něco lepší. Ale přiznám, že naše generace by měla velký problém s rychlostí a agresivitou dnešních hráčů. A hlavně s tím, jak se v současnosti dohrávají souboje. To za nás vůbec nebylo. Takže dnešní hráči by nás zřejmě ulítali, převálcovali. Ale my bychom víc pobavili lidi. Ukázali bychom nějakou parádu. To dnes bohužel mizí.

Měl by se hrát fotbal na čistý čas? Ubylo by podle vás zdržování? A nebo jinak zasáhnout do pravidel?
Přestože šel vývoj ve fotbale dopředu, pravidla jsou téměř stejná jako na počátku. To vyvolává domněnku, že jsou ta pravidla dokonalá. Zažili jsme pokusy o úpravy, že by se hrálo bez ofsajdu, nebo že by se auty kopaly, ale žádný takový návrh neprošel. Myslím, že zatím není důvod o změnách uvažovat. Fotbal je pořád atraktivní, diváci pořád chodí a jsou spokojení. Ale nevylučuji, že by se v budoucnu mohlo něco změnit nebo „poopravit“.

Máte na mysli něco konkrétního?
Když člověk stojí v brance, přijde mu sama o sobě veliká. Ale při dnešních fyzických proporcích brankářů už to vypadá trochu jinak. Zdá se, jakoby tam ani moc místa nebylo. Proto bych možná volil zvětšit branky, aby padalo víc gólů a divák se víc bavil.

Co považujete za nejpřevratnější objevy, novinky ve fotbale?
Já jsem snad ani nezaregistroval, že by se objevilo něco zcela nového. Vezmu to z jiného úhlu. Nejde o materiál, ale o to, že se přestal hrát Pohár mistrů evropských zemí, který nahradila Liga mistrů. Skončil Pohár vítězů pohárů. Vývojem prošly také závěrečné turnaje mistrovství Evropy a světa, kterých se účastní mnohem více týmů. Vždyť při památném mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě hrály pouze čtyři celky. Na poslední Evropě v Portugalsku jich bylo 24.

A pokud jde o materiální stránku?
Ano, tady k jistým změnám došlo. Úroveň vybavení hráčů se změnila. Začíná se hrát na umělých trávnících a to je velký zásah. I když nevím, nakolik zásadní, protože ještě žádná umělá tráva neodpovídá vlastnostmi té přírodní.

A co kopačky? Každý rok se objeví nové, které mají prý ještě lepší vlastnosti.
Každopádně jsou jiné. Když si vzpomenu, že první kopačky, které jsou dostal v reprezentaci, byly celokožené a ve špičce měly zalité olovo, protože se tehdy střílelo bodlem, tak se nad tím už pousměji. Dnešní hráči si snad ani neumějí představit, co my jste tehdy tahali na nohách. V porovnání s námi mají neuvěřitelně lehké kopačky.

Měl jste možnost si vyzkoušet nejnovější typy kopaček. Je to skutečně takový rozdíl?
Je. Vyhovují technickým typům hráčů. Já jsem v nich měl lepší cit, kontakt s míčem. Jsou lepší pro střelbu i na ovládání míče. A také se v nich daleko lépe běhá. Jeho rozdíl běhat ve dvoukilových botách a v těch dnešních.
Když jsem začínal s vrcholových fotbalem v šedesátých letech, v tehdejším Československu téměř žádné boty na fotbal nebyly. Jen nějaké zcela obyčejné české. Až když jsem začal hrát za národní tým, vyfasoval jsem první adidasky. Ale jenom na zápasy v reprezentaci. Za Bohemku jsem hrál v kopačkách, které se ani nijak nejmenovaly, jen si ještě vzpomenu, že měly natloukací špunty. Po zápase jsem je sundal a uklidil až do dalšího utkání. A na trénink jsem opět používal „gumotextilky“.

Co soudíte o nových balonech?
Prošly podobným vývojem jako kopačky, ale mně by ty dnešní tak úplně nevyhovovaly. Jsou sice perfektní na střelbu, protože jsou pružné a plavou, ale na takovou přihrávku, kterou potřebuji já, aby míč dostal faleš, aby se zastavil, nejsou stavěné. Pro mě jsou až příliš pružné. Dříve byly míče celokožené a kůže měla jiné vlastnosti, než dnešní umělé materiály. Kdybych si měl vybrat, volil bych kožený míč. Když jsem střílel trestné kopy, lépe se mi s nimi dávala faleš.

Dovolil byste si nyní, při těch všech vymoženostech, kopnout váš legendární dloubák?
V tom okamžiku ani není důležité, jestli mám na sobě kopačky takové nebo makové, a míč kožený nebo umělý, ale tam jde o to, aby člověk našel tu odvahu. Doopravdy nezáleží, jestli je ta bota červená nebo modrá. A to jsme u dalšího tématu. Mně se ty barevné boty vůbec nelíbí. Já vyznávám klasiku. Takže černé kopačky.

Koho jste považoval za hvězdy ve vaší době?
Nedá se říct, že jsem měl někoho, koho bych úplně obdivoval. Rád jsem se díval na technické hráče, tedy podobného ražení, jako jsem byl já. Byl to pan Masopust. V Bohemce to byl Pepíček Král. Hráči, kteří byli techničtí a uměli dát hře myšlenku. A udělali i nějakou parádu pro diváky. Tehdy byla výhoda, že v každém ligovém mužstvu dva tři byli.

A na mezinárodní úrovni?
To bylo komplikovanější. My jsme totiž téměř ani nevěděli, kdo v zahraničí hraje a září, protože neexistovaly televizní šoty ze zahraničních soutěží, v novinách nevycházely žádné zprávy. Mnoho let jsme byli uzavřeni „tady v tom svazku“. Trochu se to změnilo až v době, kdy jsem se dostal na zájezd s Bohemians nebo s reprezentací. To jsem si proti tehdejším hvězdám zahrál. Ale šlo to pomalu. Až postupem času začala televize vysílat aspoň finále evropských pohárů, nebo mistrovství světa či Evropy. Takže vzpomínám, že při mistrovství světa 1966 v Anglii byl nejlepší hráč Bobby Charleton. Jako malý kluk jsem se v novinách náhodou dostal k tomu, že existoval brazilský fotbalista, který se jmenoval Didi. To se mi hrozně líbilo. Ale nikdy jsem ho neviděl hrát.

Když už jste pak hodně cestoval, ať s reprezentací nebo Bohemians, kdo na vás nejvíce zapůsobil?
Převážnou část mezinárodních zápasů jsme odehráli v Evropě a nejčastěji s německými soupeři. Takže si samozřejmě okamžitě vybavím Franze Beckenbauera či Paula Breitnera.

Máte nějaké osobní zážitky s takovými hráči?
Mám a rád na ně vzpomínám. A ta setkání jsou hodně vysoko v mém žebříčku vzpomínek. Několikrát jsem hrál za výběry světa či Evropy a právě tam jsem se seznámil s takovými hvězdami jako byli Beckenbauer nebo Johan Cruyff. Dokonce mám do dneška v uších slova trenéra jednoho toho výběru, když jmenoval sestavu k zápasu a říkal: Záloha bude hrát zprava v sestavě Eusebio, uprostřed budou Bobby Charleton a Johan Cruyff a nalevo bude Panenka. To bylo něco! Hrál jsem s nimi jako rovnocenný parťák. A bylo mi mezi nimi fajn, protože lidé, kteří něco dokázali, skutečně dokázali, jsou skromní. Jsou příjemní, přívětiví. Brali mě jako jednoho z nich, i když jsem pro ně byl zpočátku zcela neznámý.

Koho řadíte mezi dnešní nejzářivější hvězdy?
Mně se stále budou nejvíce líbit techničtí hráči, kteří umějí hodně s míčem a jejichž hra má myšlenku. Dnes samozřejmě nejvíce frčí Ronaldinho. A ten se mi skutečně líbí. Ale zamlouvá se mi i Francesco Totti z AS Řím. Frank Lampard z Chelsea je také výborný hráč. Ve všech špičkových klubech, které vídáme v Lize mistrů, jsou dva tři hráči, na něž se skutečně rád dívám.

A díváte se radši na Beckhama nebo na Zidaneho?
Přiznám se. Beckhama moc nemusím. Ano, má vynikající kopací techniku, ale fotbalově zase takový kanón není. Je kolem něj víc humbuku proto, jak vypadá, jak se chová, než proto, jak hraje. Jsou hráči lepší než on, ale Beckham je tou pravou mediální hvězdou. Zidane je přesně ten hráč, na kterého se rád podívám. Je komplexní a umí i něco navíc, čím pobaví.

Vzpomenete si v poslední době na nějaký individuální výkon, který vás skutečně uchvátil?
Viděl jsem utkání Barcelona – Real Madrid, v němž dal Ronaldinho dva góly. A při jednom prošel celým hřištěm. To jsou okamžiky, kvůli kterým se na fotbal chodí a o nichž si pak chlapi celý týden v hospodách vyprávějí. Myslím, že v každém zápase si člověk najde situaci, která ho potěší.

Blíží se mistrovství světa v Německu. Třeba příštích padesát let nebude taková akce tak blízko Česku. Myslíte, že „pohltí“ i Čechy?
Myslím, že už nás to pohltilo. Když jsme hráli finále mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě, bylo tam pár Čechů s vlajkami, kteří přijeli na těžce vybojovaný devizový příslib. Když jsem přijel na poslední mistrovství Evropy do Portugalska, tři čtvrtě stadionu byli Češi v dresech a s vlajkami. A protože Německo je skutečně za rohem, tak zájem Čechu bude abnormálně veliký. Myslím, že kdyby byly stadiony pro 200 tisíc diváků, tak sto padesát tisíc jich přijede od nás. Cítím to sám na sobě. Každý den se mě ptají desítky lidí na lístky.

Takže si myslíte, že zápas v Kolíně nad Rýnem Česko – Ghana bude vyprodaný?
Určitě a z těch 50 tisíc diváků budou téměř všichni z Česka. Přestože jsou nějaké kvóty, myslím, že Češi si nějaké cestičky najdou a na stadion se dostanou. Aspoň budou mít naši hráči výhodu domácího prostředí.

Když budou mít Češi takovou motivaci, mohou mistrovství vyhrát?
Nejsem takový optimista jako většina našich fanoušků. Nemáme lehkou skupinu. Do zápasů bychom měli jít se sebevědomím, ale i s respektem. Také soupeři jedou do Německa něčeho dosáhnout. Při takových turnajích je důležité udělat první krok. Splnit povinnost, to je postoupit ze skupiny. Pokud postoupí, z hráčů spadne tlak, a pak mají šanci dostat se hodně daleko.

Co znamená daleko?
Až na mety nejvyšší. Ale bude záležet na mnoha okolnostech. To zásadní je, v jakém zdravotním rozpoložení naši budou. Zda budou moci nastoupit v optimální sestavě. A pak, jaká se utvoří parta. Vzpomínám si, že když jsme jeli v roce 1982 na mistrovství světa do Španělska, všichni jsme říkali, jak se hrozně těšíme, že tam chceme zažít tu atmosféru mistrovství světa. Ale to je málo! Dnes vím, že tam musíme jet s tím, že chceme uspět, něčeho dosáhnout a až pak zažít atmosféru. Před Španělskem jsme byli dva týdny na soustředění v Tatrách, pak týden v Itálii, kde jsme navíc hodně cestovali. Pak jsme přijeli do Španělska, kde jsme měli po letech něco dokázat, a někteří kluci říkali: Jéé, já už bych jel domů. Už byli po těch třech týdnech psychicky unavení, scházela jim rodina. Někteří byli unavení a jiní to nezvládli. Proto tvrdím, že důležité je, aby kluci chtěli něco dokázat!

Koho považujete za hlavní favority?
Pro všechny bude největším favoritem Brazílie. Argentina bude mít velmi silné mužstvo. Domácí Němci budou určitě kousat. A pak ta klasika: Italové, Francouzi, Angličané. A nevylučuji, že může překvapit některý africký tým.

Dá se očekávat nějaký nový převratný systém hry?
To vůbec neočekávám. Všechno už bylo objeveno a myslím, že systémy jsou tak propracované, že nanejvýš nějaká činnost dostane nový název a nebo ji někdo trochu upraví.

Bude se hrát spíš útočně, nebo defenzivně?
Doufám, věřím, že spíš útočně. Aspoň ve skupinách. Každý hraje tři zápasy a pokud jednou prohraje, má nárok na opravu. Jak přijde vyřazovací část, bude to o taktice, herní systém se změní, bohužel negativně. Nikdo nebude chtít udělat chybu, protože tu už nelze napravit. A to fotbalu neprospívá. Ale doufám, že nebudu mít pravdu ;-).

Pojedete se podívat?
Ano, na dva zápasy Čechů v základní skupině.

Co chybí fotbalu v Česku k tomu, aby se stal takovou zábavou jako v Belgii či Nizozemsku, tedy srovnatelných zemích?
Jedna věc je naprosto jasná. Nehrají tu nejlepší hráči.

To ale ani v Belgii či Nizozemsku …
Ale v Belgii hraje hodně cizinců. U nás chybí adekvátní náhrada za nejlepší české hráče, kteří odešli do zahraničí.

Takže je to o penězích?
Samozřejmě. To je bod číslo jedna. Ekonomické zázemí klubů je dnes nejdůležitější otázka. Ale přesto si myslím, že odchod nejlepších hráčů do zahraničí je dvojsečný. Sice odejdou, český divák je vlastně nevidí, ale pro další vývoj českého fotbalu je nejdůležitější, aby se vrátili a na konci kariéry ještě v Česku hráli. Protože nejvíc dají těm mladým, kteří vedle nich vyrůstají. Vidět ty zkušené v tréninku, při zápasech, je ta nejlepší škola. Když se však ze zahraničí nevrátí, mladí nemají jak růst. Poznal jsem to sám na sobě. Když jsem začínal, hrál jsem za B-tým Bohemky a tam chodili hrát takoví hráči jako Motl nebo Kratochvíl, Jirka Sůra. To byla škola, jakou mi nikdy žádný trenér nedal a ani nemůže dát. A to dnes chybí. V české lize je hodně hráčů středního věku, kteří by se mohli ještě zlepšovat, ale nemají se od koho učit. Ale na druhou stranu je zase dobře, že v české lize dostávají hodně prostoru skutečně mladí hráči.

Proč jsou na českých stadionech tak nízké návštěvy? To se Češi neumějí bavit a nebo na to nemají peníze?
Ani jedno ani druhé. Když o něco jde, a hraje třeba národní mužstvo o postup na mistrovství světa, pak je zájem abnormálně vysoký a kapacita stadionu by se vyprodala několikrát. Nízká návštěvnost ligy souvisí s tím, že většina zápasů je nezáživná. Musíme vzít v potaz i kulturu prostředí na stadionech. K tomu občasné výstřelky „fandů“.

Čím to je, že v Anglii, Itálii, Německu či Španělsku, ale i v té Belgii se na fotbale sejdou všechny společenské vrstvy?
Také tím, že na většině stadionů mají krásné prostředí. Ale spíš tím, že lidé považují za prestižní být součástí svého klubu. Že mají tu permanentku, která se dědí. To už je určitý symbol. Ale k tomu bychom taky jednou měli dojít.

A dojdeme?
Myslím, že dojdeme. Ale za dlouho. Pořád jsme několik let, nebo desítek let pozadu. Se vším. My se přizpůsobíme až za nějaký čas. V Anglii se objevili rowdies a k nám „přišli“ po patnácti letech. Dnes už kolem anglických hřišť nejsou ploty, všechno probíhá v klidu a nikdo nic neudělá.

Rozhodující bude atraktivnost soutěže?
Když bude liga atraktivní, napínavá a uvidíme, že kluci dají do hry srdce, bojují, makají, lidé přijdou. Těžší to mají v tom, že dnes se lze podívat na zahraniční soutěže. Kdo se v sobotu a v neděli podívá na anglickou, italskou nebo německou ligu, nemá moc chuti jít na českou, to chápu. Anglická liga a česká liga, to je jako rychlík a naložený nákladní vlak.

Je to v hráčích?
Taky.

Je to v atmosféře?
Taky.

Je to v penězích?
Taky. Jsou to spojené nádoby. Bohužel to není jako dřív. Když přijelo na Bohemku nebo na Slavii nějaké ligové mužstvo, věděl jsem, že se jdu dívat na dva tři výborné hráče, kteří se mi líbí hrou, kopací technikou, nápady. Dnes tady není nikdo, na koho bych se šel podívat.

Opravdu ne?
Hrozně rád jsem díval na Karla Poborského. Ale ten už v lize není. Hráč podle mého gusta.

A dál?
Vlček ze Slavie. V poli nic moc, ale je gólový. To je dar od boha.

A co v Liberci? Najdete někoho?
Ne. Vím, že přijedou do Prahy, ale podívat se na ně nepůjdu, protože tam nenajdu hráče, na kterého bych se těšil.

Souhlasíte tedy se slovy Tomáše Řepky, který byl zděšen tím, že Liberec má být českým mistrem?
No jo, Řepka. Co k tomu říct? Zaprvé si myslím, že by to v Anglii nikdy neřekl. A navíc si myslím, že to, co řekl, nemá opodstatnění. Sparta měla dát Liberci tři čtyři góly a pak mohl s něčím takovým vystoupit. Jenže on to řekl poté, co Sparta s Libercem prohrála, byla horší a ještě má o dvacet bodů méně. Myslím, že by se hráči k takovým věcem ani neměli vyjadřovat, měli by být loajální nejen ke klubu, ale také k ostatní hráčům, trenérům.

Může nějaký český klub proniknout mezi evropskou špičku?
Momentálně vůbec ne! V žádném směru. Nemáme na to herně, ani ekonomicky. Ale co je horší, nemáme na to ani lobbyisticky. Od doby, co skončil pan doktor Jíra jako místopředseda UEFA, nemá se současný český fotbal o koho opřít. Chybí mu osobnost, která by ho zastupovala v UEFA nebo FIFA, která by mu pomohla vydobýt ztracené pozice.

Jak je to osobně s vámi s s Bohemians?
Jsem čestný prezident a velké funkcionářské ambice nemám. Jsem rád, že Bohemka žije, že se zachránilo jméno a tradice. O to mi šlo. Současný stav je pro mě vítězství. A nic z něj nemám.
Chci mít svůj klid. Dělat to, co mě baví. To, k čemu mám nějaký vztah a čemu rozumím. Chci pomoci klubu, aby se dostal zpět do ligy, na výsluní, kde býval.

Jak pomáháte? Jednáte se sponzory? Bohemians využívají vaší tváře a jména?
Ano, i na tom je to trochu postavené. Ale to je normální. A nemusíme chodit daleko. Sparta totéž v zimě udělal s Jozefem Chovancem.

Vzpomenete si, jak vysoká byla vaše první fotbalová výplata?
Když jsem hrál ještě za dorost Bohemky, občas jsem nastoupil i za B-tým dospělých, který hrál divizi. V roce 1964 jsem byl nominován k přátelskému utkání a za něj bylo 25 korun. Tedy pokud bychom vyhráli. My jsme remizovali 2:2 a po utkání jsem dostal 12,50, ale pozor, musel jsem ještě zaplatit daň, takže jsem nakonec bral 12,25. To byla přece krásná výplata.

Na kolik zněla vaše smlouva jako ligového hráče?
Tehdy to bylo komplikovanější. Člověk se nemohl živit jako sportovec, takže jsem byl veden v ČKD jako soustružník. A tam jsem se časem i se dvěma dětmi dostal na 2200 korun. Plus k tomu něco za fotbal. V mých začátcích na Bohemce jsme měli 160 korun za zápas a dostávali jsme přilepšení ke stravě, takzvané kalorné, které dělalo 600 korun měsíčně.

Jaké výhody se spojovaly s postavením ligového fotbalisty a reprezentanta?
I nějaké výhody byly. Lidé mě poznávali na ulici. Jezdil jsem do zahraničí. Nemusel jsem stát frontu na pomeranče. Ale ekonomická výhoda nebyla tak markantní jako dnes. Ano, měli jsme víc peněz, ale jen asi o polovinu víc, než „normální“ lidé. Tehdy se platy pohybovaly kolem dvou tisíc korun, já jsem měl někdy tři jindy tři a půl tisíce. Ale fotbal se hrál jen pět šest měsíců, takže zbytek roku jsem zůstával jen na hrubé mzdě v ČKD. Přesto si myslím, že tehdy jsme měli krásnější, romantičtější a zajímavější život, než dnešní fotbalisté. Víc jsme se kamarádili, užili si legrace. Dnes je prostředí až příliš zprofesionalizované a moc přátelství mezi hráči není. Každý se stará o sebe. My jsme po každém zápase chodili na pivo. Teď jdou dva možná tři hráči, jsou rozděleni do skupinek.

Jak jste nakládal s penězi? Kupoval jste si zahraniční auta?
Nic takového. Když jsem odcházel do Rakouska, měl jsem za sebou osm let za národní mužstvo a 23 let za Bohemku a majetek 24 000 korun a osm let starého žigulíka. Jediné, k čemu jsem tady díky fotbalu přišel, byl byt. Což bylo terno. Víc peněz jsem měl, až když jsem se vrátil z Rakouska. Teprve pak jsem si koupil rekreační baráček nedaleko Prahy a auto. A trochu peněz mi zůstalo na drobný provoz.

Jak vysokou odměnu jste obdrželi za titul mistrů Evropy?
Šetsnáct tisíc korun od fotbalového svazu. Nebylo to mnoho, protože barevná televize stála patnáct tisíc. Ale je fakt, že jsme pak ještě dostali dvacet tisíc jako dar od Lubomíra Štrougala, předsedy vlády.

Kolikrát jste si polepšil, když jste v roce 1981 odcházel do Rapidu Vídeň?
Nebylo to tolikrát víc, jako si někdo mohl myslet. Ani tolik, abych zabezpečil rodinu. Když jsem odcházel z Bohemians, bral jsem šest tisíc korun. V Rapidu jsem začínal v přepočtu na třiceti tisících. Z toho jsem ale musel část odevzdat Pragosportu.

Kolik vám tehdy vzali?
Dávalo se třicet procent. Na rozvoj mládeže. Ale z toho mi pak část převedli na tuzexové bony. Člověk ale nemůže bědovat, maximálně povzdychnout. Nechci, aby si někdo myslel, že brečím. Nicméně to, co jsem vydělal za čtyři a půl roku v Rapidu, dnes hráči vydělají za dva měsíce. Vždyť když Rosický odcházel ze Sparty do Dortmundu, polepšil si o stovky procent.

Jaký byl vlastně život v Rakousku? Najednou jste měl všeho dost. Pěkný dům, auto, peníze…
Ano, bylo to jiné. Ale na začátky nevzpomínám úplně rád. Jsem generace, která se příliš nemohla učit jazyky, takže jsem hodně bojoval. Hodně mi pomohlo, že se mi dařilo, takže lidé ke mně byli vstřícní a příjemní. Nakonec musím říct, že to byly fotbalově, ale i životně nejkrásnější roky. Hodně mi pomohlo to, že tam přede mnou působil bývalý hráč Slavie Kadraba. Bydleli jsem kousek od sebe a on mi zpočátku pomáhal v situacích, které jsem z Československa neznal.

Neměl jste obavy, že po vás bude chtít „někdo“ informace, s kým jste se setkal a podobně?
Samozřejmě že takové pokusy také proběhly, ale naštěstí za mnou tehdy nikdo nepřišel s nabídkou nějaké spolupráce. Vzpomínám si, že po dvou letech v Rapidu jsem se zúčastnil nějaké besedy ve Znojmě a tam si to lidé z ministerstva vnitra nahrávali. Kdybych řekl větu, která by hanila tehdejší systém, sebrali by mi pas. A byl by konec kariéry.

V Rakousku jste měl všechno. Rodinu, bydlení, peníze, auto, obdiv. V Československu nejasné vyhlídky. Napadlo vás někdy emigrovat?
Osobně nikdy. Několikrát jsem však dostal nabídku z rakouské strany, abych zůstal, hrál i za jejich národní mužstvo. Ale já jsem to vždy odmítl. Jsem odkojený Botičem a Vltavou. Jsem rodilý Pražák a Čech a vždy se mi vybavovala slova Jana Wericha, který odešel do Ameriky. A oni mu také nabízeli, aby tam zůstal. A on odpovídal: To já tady nemůžu zůstat, protože já jsem s nimi nehrál kuličky. Také jsme věděl, že nikdy nebudu mluvit německy jako česky. Že nebudu umět dobře vyjádřit své myšlenky. A to pro mě bylo zásadní. Vždycky jsem se těšil domů. Proto jsem šel do Rakouska. Měl jsem nabídky ze Španělska, Belgie nebo Švédska, ale radši jsem i za méně peněz akceptoval Rakousko, protože to bylo blízko a kdykoliv jsem mohl jet domů se okysličit. Ale dnes už musím říct, že jsem změnil názor a Rakousko je pro mě druhý domov. Už bych si dovedl představit, že bych měl v Rakousku bydlet. Přiznám, teď mám brouka v hlavě.

Dával vám Rapid něco bokem, abyste byl spokojenější, ale nemusel tolik odvádět Pragosportu?
To bylo dost nebezpečné. Smlouvu mi zajišťoval Pragosport, já k tomu nemohl cokoliv říct. Podle ní jsem měl za vítězný zápas určité peníze. Až když jsem se rozkoukal, poznal jsem, jak to skutečně je. Dostal jsem jednorázovou odměnou, která přes Pragosport nešla. A brzy jsem zjistil, že i rakouští hráči měli výhodnější smlouvy. Takže se třeba stalo, že jsme vyhráli, já jsem dal tři góly, ale měl jsem o polovinu méně peněz než hráč, který seděl na lavičce. Zašel jsem za vedením klubu s tím, že to není korektní, a oni mi to kompenzovali. V podstatě neoficiálně.

Zabezpečil jste se v Rakousku?
No… Nezabezpečil. Samozřejmě jsem měl na tu dobu příjemnější život, ale nevydělal jsem tolik, abych až do konce života byl v klidu.

Čím se živíte po skončení kariéry?
Něco jsem si ušetřil. Pracoval jsem v Bohemce jako asistent trenéra, jako funkcionář. Ale protože nejsem moc podnikavý typ, zůstal jsem u fotbalu.

Abyste měl ve fotbale nadstandardní příjmy, musel byste být buď manažer nebo agent a nebo minimálně prvoligový trenér…
A to bohužel nejsem ani jedno.

A nemáte takové ambice?
Každý se musí podívat sám do sebe, jestli k tomu vůbec má předpoklady. Mohl bych mít ambice stát se trenérem národního mužstva, ale sám v sobě řeším, jestli k tomu mám schopnosti.

A máte?
Myslím, že nemám. Nikdy jsem trenéra dělat nechtěl. Neuměl bych být ten pes, ten důsledný a tvrdý, ale i ten spravedlivý. Musí mít přirozenou autoritu. Tyto vlastnosti nejsou mojí silnou stránkou. Proto jsem vždy jen dělal asistenta.

Kde tedy vidíte svou parketu?
Třeba právě ten asistent. Jsem s hráči víc jako kamarád. Nechci být ten ras. Umím rozebrat, jestli je hráč dobrý, podílet se na vyhledávání nových fotbalistů. Ale je důležité, aby na to klub měl.

Stal jste se Tváří sázkové kanceláře Fortuna. Proč? Bylo to natolik ekonomicky zajímavé?
Je to něco jiného, nového. Když se pořád pohybuji kolem fotbalu, je zajímavé vědět, jestli ty výsledky uhodnu. Abych si potvrdil, jestli se na fotbal dívám správnýma očima. Ale bohužel se moc netrefuji, takže lidem zrovna dobře neporadím. Dívám se na utkání z hlediska, jak by to mělo dopadnout.